I Evropané žijí jen jednou.

Avatar
Původní autoři

Martin Hekrdla
21. 5. 2014 Literárky
Málo čím jsme napojeni na Evropu tak výrazně jako charakteristickým vývojem naší politické scény. Možná je Česko v tomto smyslu jakýsi evropský předvoj, když se zde – od voleb 2010 – objevují podivné partaje v nejvyšších patrech státní moci a zatlačují do pozadí klasický pravý a levý politický střed (v tuzemském případě tedy ODS/TOP 09 a ČSSD).
Se stranami, které tak či onak bojují proti „dinosaurům” a „zlodějinám” a oddělují se od dosavadní politické třídy („nejsme politici”), se roztrhl pytel. Nejprve véčkaři Víta Bárty, poté úsvitáři Tomia Okamury a nakonec zejména anonisté Andreje Babiše zde výrazně nastolili agendu. Tedy to, o čem se mluví a mudruje, co je stále populárnější každým slovem a gestem lídra, čemu se věří a nakonec je dána zelená.

Masové deziluze z dosavadních možností výběru se prostě obrážejí ve vznikání nových subjektů i ve výsledcích voleb. Vlastně lze říci, že demokracie funguje…
V předvečer evropských voleb vidíme podobný, zrychlený a mnohem dramatičtější vývoj na celém kontinentu. Je to dáno tím, že pravostředové a zvláště levostředové formace se ve „staré Evropě” politicky vyřadily zaváděním tvrdých úsporných opatření, proti nimž byly skutky dvou Kalouskových vlád 2006-2012 (Topolánkovy a Nečasovy) jen slabým odvarem (a i tento „čajíček” se v českém produkčním zázemí povýtce prosperujícího Německa jevil jako zbytečně tvrdý, ba kontraproduktivní i z hlediska neoliberální racionality). Po Evropě jde zkrátka do tuhého mnohem víc ve všech ukazatelích a sociální napětí je tam živeno i větší ochotou občanské společnosti mobilizovat všechny tradiční i zcela nové instituce na ochranu svých zájmů.
Strašíme se před eurovolbami oprávněně „hnědou vlnou”, tedy fašizací Evropy. Francouzi dokonce mluví o „evropském 21. dubnu”. Evokují tím onen povznášející jarní den tamních prezidentských voleb roku 2002, kdy šéf Národní fronty Jean-Marie Le Pen (na snímku) porazil socialistu Lionela Jospina a s takřka pěti miliony hlasů postoupil do druhého kola. Proč povznášející? Protože ještě ten den v noci byla celá Francie na nohou v ulicích svých měst, za skandování „No pasarán!” rozprášila shromažďující se fašisty (pařížský policejní prefekt varoval Le Pena, že nemůže zaručit jeho bezpečnost) a celoevropská ostuda se okamžitě proměnila v triumf skutečné demokracie. Triumf ovšem velmi zhořklý faktem nepochybné viny tradiční levice („Socialismus není náš program,” zdůrazňoval socialista Jospin), která po dnech hanby a mobilizací nakonec vynesla ke kormidlu socialistů – za zpěvu „Bella ciao!”, klasické písně italského protifašisistického hnutí odporu – Françoise Hollanda…
Poukaz na tyto události je možná v něčem zásadním chybný: nikdo si dnes podobnou demokratickou mobilizaci nedokáže představit. Ve 12 ze 28 států Evropské unie se subjekty podobné francouzské FN (Front national) podle dosavadních průzkumů veřejného mínění ocitnou na „stupínku vítězů” eurovoleb, tedy na jednom ze tří prvních míst. Kromě FN Marine Le Penové jde především o britskou UKIP (United Kingdom Indepedence Party) Nigela Farageho a o nizozemskou PVV (Partij voor de Vrijheid) Geerta Wilderse(na snímku). Heslo poslední jmenované strany – „Méně Evropy, méně socialistů, méně Marokánců” – v zásadě vystihuje společnou strategii všech těchto stran a hnutí, které přesměrovaly vnitřní systémové problémy – od sociální krize přes „multikulturní” zpochybnění identity západní civilizace – na vnějšího nepřítele. Všechny se také poučily z minulých proher: Le Penová opustila ostrou rétoriku svého otce a nacistické výtržníky vylučuje ze strany. Farage(na snímku) označuje své uskupení za „umírněně euroskeptické” a zároveň za „skutečnou dělnickou stranu”. Wilders podporuje práva homosexuálů. Německá AfD (Allianz für Deutschland) si vystačí – tak jako ODS a Jarek Nohavica – s kritikou eura. A na to vše se úplně všude nabalují různí mutanti typu italského M5S (MoVimento 5 Stelle) komika Beppa Grilla. Je to všehochuť krajně pravicových i levicových témat s „vysokým pokrytím” voličských resentimentů.

Tahle více či méně hnědá tsunami ovšem letos zdaleka není jedinou vlnou, která zaplavuje evropský politický střed. Alexis Tsipras, předseda řeckého levicového hnutí SYRIZA (Koalice radikální levice), která v průzkumech (27 procent) již zcela „vydžusovala” levostředové Panhelénské socialistické hnutí PASOK (4 procenta), je v letošních eurovolbách kandidátem celoevropské PEL (Party of the European Left) na šéfa Evropské komise. Jen tohle už dodává evropské krajní levici novou, dosud nevídanou dynamiku. Mimochodem: KSČM má v PEL pouhý status pozorovatele, protože nedokázala unést radikální odmítnutí stalinismu tímto uskupením, sdružujícím jinak 24 stran a hnutí obsahově (z toho 8 subjektů výslovně, tedy ve svém názvu) komunistických.
Pozorovatelé jsou si jisti, že tato „extrémní levice” letos vystřídá v roli nekonformního jazýčku na vahách dosavadní ekologické – čím dál konformnější – strany a hnutí; podle odhadů PollWatch 2014 zvýší PEL počet svých europoslanců z 35 na 52, zatímco Zelení, pracné dílo Daniela Cohn-Bendita, spadnou z 57 na 38 křesel. Neznamená to, že ekologie dostala z levicového koránu výhost. Španělská IU (Izquierda Unida), která má naději své zastoupení ve Štrasburku více než ztrojnásobit, je stranou „ekologicko-komunistickou” nikoli jen podle programových frází. Španělsko je nyní vůbec pěkným příkladem zrychleného historického času v krizové době: teprve před dvěma měsíci tam vzniklo hnutí Podemos (Můžeme) a již mu sociologické sondy slibují jedno evropské křeslo. Podemos ovšem vychází z hnutí „indignados” (rozhořčených) z roku 2011. Protagonisté tehdejší „španělské revoluce” nechtěli mít nic společného ani se „zkorumpovanou” politikou, ani s „byrokratickými” odbory. Čas oponou trhnul a Podemos nyní konstatuje, že je třeba „transformovat rozhořčení v politickou změnu”.

Není v zásadě chybné hovořit o hnědé vlně v Evropě, ale přesnější je jiný termín: politická polarizace. Ekonomická, sociální a instituciální krize se musela promítnout do politických artikulací a forem. Doufat, že vše zůstane při starém, se ukázalo být stejně naivní jako nepodložená víra, že hypoteční krize v USA – „americká chřipka” – zůstane za Atlantikem. Nové i staronové politické síly šokují a některé jsou skutečně nebezpečné. Ale kdo nechce mluvit o kapitalismu, ať nedělá chytrého nad „populisty”, nad takzvaným i skutečným extremismem. Evropané nemohou za to, že v sutinách systému hledají nástroje nejen k tomu, jak svůj tíživý osud vyložit, ale i jak jej – žijeme jen jednou – změnit.