Maksym Borovec o zločinech OUN-Bandery

Ale nešlo o tu zlověstnou banderovskou UPA. Právě banderovci Bulbovi tento název ukradli a jméno UPA znesvětili genocidou na Polácích. Dnes, v současné Ukrajině, nikdo Bulbovi nestaví pomníky, jako je tomu v případě Bandery, Klačkivského či Šucheviče. Na Bulbu si nikdo nevzpomíná, protože Banderova OUN ho označila za zrádce a neschopného člověka. Toto mlčení má ještě jeden zásadní důvod – Bulba se v roce 1943 postavil proti vrahům z OUN (b) a přímo je nazval zločinci. Je tedy nejen nepřítelem banderovců, ale i jakousi výčitkou svědomí.

Maksym Borovec byl spíše nekomplikovaná osobnost, v 30. letech se zapojil do petljurovského hnutí, ale OUN považoval za důležitou součást ukrajinského hnutí za nezávislost. Stejně jako většina nacionalistů vkládal naděje do Němců. Když vypukla sovětsko-německá válka, zapojil se do boje proti marodérům Rudé armády a poté založil v Polesí Poleskou Sič, která postupem času ovládla celou severní Volyni. Němci však takového spojence nepotřebovali a guvernér Erich Koch je v souladu s Hitlerovou rasovou politikou přímo nenáviděl.

Bulba sice měl přátele v kruzích Abwehru a Wehrmachtu, ale to nestačilo. Jak se brzy ukázalo, smrtelnou hrozbou pro Bulbu nebyli Němci ani Sověti, ale banderovci. OUN (b) se na Volyni uchytila až v roce 1942. Nejprve se pokusila podrobit si Bulbovy stoupence, a když narazila na odpor, zahájila hon na jejich vůdce, tedy Borovce. Velká část jeho lidí prostě přešla na stranu banderovců, sám Bulba se se svým štábem banderovcům vyhýbal, až jednoho dne spadl do pasti – on sám unikl, ale do rukou nepřátel se dostala jeho manželka, Češka původem. Nepřežila to. Navzdory těmto zkušenostem se Bulba nikdy nepostavil bandérovcům se zbraní v ruce – nechtěl vyvolávat bratrovražedné boje mezi Ukrajinci. Rozhodl se však ostře protestovat proti masovým vraždám Poláků – napsal dva otevřené dopisy vůdcům OUN (b). Dnes jsou tyto dopisy důležitým důkazem usvědčujícím UPA a OUN (b).

Ano, Bulba nebyl přítelem Poláků, usiloval o ukrajinský Volyň, ale zachoval si něco, co banderovcům chybělo – lidské city. Wiktor Poliščuk ve svých knihách hodnotí Bulbu v tom nejlepším světle. Edward Prus nebyl až tak nadšený, ale ani on tohoto poleského vůdce neodsuzuje. Psal však o tom, že bývalí Bulbovi stoupenci byli odvedeni nebo se z vlastní vůle přidali k řadám Banderovy UPA. V mnoha svědectvích z pohraničí se opakuje názor, že vesnice napadali „Bulbovi stoupenci“, ačkoli ve skutečnosti to již byli banderovci. Dnes to však již nemá takový význam; důležité je, že Taras Bulba byl vyškrtnut z ukrajinského panteonu hrdinů (možná je to i dobře, protože by nezapadal k Banderovi či Šuchevičovi, které odsoudil), neboť je jako výčitka svědomí, a jeho otevřené dopisy vedení OUN-Bandera potvrzují všechna obvinění, která polská strana vznášela a vznáší vůči UPA a jejím vůdcům. To je o to významnější, že ve stejné době, v létě 1943, tisková média Velitelství Domobrany (KG AK) přesvědčovala, že to, co se děje na Volyni, je „sovětská provokace“.

V rámci historické mystifikace, kterou v současnosti provádějí dědicové OUN-UPA, se často odvolávají na dokumenty, které si sami vybrali a které nás mají přesvědčit o „dobrých úmyslech“ této organizace. Klasickým příkladem je kniha Romana Drozda s názvem „Ukrajinská povstalecká armáda – dokumenty – struktury“. Nenajdeme v ní dva velmi důležité dokumenty usvědčující OUN. Jsou jimi dva dopisy Tarase Bulby-Borovce. V roce 1943 napsal dva dopisy vedení OUN-Bandery. Jeden byl zveřejněn v časopise „Oborona Ukrajiny“ s datem 10. srpna 1943, druhý nese datum 24. září 1943.

Oba dopisy představují zdrcující obvinění OUN-Bandery, o to závažnější, že pocházejí od člověka, který popsané události znal z první ruky a vedl s banderovci přímé rozhovory. Oba dopisy byly v plném znění zveřejněny v knize Viktora Poliščuka s názvem „Ukrajinský nacionalismus v dokumentech“ (část II):

Zde jsou nejdůležitější úryvky z obou dopisů:

„Již v průběhu rozhovorů, místo aby postupovaly v souladu se společnou strategií, začaly vojenské oddíly OUN pod hlavičkou UPA, navíc údajně na rozkaz Bulby, hanebným způsobem vyvražďovat polské civilní obyvatelstvo a další národnostní menšiny (…) V sarenském okrsku vaši lidé z Berežnice lstí odzbrojili naši jednotku, zabavili a spálili veškerou literaturu, dlouho přesvědčovali členy jednotky, aby přešli na jejich stranu, a když s tím nesouhlasili, rozhodli se je rozstřílet. Pouze náhodný útok bolševiků ve vesnici Berviatnica a rozprchnutí se vaší jednotky zachránily těmto lidem život (…) Vše se dá vysvětlit tím, že, jak se říká, nějaký poleský rolník Bulba „vybočil“ z disciplíny, prohlásil se za atamana a chce být vůdcem celé Ukrajiny, zatímco samotná Prozřetelnost určila na toto místo pouze Stepana Banderu. Soudruzi nacionalisté! Nestydíte se, a kde je vaše národní morálka a důstojnost, že tolerujete takové zločiny a používáte takové metody? (…)

Na každém kroku hovoříte o nezbytné potřebě jednoty ukrajinského národa, avšak ve skutečnosti usilujete o dosažení této jednoty nikoli sjednocením všech sil národa na základě vzájemné shody a respektu k politickým přesvědčením ostatních spoluobčanů, nýbrž podrobením si všech a diktaturou jedné strany (…) Žádná strana nemůže mít monopol na ukrajinský národ. Boj o totalitní režim je možný tehdy, má-li v terénu odpovídající půdu pod nohama. A pokud tato půda chybí a boj se protahuje, pak to vede k anarchii v životě národa a každý takový pokus v době války není ničím jiným než národním zločinem, neboť dochází k převaze osobních ambicí nad zájmy celku.

Může se skutečný revolucionář a státník podřídit vedení strany, která budování státu zahajuje vyvražďováním národnostních menšin a šíleným vypalováním jejich domovů? Ukrajina má nebezpečnější nepřátele než Poláky. Každé dítě ví, že vyvraždění několika set Poláků v některých oblastech polskou hrozbu pro Ukrajinu neodstraní. Polský národ tu tak či onak existuje, a dokud bude ve stejném otroctví jako my, tak dlouho nebude v důsledku okolností naším nepřítelem, nýbrž spojencem. Jaké záměry mohou mít Poláci vůči nám v budoucnu a jak se vyvinou naše vztahy – to je jiná věc. Dnes, místo vzájemného vyvražďování, musíme budovat jednotnou revoluční frontu všech zotročených národů proti okupantům, a ne si vytvářet zbytečné fronty“ (z dopisu zveřejněného 10. srpna 1943)

A úryvek z druhého dopisu:

„Bohužel dnes již nemůžeme přistoupit na spolupráci s vámi z následujících důvodů:

– Ve své „diplomacii“ nedodržujete pravidla revoluční etiky, říkáte jedno a děláte něco jiného. Přivlastňujete si cizí hesla a koncepce. Celá vaše propaganda se scvrkává na obecné lži a neštítí se ani těch nejšpinavějších prostředků;

– Uzurpujete si právo na suverénní celoukrajinskou státní moc, k čemuž jako jedno z mnoha politických uskupení nemáte sebemenší oprávnění;

– Svou státní „moc“ vyhlašujete bez rozmyslu – kdykoli a kdekoli se to zrovna naskytne, čímž urážíte a znesvěcujete majestát ukrajinského státu;

– Vaše „moc“ se v terénu nechová jako lidová revoluční moc, ale jako obyčejná banda. Místo toho, abyste bojovali proti anarchii, sami ji šíříte svým hanebným jednáním, které se omezuje na barbarské vraždění bezbranných žen a dětí z řad národnostních menšin, pálení a rabování majetku, čímž přivoláváte na celý ukrajinský národ věčnou hanbu; vy tuto anarchii ještě zesilujete;

– Již dnes jste zahájili zničující bratrovražedný boj, neboť nechcete bojovat společně s celým pracujícím ukrajinským národem za jeho osvobození, již dnes bojujete pouze o moc nad ním. Bití ukrajinských rolníků pažbami zbraní a jejich rozstřelování, vypalování a rabování jejich majetku se stalo vaší každodenní činností (…)

– Místo toho, abyste zapojili ukrajinský národ do společného revolučního bloku všech utlačovaných národů Evropy a Asie, svými „revolučními hrdinskými činy“ jste dosáhli toho, že dnes s Ukrajinci nikdo nechce mluvit. Kvůli vám civilizovaný svět nepovažuje Ukrajince za lidi, kteří cestou revoluce bojují za svůj stát, ale za zvrhlé barbary a obyčejné bandity.

Je tedy zřejmé, že za těchto okolností se Ukrajinská národní revoluční armáda, jakožto centrum čestného vojensko-revolučního boje za nezávislý demokratický ukrajinský stát, nemůže nejen podřídit takovému „vedení“, jaké představujete vy, ale nemá vůbec právo vás považovat za politického partnera. Kdo se dopouští banditství, je považován za banditu (…) Krev padlých a zraněných revolucionářů, za kterou nesete odpovědnost, a slzy obyvatelstva, které již utlačuje vaše „vláda“, budou věčnou hanbou pro OUN-Bandery, „Rubana“ a Ryšarda Jarého [„Ruban“ – pseudonym Stepana Bandery, Riko Jary – Němec, člen vedení OUN-Bandera – pozn. red.]. Revoluce, pánové, není anarchistické řádění se zbraněmi v rukou – je to rytířsko-asketické úsilí a obětavost pro národ“ (z dopisu ze dne 24. září 1943)

Jan Engelgard, Myśl Polska

P.S.: Nesouhlasím s těmi hlasy, které tvrdí, že připomínání Bulbyho svědectví je jakousi jeho „rehabilitací“ či „glorifikací“. O to tu nejde, jde o to, že máme v rukou drtivý zdroj, který zároveň vypovídá o zločinnosti Bandérovy OUN, a tento zdroj nepochází od přítele Polska, ale od Ukrajince, který dokonale věděl, co se děje na Volyni a kdo páchá zločiny. O Bulbovi a jeho protestu z léta 1943 panuje na Ukrajině hrobové ticho. Asi nám nezáleží na tom, aby tomu tak bylo i v Polsku.

J. E. ,  Myśl Polska, č. 31–32 (2.–9. 8. 2026)

**

My, v redakci Nové Republiky, jsme nezávislí. Nikomu nesloužíme a nikdy jsme nikomu nesloužili. Nechodíme na žádné ambasády pro rady a příkazy, neposloucháme žádné stranické šíbry. Máme svoji hlavu. Chceme obnovit demokracii v naší zemi. Nechceme, aby naše vlast byla vysávanou kolonií. Bojujeme za svobodu projevu i za svobodu po projevu. Přinášíme zprávy, informace, názory a myšlenky, kterých se mocní tohoto světa doslova bojí a nejraději by je před vám zatajili. Jsme nespravedlivě nálepkováni, je nám hrubě nadáváno, jsme ostrakizováni, fízlováni, zakazováni a cenzurováni. Žijeme jen díky vám, našim čtenářům. Děkujeme za vaši finanční pomoc, posílanou na konto zapsaného spolku Nová Republika

2300 736 297 / 2010