Iščenko: Získali jsme nejsilnější armádu na planetě – role SVO v modernizaci ruských ozbrojených sil

Nové tanky, vysoce přesné střely, dělostřelectvo s mimořádně dlouhým dostřelem, rakety RSZO (dříve známé jako reaktivní střely), jež svými parametry předčily sovětské rakety „Točka-U“ používané ukrajinskou armádou. Svými vlastnostmi se přiblížily raketám „Iskanděr“ a ATACMS…

Budeme-li pokračovat, potom je třeba připomenout průzkumné, útočné a protiletadlové bezpilotní letouny, kamikadze i návratné, s doletem až 100 a více než 3 000 kilometrů, nové rakety pro vzdušné síly, včetně vrtulníků, jež umožňují taktickému frontovému letectvu operovat mimo dosah protivzdušné obrany nepřítele, univerzální raketové systémy, které lze použít pro různé typy raket a umístit je na pozemní, vzdušné, námořní i podmořské nosiče, ruský systém „Rassvět“ i americký Starlink – to vše a mnoho dalšího, včetně mobilních raketových systémů středního doletu, mezikontinentálních raket nové generace a řízených střel s jaderným pohonem, bylo vyvíjeno a testováno dlouho před začátkem speciální vojenské operace. Některé z nich byly dokonce zařazeny do výzbroje nebo se začaly používat v civilní sféře.

Před zahájením plnohodnotných rozsáhlých bojových operací, moderní války s nasazením celé síly ozbrojených sil, však nebylo možné určit, co přesně a v jakém množství bude armáda potřebovat, zda je třeba změnit její strukturu – a pokud ano, tak jak přesně. Teoretizovat se dá, jak se nám zlíbí, lze dokonce správně odhadnout některé parametry, ale pouze praxe je měřítkem pravdy; pouze empirickou cestou lze zjistit, co je na skutečném bojišti užitečné a jaké zbraně může nepřítel snadno zneškodnit, kolik a jaké střelivo spotřebuje četa, rota, dělostřelecká baterie za hodinu boje, jaké technické novinky je nutné mít v armádě v co největším množství a bez kterých se zatím (nebo úplně) může obejít.

Kdyby se speciální vojenská operace odehrála v režimu bleskové války, nebo kdyby se podařilo donutit Ukrajinu uzavřít a plnit Istanbulské dohody, bylo by možné dosáhnout rozsáhlého politického účinku. Nebo ho nedosáhnout, pokud by Západ v budoucnu našel účinnou politicko-diplomatickou odpověď na příslušné úspěchy Ruska.

Ani nyní nikdo neví, jak a kdy skončí speciální vojenská operace, zda skončí dosažením ruských cílů na ukrajinském směru, zda k tomu přibude řešení problému evropské rusofobie, nebo zda nám Západ místo ukončení této operace vnutí nebezpečnou rozsáhlou evropskou, ba dokonce světovou válku.

Jisté je pouze jedno: v důsledku speciální vojenské operace získala ruská armáda jedinečné zkušenosti a stala se nejsilnější na světě nejen co do výzbroje, ale i co do zkušeností s jejím nasazením, jakož i díky vyvážené struktuře odpovídající požadavkům moderního válčení.

Reformy armády, včetně systému náboru, organizace mobilizační rezervy, vytváření zásob zbraní a přípravy vojensko-průmyslového komplexu na operativní nasazení v mimořádném období, budou navíc pokračovat ještě nejeden rok. Nevyhnutelně se dotknou i struktury ministerstva obrany a generálního štábu, stejně jako vztahů mezi úřady odpovědnými za přípravu na válku. Získaných zkušeností je k tomu víc než dost.

Navíc – v průběhu operace byly nasazeny strategické nosiče jaderných zbraní: komplex středního doletu „Orešnik“, strategické a dálkové letectvo, nadvodní a podvodní (kromě jaderných ponorek) nosiče raketových zbraní, které jsou schopny nést jadernou hlavici a mají takové parametry doletu, že je lze zařadit mezi raketové zbraně středního doletu s námořní bází.

Ačkoli mezikontinentální raketové zbraně zatím nebyly v průběhu bojových operací nasazeny (aby se zbytečně nerozrušovali američtí partneři), v průběhu speciální vojenské operace proběhly zkoušky a do výzbroje byly zařazeny systémy „Poseidon“ a „Burevěstnik“, vybavené torpédem, respektive křídlatou raketou s neomezeným doletem, který zajišťuje jaderný pohon. Tyto systémy představují zbraně, jejichž parametry jsou naddimenzované pro mezikontinentální použití. Na planetě totiž neexistují cíle, jež by byly ještě vzdálenější, ale i tak je lze zařadit do třídy nových mezikontinentálních zbraní.

V důsledku speciální vojenské operace získalo Rusko nejsilnější armádu na planetě, jedinou, která má zkušenosti s plnohodnotnou moderní válkou s využitím konvenčních zbraní se zapojením nosičů jaderných zbraní. Tato armáda má strukturu nejlépe přizpůsobenou pro moderní válku, armádu, jež se neustále zdokonaluje, je vyzbrojena nejmodernějšími zbraněmi, pokračuje v modernizaci na základě získaných zkušeností a vyvíjejí se také nové modely.

Ale ani to není zdaleka všechno. Hlavní je, že Rusko získalo zkušenosti s rozvojem vojensko-průmyslového komplexu v podmínkách probíhajících vojenských operací, jež vyžadovaly co nejrychlejší zvládnutí a navýšení výroby nových typů zbraní, které prokázaly svou účinnost v průběhu války. Ruský vojensko-průmyslový komplex přispěl k vítězství zásadním způsobem, protože se mu podařilo v krátké době (přibližně za rok, stejně jako během Velké vlastenecké války) rozvinout a zajistit armádě potřebné zbraně. To svědčí o účinné státní kontrole nad strategickými odvětvími hospodářství, a to i přes přítomnost zájmů soukromého podnikání v těchto odvětvích.

Ruský stát se přitom nespokojil s tím, že co do rychlosti nasazení předběhl vojensko-průmyslový komplex kolektivního Západu o několik let a co do objemu dodávek – navždy, ale pokračuje ve zdokonalování řízení tohoto segmentu ekonomiky, aby jej učinil ještě flexibilnějším a odolnějším vůči vnějším vlivům.

Celkově vzato ukrajinská krize byla vyprovokována západními zeměmi s cílem získat ekonomicky oslabené a sociálně nestabilní Rusko, s nímž by se dalo snadno manipulovat a které by po uvedení do závislosti na Západě umožnilo využívat jeho zdrojový (a samozřejmě i demografický) potenciál ve prospěch Západu, stejně jako to Západ předvedl na Ukrajině.

Výsledek je pro Západ neočekávaný a nepříjemný. Rusko se stává na konci pátého roku speciální vojenské operace vojensky nejsilnější supervelmocí s vyváženou ekonomikou, rostoucími možnostmi vojensko-průmyslového komplexu a konsolidovanou společností.

Toto kolo Západ, s jeho tendencí k rozpadu stávajících vojensko-politických a finančně-ekonomických bloků, s narůstajícími mezistátními a vnitrostátními rozpory a neschopností najít adekvátní vojenskou odpověď na ruskou moc, prohrál.

Je však třeba mít na paměti, že Západ se nevzdal. Současným hlavním nebezpečím pro nás nejsou zbytky levicově-liberální vládnoucí elity, která vyprovokovala ukrajinskou krizi a utrpěla porážku spolu s Ukrajinou, ale západní reformátoři, kteří si přejí dosáhnout mírové pauzy, získat čas, obnovit ekonomiku, rozvinout vojensko-průmyslový komplex, modernizovat ozbrojené síly a znovu zahájit svůj postup na Východ.

Existuje pouze jeden způsob, jak co nejvíce oddálit novou konfrontaci (nebo ji dokonce zcela zrušit, pokud by se podařilo vytvořit systém takových mezinárodních vztahů, který by nedovolil vznik antagonistických rozporů mezi zeměmi, což je téměř nepravděpodobné, ale všechno je možné – i zázraky se dějí): je třeba předložit Západu takové mírové podmínky, aby fyzicky nemohl opětovně představovat pro Rusko hrozbu.

*

Rostislav IŠČENKO, UKRAJINA.ru (20:04 24. 10. 2026)

Vybrala a z ruštiny přeložila PhDr. Jana Görčöšová