Dne 27. května otiskl deník Berliner Zeitung otevřený dopis renomovaného amerického ekonoma a diplomata Jeffreyho Sachse kancléři Merzovi. Sachs ho v něm naléhavě vyzval, aby se vyhnul otevřené válce s Ruskem.
Sachs, stejně jako mnoho kritiků západního pohledu na válku na Ukrajině, jistě není bez kontroverzí, ale na jeho výzvě k diplomacii s Ruskem nenacházím nic tak trestuhodného, co by ospravedlnilo mlčení kancléře vůči tomuto renomovanému vědci. Nezaslouží si Jeffrey Sachs, nezasloužíme si my všichni odpověď na tuto palčivou otázku?
Kladu si otázku z jiného úhlu pohledu, který se může zdát příliš zjednodušující, příliš lidový, příliš snadný: kladu ji z perspektivy mé generace, kterou vychovala generace rodičů a prarodičů formovaná hrůzami druhé světové války, a někdy dokonce i dvěma světovými válkami.
Mimochodem, pro mě to není otázka vztahu Východ-Západ, ani se nejedná o nekritický proruský sentiment, který se nám „východním Němcům“ často připisuje: Nemohu posoudit, jaké příběhy z válečných dob slyšela paní Merkelová jako dítě a dospívající v poklidném městečku Templin, stejně jako nemohu posoudit, zda a co se pan Merz dozvěděl o hrůzách války od svých rodičů a prarodičů v oblasti Sauerland. Stejně jako nemohu posoudit zkušenosti ostatních politiků, kteří v současnosti volají po „válečné pohotovosti“ a znovu ozbrojování.
Vzhledem k současnému vývoji mě bohužel naplňuje strach, že se historie může skutečně opakovat – a že ponaučení ze dvou brutálních světových válek už nebudou mít význam. A už se o nich nemluví.
Poslední dopis polní pošty byl střežen jako poklad
Znám historii své rodiny, znám příběhy přátel, známých a sousedů a ptám se sám sebe: Je většina našich politiků zcela neznalá historie? „Už nikdy válka!“ „Už nikdy válka pocházející z německé půdy“ – s těmito hesly vyrůstala moje generace nejen mezi Rostockem a Plavnem ve východním Německu, ale i v Hamburku, Kolíně nad Rýnem… Myslím na mírové hnutí, velikonoční pochody. To byli lidé na Západě, kteří si jako děti stejně jako my hráli v 50. a 60. letech mezi troskami nebo válku zažili na vlastní kůži.
Moje babička, narozená v roce 1899, ztratila svého snoubence v srpnu 1918 v bitvě u Amiens; byl jednou z nejméně 60 000 obětí na obou stranách fronty. Jeho poslední pohlednici z fronty, ve které jí toužebně psal, jak moc se na ni těší, mám stále u sebe. Babička si té pohlednice vážila jako drahokamu.
Její budoucí manžel, můj dědeček, byl v roce 1939 zatčen gestapem; mé matce byly tři roky. V šesti letech stála u hrobu svého otce – nepřežil své věznění.
Moje babička se o jeho odporu vůči režimu vyjádřila: „Četl Hitlerův ‚Mein Kampf‘, věděl, co přijde!“ V roce 1945 ona a její malá dcera přežily ve sklepě svého domu – jednoho z mála, který odolal angloamerickému bombardování v dubnu 1945. Kvílení sirény naplnilo mou matku strachem po zbytek života.
Rodina mého otce měla méně štěstí: bylo mu jedenáct let, když dvakrát zažil úplnou zkázu. Poté, co prarodiče přišli o svůj první byt, si našli náhradu, ale i ten se stal obětí bomb. Do konce války bylo v Plavnu zničeno sedmdesát pět procent budov. Když nám bylo na konci 60. let konečně umožněno nastěhovat se do nového bytu, táhla se pustina sutin kilometry od našich vchodových dveří. Ruiny byly naším hřištěm. Až do své smrti na začátku 80. let žili moji prarodiče v bývalém skladu, který si můj dědeček narychlo sám postavil z trosek.
Válečné kroniky se staly běžnou praxí
Můj otec o těchto zážitcích nikdy nemohl mluvit; zapisoval si je. Tři z nich vysvětlovaly jeho vnější emocionální tvrdost, která se projevila až krátce před jeho smrtí: Když sirény houkaly při prvním bombardování, moje babička vařila. Když se rodina vyhrabala ze sklepa, uprostřed trosek velkého bytového domu zůstala jen kamna mých prarodičů – z hrnce s gulášem se stále kouřilo. O něco později mého otce zavolali do dědečkovy kůlny – otec ho našel se smyčkou kolem krku. Starý muž si vzal život ze strachu z dalšího bombardování. „Musel jsem otci pomoci dědečka sundat. Můj otec udělal rakev ze sutinového dřeva a my jsme ji na ručním vozíku odtáhli na hřbitov, kde ji vyklopili do masového hrobu,“ napsal můj otec.
O několik týdnů později musel jako nejstarší znovu tlačit ruční vozík na hřbitov; tentokrát byla rakev menší. „Moje malá sestra Heidi zemřela hlady; byly jí teprve tři roky,“ vyprávěl můj otec ve svých pamětech. Dva další sourozenci, dvojčata, byli krátce předtím zabiti při bombardování městského sirotčince.
Takové vzpomínky existují téměř v každé německé rodině; předávají se z generace na generaci. Jako novinář, ačkoli pracuji převážně v zábavním sektoru, jsem slyšel nespočet podobných příběhů, často od celebrit. Téměř každý s sebou nosí tento druh „rodinné zátěže“. Příběhy, které by mohly zaplnit knihy, a všechny končí jedním přáním: Už nikdy!
Můj vážený bývalý šéfredaktor Gongu, Bob Borrink, napsal v Der Spiegel (4/2022) krátce po vypuknutí války na Ukrajině: „Situace se obrátila. My, pováleční novináři, unavení, vyčerpaní a většinou zesnulí, jsme uvolnili místo nové generaci předválečných novinářů, pro které bylo 70 let míru zjevně příliš dlouho… S hrůzou čtu věty, kde volají po velkém obušku. A smutně si uvědomuji, že jsme zjevně nedokázali… sdělit, co válka znamená. Stále mám před očima troskami poseté ulice v německých městech, kde se přeživší usadili ve sklepích, stále cítím zápach mrtvol, sutin a zápalných bomb, stále slyším utrpení vysídlených a bombardovaných. A teď znovu voláte po velkém, rychlém řešení…“
To bylo v roce 2022, krátce po Putinově útoku na Ukrajinu. Od té doby se „válečné zpravodajství“ stalo součástí každodenního života. Neznám nikoho ve svém okolí, koho by nedojaly obrazy zničených domů, odkrytých mrtvol, truchlících příbuzných a vojenských hřbitovů.
Natáčení přerušeno kvůli koronaviru
Jako čtenář jste si pravděpodobně položili otázku, co má s tímto textem společného 98letý muž ze Schwerinu, jak je uvedeno v nadpisu článku:
18. června bude v kinech uveden silný protiválečný film „Proč já – Wolf D. Kroll“. V něm on, jako jeden z mála přeživších bojů kolem Seelowských výšin v dubnu 1945, silně sděluje své varování budoucím generacím. Možná jedno z posledních varování ztracené generace, jeden z posledních hlasů… Neboť už zbývá jen málo těch, kdo může vyprávět o válce, kdo zažil, jaké to je, když vedle během vteřiny leží kamarád, se kterým jste si právě dávali cigaretu, se zmrzačeným tělem; jaké to je, když poté, co si všimnete blížícího se granátu, máte jen pět sekund na to, abyste se mu vyhnuli.
Wolf D. Kroll je jedním z posledních žijících pamětníků, kteří stále vědí, kde jsou v oblasti Oderbruchu pohřbeni padlí spolubojovníci. Po válce se vrátil do vlasti, vyučil se mlékařem a později pracoval jako policista v Berlíně. Po léta dobrovolně pracoval ve školách, sdílel své vzpomínky a zvyšoval povědomí o této problematice.
Ze zdravotních důvodů to již nemůže absolvovat. Svými odbornými znalostmi však nadále pomáhá Německé komisi pro válečné hroby při pátrání po pohřešovaných vojácích. Díky jeho pomoci se již podařilo nalézt a důstojně pohřbít mnoho vojáků na hřbitově v Lietzenu (Märkisch-Oderland). Pravidelně je zván na následné vzpomínkové obřady.
Režisér Mario Nieswandt se s Wolfem D. Krollem setkal v roce 2019 během rozhovoru, který vedl ve spolupráci se Sdružením Seelower Höhen, v němž Kroll před kamerou vyprávěl o svých válečných zážitcích. Tyto nahrávky tvoří kostru filmu, v němž jsou jeho vzpomínky vizualizovány prostřednictvím dramatických sekvencí. Výsledkem je silný protiválečný film, který svými stylistickými prostředky nabízí divákům intenzivní pohled do tohoto apokalyptického období konce války.
„Natáčení začalo v roce 2020, ale kvůli koronaviru muselo být přerušeno,“ říká Mario Nieswandt, „na výslovnou žádost pana Krolla a dalších podporovatelů jsme v práci loni pokračovali“.
Světová premiéra v kině Babylon
Vzhledem k aktuálním událostem byl podle režiséra vyvinut nový scénář, který propojuje Krollův příběh s palčivými společenskými otázkami: Může se historie opakovat a co jsme se z ní naučili?
Míra zájmu o tyto otázky byla patrná na premiéře 8. května v Golzowě, ústředním místě filmu, kde film s velkým nadšením přijalo více než 380 návštěvníků. O týden později se konala světová premiéra v kině Babylon – kvůli mimořádně vysokému zájmu musely být současně využívány dva sály.
Mimochodem, specializovaný tým záměrně nepožádal o žádné financování.
„Film je stoprocentně samofinancován,“ vysvětluje režisér. „Po byrokratickém procesu skrze různé instituce financující filmy by to s největší pravděpodobností už nebyl můj film. Tam se do toho příliš vměšují.“
Film mě dojal neméně než film Konrada Wolfa „Bylo mi devatenáct“ nebo „Osud člověka“ Sergeje Bondarčuka: působivě vyprávěné individuální příběhy, které představují obětovanou generaci a šílenství války.
Wolf D. Kroll, angažovaný filmový štáb – všichni bychom rádi dostali odpověď: Proč vedení naší země neuzná svou zvláštní historickou odpovědnost a nehledá diplomatická řešení? Odsoudit Putinovu agresi je jedna věc; druhá je analyzovat historii tohoto šílenství a přijmout, že i Západ udělal obrovské chyby.
Který politik má dostatek lidskosti a smyslu pro zodpovědnost, aby se konečně pustil do diplomacie a ukončil toto sebevražedné šílenství na obou stranách dříve, než skončí hrůzou? V německé politice jistě existují vzory zodpovědných politiků, kteří budují mosty: Willy Brant, Helmut Schmidt, Helmut Kohl…
Český novinář Julius Fučík napsal svou světoznámou “Reportáž psanou na oprátce“ v pražské věznici gestapa.
V roce 1943 byl zavražděn v Berlíně.
Závěrečná slova jeho knihy slouží jako varování: „Lidé, měl jsem vás rád. Bděte!“ Jsou napsána na náhrobku mé babičky.
*
Autor Wolfgang Schumann je novinář a spisovatel, žije v Berlíně a Braniborsku; je spolumajitelem berlínské fotografické agentury Schumann+Stingl.
https://1url.cz/xesaf
Původní článek
Fotografie z 50. let minulého sotletí ukazuje děti připravované civilní obranou na termojadernou válku. Dnešní vládci Evropské unie se na ni chystají znova s tím rozdílem, že ochrana civilního obyvatelstva je nezajímá.
