Cílem je zabíjet

Tenhle obrázek není mým dílem. Je převzatý z blogu Larry C. Johnsona – Sonar 21 a uvádí článek The bleak energy future of Ukraine and the European Union (Chmurná energetická budoucnost Ukrajiny a Evropské unie). Autorem je AI od Googlu, takže obrázek není podle současné legislativy chráněn autorským právem a hodí se k mému tématu. Takhle, nebo velmi podobně může končit civilizace jednoho – původně padesáti milionového – státu.

Před 16 lety, 18. ledna 2010 Milan Vodička z iDnes napsal:

Je zvláštní, jak moc nás najednou zajímají ukrajinské prezidentské volby, když o téhle zemi vlastně nic nevíme. Pozná se to snadno podle toho, jak kdekdo pořád automaticky považuje Viktora Janukovyče za muže Moskvy a krásnou Juliji Tymošenkovou za „našeho člověka v Kyjevě.“ Našeho znamená „prozápadního.“ Platilo to, byť s výhradami, kolem roku 2004. Teď je všechno jinak. Ukrajinu sice čeká ještě druhé kolo voleb, ale hlavní vítěz voleb je jasný už teď. Na Ukrajině vyhrálo Rusko. Jestliže Janukovyč je proruský, Tymošenková už dávno není prozápadní.

Je skoro komické, že zatímco Západ ze setrvačnosti pořád bojuje za právo Ukrajiny vstoupit do NATO, tak v Kyjevě už to nechce ani jeho někdejší plavý kůň Tymošenková. Zatímco Janukovyč slibuje pragmatickou neutralitu, krásná Julija chce referendum. Ale to je totéž jako nechtít NATO, protože většina Ukrajinců by dnes hlasovala proti. Kromě toho Tymošenková nevyloučila vstup Ukrajiny k Organizaci Smlouvy o kolektivní bezpečnosti, která sdružuje polovinu zemí bývalého Sovětského svazu. To jen na vysvětlenou, že až bude někdo líčit druhé kolo voleb na Ukrajině jako bitvu o geopolitické ukotvení téhle země na Západě, nebo na Východě, má staré informace. Je to pohled z časů, oranžové revoluce. Vzpomínáte ještě na ta velká očekávání… Za zmínku stojí, že prezident Juščenko, po svém příklonu k ukrajinskému nacionalismu zvítězil pouze v několika obvodech ve Lvově a okolí a získal trapných 5,45 % hlasů.

Nebylo to ovšem překvapení. Výměna režimu šla jako po másle, na trůn se dostal „náš člověk,“ a protože to šlo tak hladce, všichni očekávali, že teď už bude navždy jen svítit slunce. Pak byli všichni překvapeni, že „náš člověk“ je neschopný a nejenže nedokáže zatnout tipec všudypřítomné korupci, ale že dostává zemi tam, kde byla za jeho předchůdců, kdy trpěla nejenom úřední a politickou korupcí, ale i organizovaným zločinem, vysokou individuální kriminalitou a nedostatkem politické kultury i právního vědomí ve všech vrstvách. 

V Bukureštském summitu NATO 2008 se Aliance rozhodla protentokrát akční plány členství nerozdat. Okamžitě se začalo spekulovat o fatálním neúspěchu celého summitu. O to větší pozornosti se však dostalo dalšímu prohlášení Aliance, že Ukrajina a Gruzie se dříve či později stanou plnoprávnými členy. Pesimismus vystřídal optimismus. Prezidenti Saakašvili a Juščenko pak svorně tvrdili, že dostali více, než si mohli přát. Proti tomu se postavil prezident V. Putin, který se osobně summitu zúčastnil a pohrozil podporou separatismu jihovýchodu Ukrajiny, tak zvaného Maloruska. Ale vraťme se k volbám 2010, které těsně vyhrál Viktor Janukovič před Julií Timošenkovou. Vítězství Janukoviče a jeho lavírování mezi Evropskou unií a Eurasijskou unií vyvolalo zděšení hlavně v západních částech Ukrajiny. Oligarchové si začali sestavovat paramilitární jednotky (Azov, Aidar, Tryzub a další) a násilnou kriminalitu, která začala ohrožovat běžný život, se snažil nacionalistický Pravý sektor kanalizovat „osvědčenými“ prostředky. Faktem je, že duch UPA a OUN z Ukrajiny nikdy nevymizel a plán na jeho využití k oslabení či zničení Ruska mu poskytl křídla pro úspěšnou restauraci.

Současný ukrajinský režim klade příznačně na první místo příslušnost k národu. Místo politického občanství se posuzuje příslušnost ke kmenu.

Atmosféra nenávisti z Volyně, potažmo z dnešní Ukrajiny, zdaleka nevyprchala. Důkazy netřeba dlouze hledat, jsou obsaženy v každodenní praxi, názvech ulic, výuce na školách, vyjádřeních reprezentantů režimu, který si dnes klade za cíl zabíjet „měsíčně“ desetitisíce Rusů. V deklaracích se na Ukrajině bojuje „za svobodu a demokracii,“ v politické praxi se krade a znásilňují práva, která jsou jinde v Evropě institucionálně zaručena. Je evropskou ostudou, že velká část evropské politické reprezentace před tím zavírá oči, zlo bagatelizuje, či o něm nestoudně mlčí.

Ve východních oblastech Ukrajiny se po marném volání po autonomii začaly formovat milice, které přebírali řízení oblastí a 14. dubna Olexandr Turčynov, který dočasně vykonával pravomoci prezidenta Ukrajiny, vyvěsil na stránkách presidenta Ukrajiny text dekretu č. 405/2014 o zahájení protiteroristické operace.

Dne 21. listopadu 2013, den poté, co ukrajinská vláda pozastavila přípravy pro podpis asociační dohody s Evropskou unií, kterou prezident Janukovyč jen několik dní před termínem podpisu označil jako „pro Ukrajinu zatím nevýhodnou“, propukla několikaměsíční série protestů, která je známá pod názvem Euromajdan.

Hlavním požadavkem masových protestů bylo odstoupení prezidenta Janukovyče, uspořádání předčasných prezidentských voleb, podepsání asociační dohody s EU a propuštění bývalé premiérky Julije Tymošenkové považované za politickou vězeňkyni. Podle průzkumu veřejného mínění, který zveřejnil Kyjevský Mezinárodní institut sociologie v listopadu 2013, 39% dotázaných Ukrajinců podporovalo vstup Ukrajiny do Evropské unie, zatímco 37% dotázaných Ukrajinců podporovalo vstup do Eurasijské unie (EEU), jíž dominuje Rusko.

Tady začíná úloha Zelenského, který v satirickém pořadu Kvartál 95 přečte slavný dopis rodákům do Ruska.

Zdravím Vás strýčku Igore, dědo Valjo a strýčku Sašo. I přes vaše obavy žiju dobře – tedy pokud žiju. Teď už to bude jenom lepší, protože už je tomu 3 týdny, co jsem byl přijat k Banderovcům, jinak kariéru u nás na Ukrajině nejde udělat. Ale proč Vám to říkám, sami to dobře víte. Výplatu mám malou, ale to není důležité, protože nám dovolili brát peníze a majetek Rusům, dříve to bylo židům, ale potom přišel hlavní banderovec Kolomojskij a ten to zakázal. Já se teď například učím anglický jazyk, abych zapomněl na ten ruský, při tom mi pomáhají američtí žoldáci, které potkáte u nás na každém kroku. Také jsem se podruhé oženil… s Vádíkem. U nás, Evropanů, je tohle úplně normální. Dnes náš prezident – no ten nejdůležitější, hlavní prezident Barack Obama, nám slíbil, že už brzy vstoupíme v NATO se statusem a právy amerického přívěsku. Pokud máte možnost, pošlete mi, prosím, knihu Adolfa Hitler Mein Kampf, protože u nás je pořád vyprodaná. Někdy takhle ráno vyjdu na balkón a začnu nabíjet: Od srdce ke slunci, přesně takhle (hajluje)!
(https://www.youtube.com/watch?v=s2wcvj7C1zs Вечерний квартал 11.10.2014 od 54:32)

23. prosince 2014 Ukrajinský parlament schválil zrušení neutrality a rozhodl o tom, že země bude usilovat o členství v Severoatlantické alianci.

Je vhodné zmínit, že Alexandr Zacharčenko, vůdce doněckých separatistů, poslal již 1. září 2014 dopis prezidentovi Ruska, aby je po vzoru Krymu vzal do svazku federace. Putin na to reagoval až 22. února 2022, kdy prohlásil, že se souhlasem Rady federace se rozhodl provést speciální vojenskou operaci, která bude usilovat o demilitarizaci a denacifikaci Ukrajiny. Postavíme před soud také ty, kteří spáchali četné krvavé zločiny proti civilnímu obyvatelstvu, včetně občanů Ruské federace.“

Je fakt, že Ruská federace, osobou Vladimíra Putina vyjádřila nesouhlas se vstupem Ukrajiny do NATO už na zmíněném Bukurešťském summitu. A platí to dál. Mluvčí ruského prezidenta Vladimira Putina v novinovém rozhovoru obvinil státy Severoatlantické aliance, že pokračujícími dodávkami zbraní Ukrajině a poskytováním zpravodajských informací Kyjevu „fakticky bojují proti Rusku.“ Speciální vojenská operace se změnila na regulérní válku Ruské federace proti NATO. Logicky vzato, nemohou státy začleněné v NATO (tedy válečná strana) být garantem případné mírové dohody. Je nepochopitelným paradoxem, že státy sdružené v EU podlehly drzému tvrzení ukrajinských představitelů, že

vděčnost patří hrdinným ukrajinským vojákům, kteří prolili svou krev na obranu hodnot svobodného světa.

Evropští lídři mluví, jako by válka na Ukrajině byla NAŠÍ válkou. Není. Rusko nenapadlo žádný členský stát EU. Toto je válka mezi Ruskem a Ukrajinou. Ukrajina bojuje za sebe, ne za nás, takže jí nic nedlužíme. Ostatně každodenní zprávy o násilí, kterým rekrutují zaměstnanci TCC náhodné „obětiׅ,“ ukazují s jakou chutí prolévají Ukrajinci svoji krev za své představitele obsedantně posedlé korupcí, ne-li jinými zločiny.

To chce někdo vydávat za hodnoty svobodného světa?

Z toho hlediska je zcela irelevantní co řekl náš prezident Petr Pavel. „Je na nás všech, včetně Spojených států, a možná především na nich, abychom zvýšili politický tlak na Rusko, a ne na Ukrajinu, protože to Putina ke stolu nepřivede,“ řekl. Rusko podle něj musí pochopit, že „jedinou cestou je jednat“. „Nejsem si jistý, že Rusko dospělo mentálně do tohoto bodu,“ dodal.

Nevím, Rusko chce demilitarizaci a denacifikaci Ukrajiny. Ukrajina si klade nově za cíl „zabíjet 50 000 Rusů měsíčně,“ prohlásil nový ministr obrany Mychajlo Fedorov.

*

napsal Leo K., Kosa Zostra