To není celý příběh

„Pro každého ruského vůdce, ať už je to kdokoli – [dokonce] i Mahátma Gándhí – by přijetí Ukrajiny do NATO představovalo velmi vážnou hrozbu pro ruskou bezpečnost.“ – Noam Chomsky, 2014

Když v únoru 2022 vtrhly ruské síly na Ukrajinu a bylo jasné, že postupují směrem na Kyjev, mnozí na Západě očekávali, že prezident Zelenskyj a jeho doprovod opustí hlavní město a odejdou na bezpečnější místo.

Když se tak nestalo a Zelenskyj místo toho řekl západním vůdcům: „Všichni jsme tady“ a „Potřebuji munici, ne odvoz“ – a když ukrajinské síly zastavily Rusy na okraji Kyjeva i jinde – obraz odvážného vůdce a jeho lidu, kteří kladou odpor barbarskému útočníkovi a jeho divokým hordám, se navždy vryl do paměti západních pozorovatelů. Bylo to jako úvodní scéna skvělého filmu.

Pro každého, kdo však (alespoň) od roku 2014, kdy všechny problémy začaly, věnoval pozornost určitým rozumným a prozíravým hlasům – mezi nimiž byli kromě mnoha dalších i bývalí vysoce postavení američtí diplomaté a přední odborníci na Rusko –, však situace nebyla až tak jednoznačná. Navzdory závažným rozdílům v politických názorech měly tyto četné hlasy jedno společné: velmi jasný pocit, že to není celý příběh.

Můj vlastní pocit, že to není celý příběh, sahá až k zážitkům z počátku 80. let, v období po osudové íránské revoluci – včetně krize s rukojmími, kdy bylo více než 50 Američanů zadržováno přes rok, ponížení z neúspěšného pokusu o záchranu a nezapomenutelných obrazů náboženských fanatiků vykřikujících slogany jako „Smrt Americe!“ a „Bůh je velký!“

Náhodou, krátce poté, co se situace trochu uklidnila, jsem jednoho rána v domě své matky narazil na polici na malou knížku o Íránu – knihu, kterou jsem nikdy předtím neviděl a jejíž název jsem už dávno zapomněl. Začal jsem v knize líně listovat, aniž bych očekával, že by mohla být nějak zvlášť zajímavá. Byla celá o nějaké vzdálené události z 50. let, která – jak autor zdůrazňoval – byla klíčová pro pochopení nedávných bouřlivých událostí v Íránu.

Nemohl jsem ji odložit. Ukázalo se, že Íránci měli důvod k hněvu. Bezohledná operace CIA v roce 1953 svrhla demokraticky zvoleného íránského premiéra – podle všeho čestného a schopného muže – a nahradila ho šáhem, monarchou-diktátorem poslušným Západu, který následujících 25 let brutálně utlačoval svůj lid, až dokud ho v únoru 1979 nesvrhla revoluce. Jak jsem četl dál, začal jsem si jasně uvědomovat, že to, co nám v USA o Íránu říkali, nebyl celý příběh. Nešlo o to, že by fakta, která nám předkládali, byla nesprávná nebo přímo lživá. Rozzlobení íránští militanti skutečně svrhli šáha, obsadili americkou ambasádu a zajali všechny ty rukojmí. Problémem nebylo ani tak to, co nám říkali, jako to, co nám neřekli: konkrétně proč byli tak rozzuření a proč byl tento hněv namířen především proti vládě Spojených států. Najednou mi celý příběh dával smysl – poprvé. Ukázalo se, že íránská revoluce se neodehrála ve vakuu.

A spolu s tímto poznáním přišel šok. Proč nám o tom nikdo nic neřekl – nikdo? Chápal jsem, proč by CIA nebo americká vláda mohly chtít tuto historii utajit – aby nebyly obviňovány z nedávného fiaska, nebo aby nevyšlo najevo, že úmyslně podkopaly demokracii v cizí zemi. Ale co západní tisk? Nebylo právě jeho úkolem říkat nám, co se skutečně děje? Rozsah tohoto opomenutí byl ohromující a – jak bylo nyní jasné – hrubě zkreslil celé vnímání běžných Američanů ohledně Íránu. (A to platí dodnes – ačkoli je uvedená událost dnes všeobecně uznávaným faktem a v roce 2013 ji potvrdila CIA. Íránci na to samozřejmě nikdy nezapomněli.)

Nebudu vás nudit dalšími případy, které podobným způsobem ovlivnily mé myšlení v průběhu následujících čtyř desetiletí. Nyní zpět do roku 2022 – Zelenskyj je Churchill a Putin je Hitler.

No, ne tak úplně. Pokud jste se, podobně jako mnozí z nás, naučili tvrdou lekci, že na jakýkoli západní narativ je třeba pohlížet s určitou nedůvěrou – a pokud jste v průběhu uplynulého desetiletí hledali komplexnější vysvětlení bouřlivých událostí na Ukrajině –, měli byste mít alespoň slabé tušení, že pravda v této věci je mnohem nuancovanější. Pravděpodobně byste pochopili, že šlo o mimořádně složitou situaci, která mimo jiné zahrnovala dlouhodobé úsilí elit americké zahraniční politiky – částečně s využitím Ukrajiny jako nástroje – o „přetížení a destabilizaci Ruska“ (pokud si mohu vypůjčit název příslušného politického dokumentu z roku 2019 od RAND Corporation, předního think tanku Pentagonu). A možná byste si uvědomili, že slibované členství Ukrajiny v NATO bylo v Rusku široce vnímáno jako existenční hrozba, dokonce i těmi nejprozápadnějšími odborníky na zahraniční politiku. A že ruští představitelé, včetně Vladimira Putina, chápali, co se děje, a po celou tuto dobu vyvíjeli vážné úsilí o mírové řešení ukrajinské otázky – a tím i o zabránění potenciální válce, která by byla pro region katastrofální a pro Rusko vysoce nežádoucí.

Stručně řečeno, možná jste měli stejně jako já pocit, že to, co jsme v západním tisku slyšeli o krizi – a to jak před invazí v roce 2022, tak i po ní – nebyl celý příběh.

Například v období před invazí jsme slyšeli, že Rusko soustřeďuje velké množství vojáků podél ukrajinské hranice, což byla pravda – ale nikdy jsme neslyšeli, proč. Neslyšeli jsme například, že Ukrajina již od roku 2014 soustřeďovala vojenské jednotky a opevnění podél své vlastní vnitřní hranice s východním regionem Donbasu, kde vedla válku s rusky mluvícími separatisty, a ve skutečnosti již roky sporadicky bombardovala své vlastní občany v tomto regionu.

Ani to, že důvodem, proč byl Donbas tak plný separatistů, je to, že odmítli přijmout výsledek převratu z roku 2014, při kterém byl ukrajinský prezident – který byl demokraticky zvolen (v hlasování důkladně sledovaném mezinárodními pozorovateli) – násilně svržen. Zjevně s podporou USA a pravděpodobně za přímé či nepřímé účasti CIA.

Také jsme nikdy neslyšeli – nebo to západní média nikdy nebrala vážně –, že by Rusové skutečně vnímali rozšíření NATO na Ukrajinu jako existenční hrozbu, nebo že by to byl skutečný důvod ruské invaze – a ne nějaká Putinova osobní touha obnovit Ruskou říši. Mohl bych pokračovat.

Kdybyste naopak jednoduše přijali to, co říkala západní média a politické elity, pravděpodobně byste se v roce 2022 ve vztahu k Ukrajině nacházeli víceméně ve stejné pozici, v jaké jsem byl já a většina Američanů na počátku 80. let ve vztahu k íránské revoluci. Nejenže byste neměli k dispozici celý příběh, ale protože byste neměli k dispozici celý příběh – a protože byste v důsledku toho vnímali ruskou invazi jako akt čisté agrese a expanze – pravděpodobně byste z toho (všechna čest) pociťovali hluboké morální pobouření.

Toto morální pobouření by vám však ani zdaleka nepomohlo vidět situaci jasněji; naopak, jak to hněv obvykle dělá, ještě více by zkreslilo váš pohled na věc a vy byste přirozeně odmítli jakýkoli návrh, že bychom se měli alespoň pokusit podívat se na věci z ruského úhlu pohledu. A kdybyste byli natolik pošetilí, že byste takový návrh vůbec zvažovali, stačilo by jen jemné připomenutí obsahující slova jako „Mnichov 1938“ a „ústupky“. S Hitlerem se nedá vyjednávat.

Ukázalo se, že je to dokonalý prostředek k zamezení jakéhokoli seriózního dialogu či porozumění, které by potenciálně mohlo uklidnit situaci a zvrátit západní strategii „přetížení a destabilizace Ruska“. A funguje to skvěle.

*

Jonathan McCormick – americký novinář, žije na Slovensku, Marker.Sk

Na snímku bývalý komik, později prezident, dnes nelegálně přesluhující diktátor a šéf nacistického režimu v Kyjevě Volodymyr Zelenskiy. Média středního proudu včetně ČT a ČRo nám ho lživě vykreslují jako demokrata a hrdinného vůdce. Stačilo jen přijmout ruské požadavky a nikdo nemusel umírat – denacifikace a demilitarizace Ukrajiny, která by zůstala neutrálním státem. Ale Zelenský na příkaz svých západních patronů válku chtěl.

**

Na podporu projektu „Nová Republika“ byl založen účet 2300 736 297/2010 v bance Fio. Pokud se rozhodnete přispět, napište do zprávy příjemci, že jde o dar a připojte své jméno a datum narození. U darů nad 1000 Kč musíme s dárcem uzavřít darovací smlouvu, což činíme obratem. (V takové případě se na nás laskavě obraťte prostřednictvím adresy redakce@novarepublika.cz nebo dvorava@seznam.cz). Všechny texty autorů a překladatelů Nové Republiky jsou volně šiřitelné pokud uvedete zdroj.

Vážíme si vaší podpory a děkujeme.

Vaše redakce