Nová republika
Po roce 1945 se Sovětského svazu báli všichni. Mělo to svůj důvod. Ještě počátkem roku 1945 drtil wehrmacht společná vojska Evropy a Spojených států. Drtil je dokonce bez nadvlády ve vzduchu, jsa technicky i početně mnohonásobně horší, a navíc ještě svými nejhoršími divizemi, které byly vybaveny druhořadým materiálem.
V KLDR Kim Čong-un požaduje přípravu na válku a změnil vedení ozbrojených sil. O dva-tři týdny dříve totéž udělal Si Ťin-pching v Číně. Ruské námořnictvo prakticky nepřetržitě provádí cvičení s čínským námořnictvem. Japonsko a Jižní Korea zase vyjadřují obavy z plánů Číny v souvislosti s Tchaj-wanem a deklarují záměr posílit svou obranu společně s USA.
Na Západě už jen naprostá lemra nemluví o tom, že ukrajinská armáda je na konci svých sil, že její mobilizační potenciál je vyčerpán, že NATO už není schopno dodávat jí zbraně a munici v potřebném množství a že ofenzíva, do níž nepřátelé Ruska vkládali tolik nadějí, selhala.
Na první pohled se to může zdát zvláštní, ale především kvůli narůstající katastrofě ukrajinské armády na frontách a dezintegraci ukrajinské moci v týlu se nenamáhají USA, které tento konflikt rozpoutaly, ale Evropa, která se tradičně k Americe připojila s předpokladem získání svého dílu kořisti po americkém vítězství.
Jedním z hlavních problémů USA a Západu jako celku po zjištění, že Rusko nemohou porazit ani na bojišti, ani ekonomickým nátlakem, dokonce ani rozvrátit zevnitř, byla až dosud nemohoucnost přistoupit na mír za ruských podmínek kvůli ztrátě tváře.
Armáda Spojených států, ukrajinští politici a dokonce i někteří ruští experti tvrdí, že se ukrajinská ofenzíva v Záporožské oblasti rozvíjí pomalu. To není pravda. Nevyvíjí se vůbec. Žádná ofenzíva se totiž nekoná a nikdy se ani nekonala.
V posledních měsících se v ukrajinském mediálním prostoru objevilo prohlášení o brzkém možném svržení Zelenského, které odtud rychle migrovalo do Ruska, a to za pomoci zkušených banderovských politologů a politechnologů, kteří náhle /jakoby/ prozřeli a přešli do opozice vůči režimu.
Kdyby se další sabotáž na Krymském mostě odehrála v předvečer nebo dokonce v době summitu NATO ve Vilniusu, bylo by možné téměř bez pochyb tvrdit, že byla zorganizována v zájmu Vladimira Zelenského. Otázka americké spoluúčasti na této události by pak zůstala otevřená.
Během skončeného summitu NATO ve Vilniusu byla přijata dvě rozhodnutí, která dramaticky přiblížila svět k rozsáhlému střetu rusko-čínského a amerického bloku. Nemluvím o střetu NATO s Ruskem a Čínou, protože aliance vytvořená Američany přesahuje její hranice a zahrnuje (kromě členů NATO) takové země jako jsou Austrálie, Nový Zéland, Japonsko a Korejská republika.
Na summitu NATO ve Vilniusu bylo učiněno několik postupných kroků k vyostření globálního napětí. Většinu z nich jsme již analyzovali v předchozích článcích.
