29. 7. 2014 zdroj
Vypadá to jako den, kterej je dobrý si zapamatovat… Cos dělal/a 17. července 2014, když začala třetí světová válka?'” Právě tak se vyjádřil na Facebooku o dni, kdy bylo nad Ukrajinou sestřeleno civilní letadlo malajsijských aerolinií a současně Izrael zahájil pozemní operaci v Gaze, šéfredaktor největších našich mainstreamových novin Mladá fronta Dnes Jaroslav Plesl.
Málo platné, je to bomba. A jistě také i proto v pondělí 28. července vytáhl Pleslovy věty týdeník Marketing & Media dopředu, na stranu dvě.
Samozřejmě, tlachavé sociální sítě snesou kdejakou nadsázku. Ale Plesl je vším, jen ne šíleným blogerem, který ve tmě spřádá katastrofické scénáře a konspirační teorie. Perou se o něj mediální magnáti jako zhrzené milenky, má svoji vlastní rozsáhlou síť v ekonomice i politice, dělá kariéru. Byl se podívat v Číně, je ukotven v českém, euroamerickém a “globalitním” společenském uspořádání. Brát na lehkou váhu jeho noční můry prostě není možné, i kdyby se k nim došňupal nějakým cloumákem.
Volání vrahů
K našim vlastním nočním můrám ho však – řečeno popravdě – vůbec nepotřebujeme. Nazývat masakr palestinského obyvatelstva v Gaze “válkou mezi Izraelem a Hamásem”, jak unisono činí mainstreamová západní média, svědčí dostatečně o tom, že zase jednou doba, vymknutá z kloubů, šílí. Zapírají nos mezi očima a Krista Pána na kříži. Zároveň zcela zapomněli, co svého času prohlásil Nelson Mandela, velký bojovník proti jihoafrickému apartheidu (a velký mrtvý loňského roku), jenž se až mnohem později “zcivilizoval” na úroveň zkorumpovaných kolaborantů takzvané Palestinské samosprávy. Po Mandelovi chtěli, aby zastavil násilí: “Odpověděl jsem, že stát je zodpovědný za násilí a že je to vždycky násilník, nikoli utlačovaný, který určuje formu boje. Pokud násilník používá násilí, utlačovaný nemá jinou možnost, než reagovat násilím. V našem případě to byla forma sebeobrany.” Vrahové ovšem vždycky křičí: “Chyťte vrahy!”
Nejen Izrael – pevnost Západu – pilně pracuje na své delegitimizaci. Celý Střední východ je v rozvalu. Také – lze-li to tak říci – v rozvalu morálním. Jak je možné posílat miliardy dolarů do Káhiry vojenské juntě, která povraždila tisíce lidí a stovky jich odsoudila – v rámci neskutečné karikatury jakéhokoli soudnictví – k smrti? Zplodiny západních “prodemokratických” intervencí a nejrůznějších vlivových her v této oblasti vidíme v Iráku, kde se chystá “matka všech bitev” mezi fundamentalistickými sunnity a provládními šíitskými dobrovolníky. Sýrie je v troskách. Na západních ambasádách v Libyi nestačí diplomaté balit kufry, protože v ulicích Tripolisu řádí po zuby ozbrojené tlupy. Bushův a Blairův “Nový Střední východ” jako malovaný. Dovedu si představit atmosféru v generálních štábech, v níž krajní řešení nezní už jen v žertech “drsňáků”.
Asijská Ukrajina?
Když se bojující strany na Ukrajině a jejich zahraniční protektoři navzájem – více či méně přímo – obviňují ze sestřelení civilního letadla a jestliže je oligarchické Rusko obviňováno z dělostřelecké podpory separatistům v Doněcku (a tato podpůrná palba možná vskutku probíhá), jak daleko může být k válce naostro? Je těžké upřít sebeodpudivějším bandám jejich “formu sebeobrany”, jestliže hlásaná demokratičnost majdanské revoluce, která svrhla reprezentanta oligarchů, pozbyla oprávnění přímou volbou oligarchy, klackem zákonů nové moci i povahou “protiteroristické operace”? “Pokud násilník používá násilí, utlačovaný nemá jinou možnost, než reagovat násilím.” (Mandela) Všechno ostatní jsou jen – naučili nás to přece mluvčí NATO – “kolaterální škody”. Jablkem sváru v lidských společnostech ovšem nikdy není řetězec násilí o sobě nebo jen detektivní příběh, na jehož konci je neomylně odhalen pachatel. V izraelsko-palestinském konfliktu jde o kolonizační útlak, na Ukrajině o vytlačování Ruska z Evropy. Musí-li být na světě utlačovaní i vytlačovaní (ať je to kdokoli), pak bude válka.
Sestřelení malajsijského letadla a krvavá louže Gazy nesehrály navzájem roli “překrývacích událostí”; oběma je věnována v informačních válkách k ohlupování lidí značná pozornost. A tak vzniká podezření, že obě události překrývají nějakou jinou, zatím dřímající, leč možná nejnebezpečnější. Když počátkem července Japonsko ohlásilo “přehodnocení” své ústavy, která omezuje vstup země do ozbrojených konfliktů (napsala o tom Pleslova Mladá fronta Dnes?), zděsila se nejen Čína, ale i Jižní Korea, spojenec USA. V okamžiku, kdy Spojené státy vyhlašují Japonsko pod vládou premiéra Abeho za strategický – zatím zcela nepochybně “jenom” protičínský – “pilíř” a kdy roste napětí v Jihočínském moři (klíčové zásobovací tepně Pekingu), cítí se totiž ohrožen i Soul. Nikoli však Severní Koreou nebo reminiscencemi na řádění Japonců za druhé světové války na svém území; jakmile Západ začlenil “komunistickou” Čínu (ale i “oligarchické” Rusko) do světového trhu, rozložila Jižní Korea své ekonomické – a tím i politické – portfolio mezi Tokio a Peking. A teď se cítí málem jako Ukrajina. A napjatě čeká, kdy začnou padat trakaře, vzplane svět a nikde zase nebude žádné smilování.
Plesl se při své noční můře v zážehovém datu války možná zmýlil. Ale asi jen v něm.
– – –
