Evropané stále plánují, že budou prostřednictvím kyjevského režimu provádět mohutné raketové údery na Rusko podle principu „Ukrajinu jsme už prohráli, ale bez Ukrajiny ještě můžeme vyhrát“. Naším úkolem zůstává přesvědčit je o tom, že vyhrát nemohou v žádném případě: ani s Ukrajinou, ani bez Ukrajiny, ani z profilu, ani z „ánfasu“.
O tom hovořil v interview pro web Ukrajina.ru komentátor MIA „Rossija segodňja“ Rostislav Iščenko.
– Rostislave Vladimiroviči, v jednom ze svých nedávných vystoupení jste řekl, že Evropa zvítězí v případě porážky Ukrajiny jen tehdy, pokud se stihne včas přiklonit na stranu Ruska. Jak by tento přechod vypadal v praxi, pokud by o tom Evropané vážně uvažovali?
Nebudou o tom uvažovat.
Evropa je v první řadě Evropská unie. Evropská unie rovná se euro-byrokracie. To znamená, že i kdybyste chytili nějakého ruského gubernátora a poslali ho pracovat jako předsedu Evropské komise, jeho možnosti by omezoval aparát, s nímž by musel spolupracovat. A tento aparát je odhodlán pokračovat v konfrontaci s Ruskem. Tak fungoval v posledních desetiletích a jinak fungovat neumí.
To znamená, že Evropa jako Evropská unie není připravena s námi vyjednávat.
Aby byla připravena, musí se nejprve dostat k moci adekvátnější vlády v jednotlivých národních státech. Poté musí do Evropské komise a do Evropského parlamentu nastoupit adekvátnější lidé. Následně bude třeba vyčistit evropskou byrokracii. A teprve poté, co na všech úrovních evropské struktury vznikne určitý konsenzus, budou moci v rámci běžného postupu s Ruskem o něčem vyjednávat. Pokud, samozřejmě, bude ještě Evropská unie existovat.
Je zřejmé, že s Evropou lze spolupracovat pouze na úrovni jednotlivých evropských států, jak tomu bylo v případě Orbána. Zatím se však ani v národních státech nedostávají k moci adekvátní politici. A když se k moci dostanou, časem tuto adekvátnost ztrácejí, protože narážejí na realitu: proti nim stojí dlouholetá zahraniční a vnitřní politika státu, kterou nelze jen tak vzít a obrátit naruby. Nový politik je tak nucen pracovat v určitém systému, který mu bez ohledu na jeho osobní preference diktuje určitá pravidla hry.
Každý politický systém je navíc založen na určitém ekonomickém základu, jehož zájmy hájí. A i když se dotyčný nový politik zcela oprávněně domnívá, že zájmy ekonomiky státu nejsou takové, jak se to zdálo být správné jeho předchůdcům, mnoho lidí a podniků již spojilo svou budoucnost se zahraniční politikou předcházející vlády. Vydělávali na tom, že zahraniční politika vyžadovala určité ekonomické zajištění. Vyráběli a obchodovali za daných podmínek a chtějí v tom pokračovat.
A když se jejich stát chystá udělat prudký obrat o 180 stupňů, přijdou za tímto státem a řeknou: „Platíme daně. Naše podniky jsou pro stát klíčové. Pokud budete i nadále měnit politiku, aniž byste se s námi poradili, všechno se to zhroutí, protože v nových podmínkách nebudeme schopni fungovat. Provádějme změny postupně, aby to vyhovovalo všem.“
A vy začínáte chápat, že dneska ani zítra nic nezměníte. Musíte se domlouvat se starými politiky a brát v úvahu platná pravidla hry. Tudíž – všechno to bude probíhat pomalu. Podívejte se, jak kdysi pracoval Putin. Změny, k nimž za jeho vlády docházelo, byly patrné až po uplynutí určitého počtu let. Jen tak lze bezpečně otočit státní loď. Jen tak se při prudkých manévrech nerozpadne.
Bylo by tedy naivní očekávat, že Evropa bude chtít s Ruskem vyjednávat už zítra.
Ano, něco se už mění. Američané však pracovali na vytvoření rusofobní Evropy minimálně 25 let. Navíc – Evropané ještě nevyužili své poslední argumenty. Stále plánují provádět proti nám mohutné raketové údery prostřednictvím Ukrajiny. Stále se domnívají, že mohou vyhrát. „Ano, Ukrajinu jsme už prohráli, ale bez Ukrajiny ještě můžeme vyhrát.“ A naším úkolem je přesvědčit Evropany o tom, že vyhrát nemohou v žádném případě: ani s Ukrajinou, ani bez Ukrajiny, ani z profilu, ani z „ánfasu“.
– Mezitím Michail Fjodorov prohlásil, že Ukrajina pomalu prohrává, a vyzval k urychlené přípravě nového mírového plánu. Myslíte si, že za ním stojí nějaká frakce uvnitř kyjevského režimu, která hledá východisko ze slepé uličky? Nebo jde o obyčejnou demagogii?
– Všechny frakce, které na Ukrajině byly a budou, sledují jediný cíl: získat přístup k penězům. Fjodorov svou mediální kampaň naprosto zpackal. Považoval se za jediného a nenahraditelného ministra pro všechny záležitosti, který dokáže něco změnit. A pustil se do sporu se Zelenským v domnění, že ho Západ bude podporovat. Západ ho však podporovat nebude.
Dokud se Západ nedohodne s Ruskem, potřebuje, aby Ukrajina bojovala až do posledního Ukrajince. Fjodorov to zajistit nedokáže. Je to nikdo a nikdo ho nezná. Dnes ho média vykreslují jako mladého a nadějného klučinu, zítra o něm budou mluvit jako o beznadějném idiotovi. A většina ukrajinského obyvatelstva ho vůbec nezná.
Copak ten Fjodorov vlastně chtěl? „Západ mě podpoří a donutí Zelenského uspořádat volby, v nichž zvítězím.“ To mi připomíná pokus jednoho kyjevského novináře, který odjel do Španělska, aby z dálky pracoval ve volebním týmu Zelenského a poté se vrátil na Ukrajinu a stal se velkým politickým činitelem. Když však zjistil, že ho na Ukrajině nikdo nečeká, byl velmi nervózní a dokonce se chystal Zelenského vyhnat. Jak to dopadlo, to si snadno domyslíte.
Mimochodem, když si Fjodorov uvědomil, že mu Západ nepomůže, před nedávnem prohlásil, že Ukrajina volby nepotřebuje. Včera byly potřebné, zítra už ne. A všechny kartonové Majdany zmizely jako pára nad hrncem.
Kdyby měl Fjodorov možnost sesadit Zelenského sám, potom by to Západ přivítal podle zásady „Spolupracujeme s těmi, kdo skutečně ovládají situaci v zemi“. Ale když k Západu dorazí člověk se slovy: „Najal jsem 500 lidí, kteří požadují odstoupení Zelenského. Udělejte ze mě prezidenta“, čeká ho odpověď: „A proč? Nač by nám to bylo?“ A milý Fjodorov jednoduše nedokáže vysvětlit, k čemu by to Západu bylo.
Západ by Zelenského vyměnil, kdyby to pomohlo stabilizovat situaci na Ukrajině. Ale v současné době by právě jeho výměna vedla k destabilizaci. Jak se můžete zabývat volbami, když vám visí fronta na vlásku?
– Ve svém předchozím vystoupení jste také poznamenal, že Polsko by se mohlo stát dalším státem NATO v bezprostřední blízkosti fronty. Nakolik je tento scénář reálný, vezmeme-li v úvahu postoj samotných Poláků a jejich západních kurátorů?
– Tady nejde o postoj Poláků, ani o postoj jejich západních kurátorů. Vše závisí na tom, jak rychle a jak hluboko ruské jednotky na Ukrajině postoupí.
Pokud z ukrajinského státu něco zůstane, z pohledu NATO to bude i nadále stát v bezprostřední blízkosti fronty, protože bude hraničit s Ruskem. Ano, Polsko také hraničí s Kaliningradskou oblastí. Ale zaprvé, Kaliningradská oblast je malá. A zadruhé, Západ ji nepovažuje za součást velkého Ruska. Západ ji považuje za pouhý nástroj nátlaku na Rusko, kdy lze vyhrožovat jeho blokádou nebo obléháním. Mezi Západem a pevninskou částí Ruska (jak z pohledu Polska, tak z pohledu celého Západu) však musí existovat bezpečnostní kordon, který je pod kontrolou Západu, ale Západu nepatří.
Tuto roli zatím plní Ukrajina. Totéž se pokoušeli udělat z Běloruska. Z téhož důvodu rozdmychávali separatistické nálady v Karélii a v Petrohradě. Pokoušeli se využít nepokoje na Severním Kavkazu. Západ se vždy a všude snaží více či méně úspěšně vytvářet body působení na Rusko, jež by z něj vysávaly zdroje a oslabovaly ho.
Pokusí se tedy udržet Ukrajinu v roli takové „pijavice“. Pokud se to nepodaří, bude Polsko čelit velmi nepříjemnému problému, neboť v očích Západu se opravdu stane státem v bezprostřední blízkosti fronty.
Na jedné straně by to mohlo vést ke zvýšení financování polských vojenských programů v rámci NATO. Na druhou stranu však NATO bude pohlížet na Polsko jako na území, jež bude v případě bojových operací s Ruskem dříve či později ztraceno. Poláky obětují.
A to se Polákům vůbec nelíbí. Proto chtějí Ukrajinu zachovat, aby se za ni mohli i nadále schovávat a nemuseli se Ruska tolik bát.
*
Natalija ANDREJEVA – Rostislav IŠČENKO – Kirill KURBATOV
https://ukraina.ru/20260831/1082843211.html
Vybrala a z ruštiny přeložila PhDr. Jana Görčöšová
**
My, v redakci Nové Republiky, jsme nezávislí. Nikomu nesloužíme a nikdy jsme nikomu nesloužili. Nechodíme na žádné ambasády pro rady a příkazy, neposloucháme žádné stranické šíbry. Máme svoji hlavu. Chceme obnovit demokracii v naší zemi. Nechceme, aby naše vlast byla vysávanou kolonií. Bojujeme za svobodu projevu i za svobodu po projevu. Přinášíme zprávy, informace, názory a myšlenky, kterých se mocní tohoto světa doslova bojí a nejraději by je před vám zatajili. Jsme nespravedlivě nálepkováni, je nám hrubě nadáváno, jsme ostrakizováni, fízlováni, zakazováni a cenzurováni. Žijeme jen díky vám, našim čtenářům. Děkujeme za vaši finanční pomoc, posílanou na konto zapsaného spolku Nová Republika
2300 736 297 / 2010
*
