Ve středu se na pražské Tatře odehrál mezinárodní rugbyový zápas, kdy proti sobě nastoupila česká reprezentace a tým novozélandských hráčů hrajících převážně v Evropě nazvaný New Zealand Ambassador´s XV. Velmi navštěvovaná událost každoročně se opakující přinesla těsný výsledek a vítězství týmu ze země mistrů světa.
All Black´s jsou nejznámějšími světovými propagátory rugby a na stadion dorazil i Petr Pavel. V několika posledních dnech je to již několikátá sportovní akce, které se osobně zúčastnil. Na rozdíl od summitu NATO v Ankaře, kde o svou účast neustále bojuje, na sportovní kolbiště doráží jako pro pořadatele vítaný host zvyšující popularitu sportu. A tvrdé rugby produkující ty nejtvrdší borce si zájem diváků zaslouží možná mnohem více než ufňukaní fotbalisté. Ve světě je sice rugbyový šampionát až třetím nejsledovanějším sportovním svátkem, před ním jsou Olympijské hry a MS ve fotbalu, ale pořád je to pódium. U nás trochu strádá, ale upřímně, to asi vše. Pravdou je, že jeho pozoruhodnost zajímá stále větší množství fanoušků na celkově omlazené prostředí dává možnost našemu rugby stoupat ve sledovanosti.
Bohužel, k vzestupu jakéholiv sportu jsou třeba peníze. Jestliže do fotbalu, kdy ten náš národní tým je v žebříčku FIFA níže než rugbyový nároďák ve svém, či do hokeje plyne mnoho financí ze soukromého i státního sektoru, rugby se potácí na opačném konci poskytované podpory. Nic na tom nezmění ani zájem prezidenta. Zvláště, když je v rozporu s vládou a spřátelení miliardáři ze zbrojního průmyslu o rugby zájem neprojevují. Navíc návštěvu Petra Pavla lze považovat za součást jeho předvolební kampaně a není třeba jí přikládat přehnaný význam, protože zážitkové pojetí funkce hlavy státu už nabídlo jeho účast na tolika akcích, že jedna navíc není podstatná. Nicméně ho tak třetina stadionu přivítala vcelku vřele. Asi to dělá dobře, vypadá lidově, a to některým méně chápavým jedincům stačí.
Zápas začal právě ceremonií, kdy byli jednotliví hráči obou týmů prezidentovi představeni. S každým si podal ruku, což by za jiných okolností bylo jistou poctou. Můj syn nastoupil v základu, odehrál celý zápas a položil poslední a kontaktní pětku zápasu. Ruku si s Petrem Pavlem podal. Je mladý, sportovec a politiku moc nesleduje, ale já, jakožto otec, vnímám to, že se pozdravil s člověkem, který by ho klidně poslal umřít do války. Partu mladých kluků bojovníků ochotných na hřišti nechat za svou zemi vše nenajdete všude, tady jich před ním stálo plno. Stejně nadšeně by jim předával povolávací rozkaz do armády, o což de facto úpornou snahou letět do Ankary bojuje.
Nemám rád prolínání politiky do sportu. Vadí mi hraný zájem politiků o to být viděn v hledišti, číst, že prezident zůstal na zápasu až do konce. Jsem proti vylučování či neúčasti kterýchkoliv týmů z mezinárodních soutěží a doslova mne irituje chování ukrajinských sportovců při ceremoniích, kdy mají vzdát úctu soupeřům a nedělají to. Můj syn si podal ruku s prezidentem. Jindy bych byl pyšný otec. Tentokrát nikoliv. Ale zápas to byl pěkný, to tedy ano. I bez politického kontextu. A pětka Novozélanďanům se nadává každý den.
*
Sport je od nepaměti vysoce politická záležitost a v současnosti se politika nacpala i do marmelády. Jde jen o to, komu se fandí, jestli jsou to ty co ovládají prachy. Nevím jak to dělaly za totality, že nepotřebovaly ke všemu stádo velice dobře placených odborníků. Pak to dopadá tak, že bez migrantů nemůžeme nic… Číst vice »