Pět hodin ráno. Do mozku se zařezává ostrý břit budíku. Vstávej, vstávej, jdi vstříc svému osudu, nebuď blbej. Že budeš belhat? Že se ti nechce? Že ses od nervů spustil s toaletou? Nikoho nezajímá, vstávej a táhni do náruče budoucnosti. Zkoušel jsem sám se sebou smlouvat. Odložíme? Zakníkala ta moje část, která tak ráda a na všechno kníká. Ale zaškrtil jsem jí hrdélko a vyrazil do ranní tmy. Na zádech obětiny pro hospitalizaci. Kartáček, pastu, ručník, pyžamo, pracovní náčiní. Jak já cestou zpátky pak lamentoval nad vlastním pesimismem.
Rumburk šest třicet. Ze sloupu se na mě šklebí kandidáti hnutí ANO a se svým – budeme makat – mi bortí mé naivní iluze o inteligenci lidstva. Vedle nich reklama na Visací zámek. Přijede nám zahrát do těch našich končin 17. října. Neladí to k sobě. Sedm třicet, Varnsdorf. Nádraží. Šlem nočního oparu se ztratil mezi vadnoucími listy. Nedaleko nádraží rozkvetl jírovec maďal. V říjnu vcelku odvážná myšlenka. Ale kdo jsem, abych mu to vymlouval.
Nástup do vlaku, cesta přes německou Žitavu. Všechny nádražní budovy, sklady, tam mají pokryté solárními panely. Vypadají ale tak rozporuplně, když se pozorovatel nechá unést i otlučenou omítkou samotných budov a jejich zcela očividným nevyužíváním. Zpoza solárních panelů vykukují rotující větrníky. Na nádraží mají Němci zameteno. Z celého nádraží pršela myšlenka – jsme sice trochu unavení, ale připravení. Němci, to je panečku národ. To u nás prší myšlenka jinačí – jsme sice trochu unavení, ale na tom není lautr nic divného, vždyť na to máme přímo nárok.
Půl deváté. Liberec. Sestupuju od nádraží k centru. Na italském hotelu česká vlajka. Nad ní jako supi poletují ramena jeřábů. Na sloupech politické reklamy. Na jakémsi papundeklu. Z jedné strany sloupu jedna, z druhé strany druhá. Růžky se jemně tisknou k sobě, s takovou něhou komunální politiky, až mě to dojalo. A tak se pirátské sliby o dostupném bydlení prdýlkou dotýkají ANOnistického slibu – konec řečí, jdeme makat. Prdýlkou jen na těch sloupech, v realitě příliš ne. Asi. Možná. Nevím. Nejsem si jistý. Ti, co jdou od nádraží, se pak mohou těšit na bydlení, ti, co jdou k nádraží, zase na tvrdou práci a pětiletku už teď splněnou. Napadá mě, že kandidáti hnutí ANO vypadají všichni jako ohaři. Ani jeden nemá v oku trochu lidskosti. Profíci. Ovšem v tom horším slova smyslu. Ale snad je to jen špatným nasvícením nebo špatným fotografem. Nad tím vším se vznáší velkoformátový billboard s nějakými sliby STANařů, kteří si Liberecko před dávnými a dávnými časy ochočili. Jdou na jistotu, zní z jejich slibů.
Plakáty ODS, lidovců a TOP 09 nepotkávám žádné. Vzdali to? Nebo se nechtějí prdýlkami reklam dotýkat konkurentů? Když to nevadí Pirátům, proč jim ano? Ale možná jejich reklama byla na sloupech, na kterých žádná reklama nebyla. Nic, to je naše značka, vaše ODS.
Cestou k nemocnici potkávám moc sympatický dům. „Mír všem národům“, stojí na něm. V čekárně na mě vybafli hejtman Půta s prezidentem Pavlem. Drbali si tam ega na nějaké tiskové konferenci. Ze záznamu, na obrazovce s vypnutým zvukem a v nekonečné smyčce. Pavel, Půta, Pavel, Půta, Pavel, Půta.
Na vyšetření do mě nalili milí lidé jaderný odpad, abych jim zazářil. Šlapal jsem na zátěžových testech https://www.krajskelisty.cz/liberecky-kraj/okres-liberec/35797-stepan-chab-kampan-je-to-kampan-komentar.htmtak, až jsem málem padl. Sestřička pravila, že mě nechtějí zabít, ale ať ještě zaberu. Plival jsem duši a nalezl ji až na cétéčku. Za čtrnáct dní si dáme opakování. Už bez toho radioaktivního spadu. Táhnu se od nemocnice z kopce dolů, šťastný, že zatím nemusím pod kudlu. A je mi fajn. Svět funguje jak má. Prdýlky lícují. Doznívá poslední den babího léta.
*
Štěpán Cháb, Krajské Listy
Popisek úvodní foto: Volební plakátky, pro změnu pražské.
