Pojmoborectví

Tak jsme se dozvěděli, že stanice budoucího metra D, jež nesla pracovní název Olbrachtova, se bude jmenovat Ryšánka. Pracovní název stanice Olbrachtova, podle stejnojmenné ulice vedoucí na povrchu, se vyskytoval již ve studii z roku 1987 a používán byl i v následujících desetiletích ve všech dokumentacích. Zachován byl i ve stavební dokumentaci a při zahájení stavby v roce 2022. Na jaře roku 2025 byl ale ze strany městské části Praha 4 a následně i Ústavu pro studium totalitních režimů vznesen s tímto názvem nesouhlas.

Ústav pro studium totalitních režimů žádá o změnu názvu budoucí stanice metra D, která se pracovně jmenuje Olbrachtova podle nejbližší ulice. Předsedovi ústavu Ladislavu Kudrnovi vadí, že spisovatel Ivan Olbracht byl komunista. Podle něho by se nové stanice měly jmenovat spíše po lidech, kteří bojovali proti totalitním režimům. Problematizováno bylo politické působení Ivana Olbrachta v ÚV KSČ. „Proč musí nová stanice metra nést jméno po Ivanu Olbrachtovi, spisovateli, který podporoval komunismus a sám byl komunista?“ uvedl Kudrna. Jako alternativu navrhl pojmenovat ji po Josefu Bryksovi, který za druhé světové války bojoval v britském letectvu, či po knězi Josefu Toufarovi.

„Chceme, aby se naše děti ptaly svých rodičů, učitelů, kdo to byl ten Olbracht? To byl ten, co napsal agitační pamflet Anna proletářka? Nebo chceme, aby se ptaly, kdo to byl ten Bryks, co udělal ten Toufar? Pokud chceme, aby mladí lidé byli resistentní vůči totalitním, diktátorským a autoritativním režimům, musíme jim předkládat nezkreslený obraz zločinného komunistického režimu,“ uvedl Kudrna.

Inu Ladislav Kudrna. Historik hudebního undergroundu normalizace narozený1975. Kdo to byl ten Olbracht? To byl ten, co napsal agitační pamflet Anna proletářka? Nazvat románové dílo pamfletem svědčí o pokusu mstít se dílu tím, že ho ponížím, že ho dehonestuju – jak se módně říká. Anna proletářka byla vydána v roce 1928 a ilustruje pražské chudinské prostředí k roku 1920.

Konec první světové války přivodil hluboké intelektuální, morální a psychologické vystřízlivění evropské i světové společnosti. Válka otřásla vírou v Boha, spravedlnost a autoritu státu. Rozšířil se pocit zmaru, úzkosti a přesvědčení, že lidská civilizace směřuje k sebedestrukci.

Frustrace z poválečného uspořádání, hospodářská krize a psychické trauma veteránů vytvořily živnou půdu pro nástup revolučních ideologií. Spouštěčem byla nejen katastrofa světové války, ale i bolševická revoluce v Rusku. Pro socialisty od Maďarska přes Německo až po Itálii znamenala bolševická revoluce naději na změnu světa.

V poválečných volbách vyhrávali socialisté po celé Evropě. Revoluční síly v Německu, které chtěly navázat na bolševickou revoluci v Rusku, založily Bavorskou republiku rad či rozpoutaly v Berlíně pod vedením Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové povstání spartakovců. V Maďarsku zase hnutí pod vedením Bély Kuna na několik měsíců ovládlo zemi a vedlo ke vzniku Maďarské republiky rad.

Ani nově vyhlášené Československé republice se poválečná socialistická vlna nevyhnula. Sociální demokraté ovládli parlamentní volby. Zároveň ale od konce roku 1919 narůstalo napětí mezi pravicovým a levicovým křídlem. Souboj mezi sociálně demokratickou pravicí a levicí byl soubojem o to, jakou cestou vykročí strana k dosažení společného cíle – nastolení socialismu.

Levice byla přesvědčena, že poválečná krize kapitalismu je jedinečnou příležitostí, které je třeba se chopit k naplnění základních socialistických cílů. A Ivan Olbracht ty frustrace a naděje ilustroval v Anně proletářce. Úplně stejně jako ilustroval bídu na Podkarpatské Rusi v dílech Nikola Šuhaj, loupežník a Golet v údolí, které odpovídají jeho pobytu na Podkarpatské Rusi (1931 – 1936).

Nikola Šuhaj loupežník – Román o legendárním zbojníkovi z Koločavy. Spojuje v sobě prvky lidové balady a sociální skutečnosti.

Golet v údolí – Soubor tří povídek (např. O někom jiném nebo Zázrak v Krivče) z uzavřeného světa židovské vesnice na Podkarpatské Rusi.

Hory a staletí – Kniha reportáží a črt popisující drsný život, zaostalost i krásu Podkarpatské Rusi.

O zlých samotářích – Povídky o lidech na okraji společnosti, tulácích a svérázných individualistech.

Žalář nejtemnější – Psychologický román o žárlivosti a lidské posedlosti.

Podivné přátelství herce Jesenia – Román z divadelního prostředí zaměřený na morální profil a psychiku postav

Sociální a politické podmínky zaostalého kraje podnítily spisovatele k napsání série reportáží, které vycházely v novinách, posléze i ve dvojím knižním vydání (Země bez jména, Hory a staletí). Olbracht zmapoval již neexistující kulturu a společenství. Tento tematický nástin poté aplikuje i na zbojnický román a povídkový triptych. Založil tam i školu, ne nadarmo má v Koločavě dodnes pomník. Snad jsem zapomněl napsat, že mezitím podepsal Manifest sedmi (protest sedmi umělců proti nové linii Komunistické strany Československa po jejím V. sjezdu) a byl vyloučen z KSČ.

Ivan Olbracht patří k největším prozaickým talentům české literatury první poloviny 20. století. Zvláště jsou ceněny jeho prózy „Podivné přátelství herce Jesenia“ z roku 1919 a „Nikola Šuhaj loupežník“ z roku 1933, za nějž dostal Československou státní cenu. Dodnes zajímavé jsou ovšem i Olbrachtovy reportáže z Podkarpatské Rusi „Hory a staletí“ vydané roku 1935 a o dva roky mladší sbírka próz „Golet v údolí“. Tyto knihy představovaly pro několik generací u nás jedinou informaci o životě ortodoxních evropských Židů a o židovství vůbec. A KSČ? Do KSČ se vrátil až v roce 1943.

Čtete správně! Za Protektorátu, v roce 1943 se stal členem ilegální komunistické skupiny. Za protektorátu – a Ladislav Kudrna ho dehonestuje ve srovnání s katolickým knězem Josefem Toufarem!

Mstít se na spisovateli – nebo umělci vůbec za jeho víru bych s dnešními znalostmi pokládal za ukrajinizaci, kdy na Ukrajině z veřejného prostoru mizí i nejvýznamnější jména ruské kultury, která s dnešním Ruskem nemají nic společného, ale jejichž monumenty byly na Ukrajině masově vztyčovány. Mezi nejčastěji odstraňované patří pomníky Alexandra Puškina, Michaila Bulgakova či Fjodora Dostojevského. V rámci tohoto procesu dochází k odstraňování soch, přejmenovávání ulic a změnám v literárních osnovách u autorů spojených s ruskou kulturou a Ruským impériem, což se dotklo i Gogola. Gogol se narodil v obci Velyki Soročynci na území dnešní Ukrajiny a pocházel z ukrajinského šlechtického rodu. Svá nejslavnější díla však napsal v ruském jazyce a stal se jedním z pilířů klasické ruské literatury. Z tohoto důvodu je jeho odkaz předmětem kulturních a politických sporů.

Někdy mi tato kulturní válka připomíná Árijský mýtus, který představoval ústřední pilíř nacistické ideologie, který sloužil k pseudovědeckému ospravedlnění rasové nadřazenosti, antisemitismu a agresivní územní expanze Třetí říše.

Nacisté tento mýtus necitlivě poskládali z překroucených lingvistických teorií 19. století, severských legend, okultismu a radikálního sociálního darwinismu. Slovo „Árijec“ pochází ze starověkých indoíránských jazyků a původně označovalo indoevropské kočovníky, kteří kolem roku 1500 př. n. l. pronikli na indický subkontinent a přinesli s sebou základ pro vznik hinduismu, přičemž jejich nejstarší posvátné texty se nazývají védy.

Nacisté pojem zneužili a vytvořili z něj představu biologicky čisté, nadřazené „panské rasy“ (Herrenrasse). Árijec byl v jejich představách typicky definován vysokou postavou, světlou kůží, blond vlasy a modrýma očima. Podle nacistů byli Árijci tvůrci veškeré lidské kultury. Aby si zachovali svou tvořivou sílu, museli se izolovat od ostatních ras. Míšení krve považovali za příčinu úpadku civilizací.

Na Ukrajině zase nacionalisté citují z nejstarší ruské kroniky Повѣсть временныхъ лѣт, z části, která se nazývá Vyprávění o pozvání knížat a která vypráví o příchodu Varjagů, kteří si podmanili Finy a Slovany a žádali od nich daně. Ti je dokázali zahnat, ale když si začali vládnout sami, začali mezi sebou vést spory, a proto se rozhodli najít si knížete, který by jim vládl. Přes moře se vydali k „Rusům (Ruosi = plavci), neb tak se nazývali ti Varjazi Rusy, jakož se jiní nazývali Švédy a jiní Normany, Anglany, jiní Goty“. Rusům pak pravili: „Země naše jest veliká a oplývá vším, ale řádu v ní není, i pojďte panovat a nám vládnout“. Byli vybráni tři bratři, kteří se svými rody odešli ke Slovanům. Nejstarší byl Rurik a ten založil Starou Ladogu. Druhý Sineus se usadil v Běloozersku u Bílého jezera a třetí Truvor v Izborsku v jižním Estonsku. Mladší bratři brzy zemřeli, poté Rurik sjednotil podle Povesti zemi pod svou vládou a založil Novgorod. Rurik se usadil v Novgorodu kolem roku 862 n. l. a tento rok je shodný i s počátkem ruské státnosti. Po dobytí Kyjeva novgorodským knížetem Olegem v roce 862 se Rurikovci stali vládnoucí dynastií Kyjevské Rusi. Varjagové byli švédští vikingové, kteří podnikali obchodně-kořistnické výpravy do východní Evropy, Černomoří a Kaspicka. Jejich zdejší slovanské a řecké/byzantské označení mělo původ ve vlastním skandinávském pojmenování, jež označovalo člena družiny, vázaného přísahou věrnosti (vár) svému náčelníku.

Vím, že povrchní podobnost, kdy Ukrajinci dávají najevo, že jsou potomci germánských Vikingů a nemají s Ruskými Slovany nic společného, svádí k chybným závěrům. Ale osobní zážitek, kdy demonstrující Ukrajinci na každou zmínku o Ukrajině reagovali skandováním: Slava, slava, slava, mě podvědomě připomnělo skandování: „Sieg heil“

Že by skrze Ukrajinu jed nacionalismu působil i u nás?

*

Leo K., Kosa Zostra

Na snímku Ivan Olbracht, vlastním jménem Kamil Albrecht Zeman, byl český spisovatel-prozaik, publicista, novinář a překladatel německé prózy, národní umělec