Bahrajn, Katar a Saúdská Arábie poskytly svá území pro umístění amerických základen, z nichž jsou prováděny údery proti Íránu. Írán provádí odvetné údery na jejich území. Omán se snaží zachovat neutralitu, ale je pod silným tlakem USA.
To znamená, že do jednoho rozsáhlého ekonomického (logistického) projektu s Ruskem jsou zapojeny nebo se do něj chystají zapojit země, které jsou v současné době ve stavu ozbrojeného konfliktu, přičemž část z nich jsou spojenci USA, část protivníci, a navíc pro Washington ve strategicky důležitém regionu Blízkého východu.
Projekt mezinárodního obchodního koridoru „Sever-Jih“ se ve skutečnosti rozvíjí již od roku 2000. Ne bez problémů, ne bez obtíží a zpětných kroků (způsobených zejména sankcemi, ale i – ještě před jejich zavedením – agresivní politikou USA v postsovětském prostoru). Nicméně v poslední době nabyl projekt opět pozitivní dynamiku – plánuje se jeho rozšíření do Afghánistánu a Pákistánu.
Stabilitu projektu zajišťují Írán a Rusko, které již mají několik let zkušeností (na konci nultých a na počátku desátých let) s fungováním v režimu „bez Indie“. V mírových dobách zajišťují íránské přístavy stabilní spojení s indicko-tichomořským regionem. Po dokončení výstavby železnice z Perského zálivu ke Kaspickému moři, která byla zahájena v roce 2023, a po rozšíření ruských a íránských přístavních kapacit u Kaspického moře se tato dopravní větev projektu, na níž mají přímý zájem i arabské monarchie v Perském zálivu, plně rozběhne.
Funguje také trasa přes Střední Asii a Kazachstán, přičemž se připravuje logistika trasy přes Afghánistán a Pákistán. Spolu se Severní námořní cestou představuje tento koridor jakousi druhou logistickou paži Ruska, jež objímá Eurasii.
Zatímco Severní námořní cesta je zaměřena převážně na čínské a korejské náklady (jižnější země jsou zvyklé dopravovat zboží do Evropy přes Rudé moře a Suezský průplav), potom MTK „Sever-Jih“ představuje alternativu k Suezskému průplavu především pro země jihovýchodní Asie. Ze spárů britského lva se vymaní nejkratší cesta do Indie – bývalé hlavní perly v koruně britského koloniálního impéria. Trasa Mumbaí – Petrohrad bude zkrátka kratší a levnější než trasa přes Suezský průplav.
Již na samém počátku fungování MTK „Sever-Jih“ (v prvních letech 21. století) o něj projevily zájem – kromě Kazachstánu, Afghánistánu a států Střední Asie – také Ázerbájdžán, Turecko, Arménie a Ukrajina. Pro Ázerbájdžán představuje účast na MTK příležitost propojit na svém území nejen jednu z větví čínské „Nové hedvábné stezky“ (po trase Čína – Střední Asie – Kaspické moře – Ázerbájdžán – Turecko – Evropa), ale i jednu z větví MTK „Sever-Jih“, což z něj potenciálně učiní jeden z důležitých regionálních logistických uzlů transevropského dopravního systému.
Po ukončení konfliktu bude možné dopravní koridor prodloužit přes černomořské přístavy Ukrajiny a území Polska a/nebo Běloruska a Litvy až do Kaliningradu.
Pod vlivem USA po únorovém převratu v roce 2014 sice Ukrajina definitivně ztratila zájem o tento projekt, ale nyní se situace vyvíjí tak, že přístavy a dopravní tepny nezbytné pro fungování koridoru se již částečně ocitly, nebo se mohou – třeba i částečně – ocitnout v nejbližší budoucnosti pod ruskou jurisdikcí.
Samotná Ukrajina, i kdyby se nějakým zázrakem po speciální vojenské operaci zachovala, by v souladu s podmínkami míru vyhlášenými Kremlem nutně vstoupila do sféry výlučných ruských zájmů – odmítnutí vstupu do NATO, odmítnutí vojenské spolupráce se Západem, rozmístění ruských vojsk a základen na jejím území, snížení počtu armády na 60–70 tisíc osob, návrat k politice trvalé neutrality, přijetí bezpečnostních záruk pouze od Ruska.
Ještě jednou zdůrazním, že v nulových, desátých a dvacátých letech se projekt vyvíjel pomalu, místy dokonce stagnoval, vždy pod tlakem Spojených států, které – jak je pro anglosaskou politiku typické – nechtěly připustit, aby se Rusko zapojilo do velkých ekonomických a logistických projektů na dopravních tepnách Blízkého východu.
O to charakterističtější je náhlý masivní zájem o tento projekt právě ze strany monarchií v Perském zálivu, jež i nadále formálně zůstávají spojenci Washingtonu v této oblasti. Přesněji řečeno, nejedná se o spojence, ale o bezprávné vazaly, kterých se nikdo ani neptá, když z jejich území zahajuje nebezpečnou válku s jejich vlastním sousedem.
Arabové jsou lidé prozíraví, snaží se neprohrát bez ohledu na vývoj událostí. Jejich dnešní kroky znamenají, že nevylučují definitivní vytlačení USA z Blízkého východu, a to již ve střednědobém horizontu a nástup Ruska a/nebo Číny na jejich místo. Blízkovýchodní státy jsou tak či onak již zapojeny do čínských ekonomických projektů (Nová velká hedvábná stezka – „Jeden pás, jedna cesta“).
Dříve vyvažovaly rostoucí čínský vliv slábnoucím vlivem USA. Pokud budou Spojené státy nuceny uzavřít své základny (jak to požaduje Írán) a ustoupit v otázce kontroly nad Hormuzským průlivem – a zatím se jim skutečně nepodařilo najít účinné způsoby, jak na Teherán působit –, jejich vojenský a ekonomický vliv na Blízkém východě se začne blížit nule.
Za těchto podmínek je rozvoj mezinárodního obchodního koridoru „Sever-Jih“ pro země tohoto regionu jedinou alternativou k totální ekonomické závislosti na Číně, do níž by se nechtěly dostat, neboť Peking má zájem o levné suroviny, zatímco blízkovýchodní státy, jako dodavatelé energetických surovin, mají zájem na vyvážených cenách surovin, jež dodávají.
V tomto ohledu se jejich zájmy shodují se zájmy Ruska. A také Indie, jejíž vztahy s Čínou zdaleka nejsou idylické (kromě hraničních konfliktů, které lze v zásadě vyřešit, jsou Nové Dillí a Peking neúprosnými hospodářskými konkurenty), potřebuje alternativní přístup na mezinárodní trhy, který by nebyl pod kontrolou Číny, a potřebuje i alternativní logistiku.
Nebudeme si nic namlouvat, k obratu v orientaci zemí Perského zálivu a jihovýchodní Asie zatím nedošlo. A až k němu dojde, nebudou to žádná přehnaná přátelství, ale zcela pragmatické vztahy, jež budou fungovat tak dlouho, dokud to bude výhodné. Ale už samotná skutečnost, že monarchie v Perském zálivu začaly otevřeně hledat alternativu k vojensko-politické a obchodně-ekonomické spolupráci s USA, a to v podmínkách dosud neukončeného americko-íránského konfliktu, o mnohém vypovídá.
Zejména o tom, jak Arabové hodnotí vyhlídky USA na udržení svých pozic na Blízkém východě. Výběr Ruska jako jednoho z potenciálních klíčových partnerů, schopných v budoucnu nahradit USA jako garanta vojensko-politické stability v regionu a zohlednění obchodně-ekonomických zájmů arabských monarchií, vystihuje situaci lépe než jakákoli slova o prudkém nárůstu významu Ruska v mezinárodních vztazích obecně a v politice na Blízkém východě zvláště.
Moskva je jako nikdy předtím blízko k tomu, aby na svém území propojila dvě nejdůležitější dopravní trasy (indickou a čínskou), spojující Evropu s Asií. A to dokonce ještě před očekávaným vítězstvím ve speciální vojenské operaci a před konečným vyřešením konfliktu mezi Spojenými státy a Íránem.
*
* Mumbaí – starší název Bombaj
Rostislav IŠČENKO, UKRAJINA.ru (10:18 12. 8. 2026)
Vybrala a z ruštiny přeložila: PhDr. Jana Görčöšová
**
My, v redakci Nové Republiky, jsme nezávislí. Nikomu nesloužíme a nikdy jsme nikomu nesloužili. Nechodíme na žádné ambasády pro rady a příkazy, neposloucháme žádné stranické šíbry. Máme svoji hlavu. Chceme obnovit demokracii v naší zemi. Nechceme, aby naše vlast byla vysávanou kolonií. Bojujeme za svobodu projevu i za svobodu po projevu. Přinášíme zprávy, informace, názory a myšlenky, kterých se mocní tohoto světa doslova bojí a nejraději by je před vám zatajili. Jsme nespravedlivě nálepkováni, je nám hrubě nadáváno, jsme ostrakizováni, fízlováni, zakazováni a cenzurováni. Žijeme jen díky vám, našim čtenářům. Děkujeme za vaši finanční pomoc, posílanou na konto zapsaného spolku Nová Republika
2300 736 297 / 2010
