3. ledna americké síly unesly venezuelského diktátora Nicoláse Madura a bombardovaly několik míst po celé zemi, přičemž zabily asi 40 lidí. O několik hodin později prezident Trump hovořil o „řízení Venezuely“ a financování případné okupace z venezuelské ropy. Kritici amerického imperialismu mají pravdu, když poukazují na to, že Washington porušil suverenitu další země. Mnozí z těchto „antiimperialistů“ však zároveň opomíjejí Madurovu dlouhou historii zasahování do záležitostí jiných zemí, včetně podpory zahraničních partyzánů a vyhrožování válkami o dobytí menších a slabších sousedů. Od svého vzniku učinil „bolívarský“ režim založený Hugem Chávezem z antiimperialismu základní princip své ideologie, ale Madurova agresivita v zahraničí mu připravila o důležité spojence a položila základ pro jeho vlastní pád.
„Madurova agresivita v zahraničí mu připravila o důležité spojence.“
Antiimperialismus, jak jej chápou Maduro a jeho sympatizanti, je geopolitickou variantou paradigmatu utlačovatel-utlačovaný. Stejně jako běloši nemohou být oběťmi rasismu, tak ani odpůrci Washingtonu a jeho spojenců nemohou provádět imperialismus – nebo si to snad zaslouží jako jakousi „náhradu“ za minulé křivdy, které jim západní mocnosti způsobily. Podle tohoto paradigmatu byly opakované hrozby Madurova režimu, že dobude dvě třetiny sousední Guyany – země ovládané sociálnědemokratickou vládou bez jakékoli armády – a ukradne její ropu, paradoxně „antiimperialistické“. V roce 2023 režim de jure anektoval spornou oblast Essequibo, kde se nachází většina ropných zásob Guyany, a poté začal shromažďovat vojáky poblíž guyanské hranice a provádět výpady do tohoto území.
Tento krok obrátil kdysi věrného a mocného spojence – brazilského prezidenta Lulu da Silvu – proti Madurovi. V současné době existuje silniční spojení mezi Venezuelou a Guyanou pouze přes Brazílii, což znamená, že jakákoli snaha o obsazení Essequiba nutně znamená porušení brazilské suverenity. Lula následně shromáždil vojáky podél brazilské hranice s Venezuelou a spolu s kolumbijským prezidentem Gustavem Petrem začal prosazovat vyjednaný přechod v Caracasu.
V návaznosti na Madurovo zjevné volební podvody v roce 2024 požadoval Lula spolu s Petrem, mexickým AMLO (viz úřadující prezident Mexika András Manuel López Obrador) a chilským Gabrielem Boricem zveřejnění výsledků hlasování na úrovni volebních okrsků, které režim dosud nezveřejnil. Za tento zločin Maduro a jeho obhájci ostře kritizovali čtveřici levicových vůdců jako agenty Washingtonu, a to navzdory skutečnosti, že také opakovaně odsuzovali kroky USA ve Venezuele. Kritika Madura tak rozhořčila, že prohlásil, že Lulaovo vítězství v prezidentských volbách v roce 2022 je nelegitimní. Brazilský prezident následně dokonce vetoval vstup Venezuely do BRICS. Petro později obvinil Venezuelu, že podporuje brutální povstání guerillových jednotek ELN v Kolumbii jako odvetu za jeho odmítnutí uznat Madurovo vítězství.
Pak tu bylo Madurovo odcizení někdejších karibských spojenců. Jeho předchůdce Hugo Chávez strávil desítky let budováním venezuelské měkké síly v regionu prostřednictvím ropných iniciativ, jako byla Petrocaribe, díky čemuž se v jednu chvíli stal nejoblíbenějším politikem v oblasti. Ale tím, že vyhrožoval invazí do Guyany – a v poslední době také Trinidadu a Tobaga – Maduro proměnil tyto přátelské sousedy v nepřátelské státy, které se staly odrazovým můstkem pro jeho vlastní svržení.
Jeho nevyzpytatelné vládnutí také zřejmě odcizilo zaneprázdněné ruské, íránské a čínské spojence. Několik hodin před svým zatčením se diktátor setkal se zvláštním čínským vyslancem. Kromě prohlášení o solidaritě mu ČKS pravděpodobně sdělila, že Caracas, nespolehlivý dlužník Pekingu, je na to sám.
Co se bude ve Venezuele dít dál, je těžké předvídat. Krátkodobý scénář se zdá být jakýsi druh trvalého režimu pod vedením Delcy Rodríguezové, Madurovy viceprezidentky. Je pozoruhodné, že Trump po operaci prohlásil, že opoziční vůdkyně a nositelka Nobelovy ceny María Corina Machado nemá „respekt a podporu“ potřebnou k vedení země. Pokud se necítí uražen tím, že Machado získala Nobelovu cenu za rok 2025 před ním, prezident pravděpodobně míní, že venezuelská armáda považuje její nástup do prezidentského úřadu za nepřijatelný. Bílý dům se skutečně zdá být nakloněn „antikapitalistické“ Rodríguezové kvůli jejímu působení v oblasti provádění reforem volného trhu, zejména ve venezuelském ropném sektoru. Stejně jako se Maduro snažil drancovat guayanskou ropu, Trump a oligarchové, kteří s ním spolupracují, se zdají být více zainteresováni volným tokem venezuelské ropy než vznešenými představami o svobodě a demokracii.
V případě, že Rodríguez vyhlásí nové volby pod hrozbou dalších amerických bombardování, může se jako favorit objevit Edmundo González, Machadové zástupce ve volbách v roce 2024. Jisté je, že v případě svobodných voleb je nepravděpodobné, že by bolívarismus udržel svou moc. Zatímco levicoví politici v zahraničí mohou Madura omlouvat jako oběť imperialismu, široká veřejnost tuto logiku odmítá. Průzkumy veřejného mínění v řadě zemí také naznačují, že drtivá většina podporovala zatčení venezuelského vůdce – smutný důsledek devastace a migrační krize způsobené bolívarským režimem.
Levicoví politici jako Bernie Sanders a AMLO zastávají principiální postoj, že jakékoli zahraniční vměšování – ze strany jakékoli země – je špatné. Ti, kteří se však nadále drží Madura jako „antiimperialistického“ mučedníka, by měli uznat katastrofální škody, které on a jeho blízcí spojenci, jako je Daniel Ortega z Nikaraguy, napáchali pro volební vyhlídky levice v regionu. Ačkoli je pro ně těžké to pochopit, orwellovská logika Madurova „antiimperialistického“ imperialismu se v očích voličů neliší od Trumpova otevřeného úsilí o drancování.
*
Autor Juan David Rojas je spisovatel z jižní Floridy, který se věnuje Pyrenejskému poloostrovu a Latinské Americe. Přispívá také do časopisu American Affairs. ZDROJ
