V listopadu 1989 lidé cinkali klíči, aby jejich děti nemusely vyrůstat v zemi, kde o jejich budoucnosti rozhodují kariérní členové KSČ. Ale protože Češi milují pohádky, po listopadu zazvonil zvonec, minulosti byl konec. O sedmatřicet let později tak sedí na Hradě dva bývalí členové KSČ, rozsvítí petrolejku, vezmou do ruky knížky a čtou českým dětem pohádky.
Masaryk měl Hovory s T. G. Masarykem. Václav Havel Dopisy Olze. My máme Pohádky bývalých členů KSČ při petrolejce.
Ale teď už se, milé děti, pohodlně usaďte. Dnes si budeme číst pohádku.
Bylo nebylo, za devatero pětiletkami a devatero stranickými schůzemi žil v rudém království mladý perspektivní důstojník, který toužil stát se rudým agentem. A žila tam i pilná studentka Vojenské politické akademie Klementa Gottwalda, která se učila, jak ostatním vtloukat do hlav slova rudého krále.
Kdo se chtěl v rudém království mít dobře, musel nosit v kapse malou červenou legitimaci. Byla kouzelná. Otevírala dveře a rozdávala blahobyt. A protože se naši hrdinové chtěli mít dobře, pořídili si ji také.
Jednoho listopadového dne ale lidé vyšli do ulic, zacinkali klíči, zvolali, že vláda červených legitimací končí, a rudé království zmizelo.
Uplynulo mnoho let a lidé zapomněli. A tak šikovní mechanici sestrojili podivuhodnou mašinku. Nahoru se do ní sypali lidé se starými životopisy jako byl náš důstojník s jeho paní politručkou a dole vypadávali lidé přesně takoví, jaké si žádala nová doba. A nová doba si podle mechaniků nežádala žádné intelektuály. Žádala si generála se jménem, které se od toho starého jména lišilo jen jedním jediným písmenkem. Nového AVLA a k němu jeho vlídnou paní.
Mašinka mlela a mlela. Přidala trochu vousů po Tatíčkovi, trochu koloběžky po Králi filozofovi, špetku Harleye, několik odměrek občanské důstojnosti a celý kanystr marketingu. Nakonec to všechno zalila petrolejkou, aby to vonělo první republikou.
A dole vypadli Tatíček a Mamička národa. Usměvaví, pokorní, s pohádkovou knížkou v ruce.
Vesničané, kteří kdysi cinkali klíči a posledních třicet let dokázali najít rudou legitimaci v rodokmenu prakticky kohokoliv, hleděli na svého AVLA a dojetím plakali. Jejich děti i vnuci nadšeně tleskali.
Jen jedna holčička se zeptala, co je to vlastně politruk. Mamička se usmála ještě vlídněji a řekla, že je to pohádkové zvíře, které už dávno vyhynulo.
“A kde je ta červená legitimace?“ zeptal se zvědavý chlapec. Tatíček se laskavě usmál: „Jaká legitimace? Nepřerušuj a poslouchej.“
A úplně vzadu jeden malý kluk zatahal maminku za rukáv: “Mami, a nejsou to ti, proti kterým jste tenkrát zvonili?“ Maminka mu dala pohlavek. “Ty malý dezoláte! Vždyť je to skoro (PH)AVEL!“
Dobrou noc, děti.
