Statečný boj studentů s policií ukazuje, že Francie má stále naději, že z popela vypálených škol povstane vzdělaná Francie jako pověstný Fénix.
Protestů, demonstrací a revolucí už bylo v historii nespočet. Jejich spouštěčem bývá nouze či tyranie, ale také náboženství nebo ideologie. Jsou národy horkokrevné, které se bouří na počkání, a národy, na kterých lze štípat dřevo.
Některé vzpoury vyšumí do ztracena, některé jsou utopeny v krvi, ale občas se stane, že ulice svrhne režim. Demonstranti či revolucionáři mají naději na úspěch tehdy, když mají za sebou veřejnost a také část politické elity, která cítí příležitost vydělat na změně poměrů.
Studentské protesty jsou specifické tím, že se jedná o generační, spontánní, nezištné a naivní rebelie. Mladý člověk nemá co ztratit, za nic nenese zodpovědnost, je tedy svobodný a nezávislý. Je těžké ho zastrašit a ještě obtížněji zkorumpovat. Studentská vzpoura je emotivní, jde v ní spíše o adrenalinovou zábavu než o život. Zážitek z akce je pro mladého rebela stejně důležitý jako její důvod. Proto dává protest studentům smysl bez ohledu na to, zda uspěje.
Účast na revoluci ovlivní člověka na celý život. Stát se v mládí subjektem dějin a ne jejich objektem, je něco, na co se už nezapomíná. Revoluční generace jsou sebevědomější, soudržnější a odolnější vůči vnějšímu tlaku než ty, kterým se nepoštěstí účastnit se vzpouře proti establišmentu. Generacím, které jsou v mládí konformní s režimem, chybí zkušenost, že realitě lze vzdorovat, takže ji na vlastní škodu trpně akceptují.
Francouzští středoškoláci jsou produktem progresivní indoktrinace, jejímž zdrojem je liberální demokracie, tedy systém, proti kterému se bouří. Stávkují s politickou podporou radikální levice, přičemž recept na své stížnosti by spíše našli u umírněných konzervativců. Politika je dnes zjevně bludištěm, ve kterém staré nálepky neobstojí a náhrada za ně chybí.
Popravdě řečeno, nevíme, na co se ve Francii díváme: Je to společenský úpadek, jehož příznakem je vandalismus středoškoláků? Nebo je to reakce středoškoláků na společenský úpadek, který je příznakem selhání elit?
O revolucích se říká, že víří kal na dně. Těžko věřit, že ke slušnější budoucnosti lze směřovat s dlažební kostkou či Molotovovým koktejlem v ruce. Vandalismus demonstrantů může být projevem frustrace, důsledkem eskalace, odpovědí na policejní brutalitu, reakcí na sociální vyloučení nebo tím vším dohromady.
Jsou revolty, které dlažebními kostkami končí, a takové, které jimi teprve začínají. Rozdíl mezi pouliční bitvou a začínající institucionální revolucí nemusí být na začátku protestů zřejmý. Studentské revolty nakonec nekončí tím, že středoškoláci rozpustí parlament a převezmou ve státě moc.
Budoucnost závisí na tom, kdo se veze na revoluční vlně, a bilancovat má smysl až poté, co revoluce sežere své děti. Ve Francii se něco děje. Možná kolabuje. Je však také možné, že Francouzi jsou již na tento kolaps alergičtí. Nebylo by se čemu divit.
*
Ivan Hoffman, Marker.Sk
Na snimku student během nepokojů ve Francii.
