19. 8. 2014 / zdroj
ROZJEZD ZDEŇKA ZBOŘILA Dva slabší články koaliční vlády, o nichž mluvil Miloš Zeman bez uvedení jmen, identifikuje politolog Zdeněk Zbořil jako Lubomíra Zaorálka a Jiřího Dienstbiera. Komentuje také prezidentova slova o Rusku jako našem dlouhodobém spojenci s tím, že u nás je vnímán Vladimir Putin jako vrchol pyramidy a víc už nás nezajímá. S blížícím se výročím 21. srpna pak očekává, že toto datum bude u nás politiky i komentátory využito k útokům na Rusko.
Prezident Miloš Zeman na dotaz čtenářky ParlamentníchListů.cz, zda bude vetovat zákon o státní službě, odpověděl, že to pokládá za velmi pravděpodobné, pokud ho Parlament přijme v dosavadní podobě. „To je zajímavé vyjádření, protože Miloš Zeman říkával, že bude chodit do Poslanecké sněmovny přesvědčovat poslance, aby pak nemusel zákony vetovat. Ale toto považuje asi za tak závažné, že tu výjimku udělá. I když to nebude mít podstatný vliv na schvalování, protože koalice se už s opozicí dohodla, takže jeho veto přehlasují,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz politolog Zdeněk Zbořil.
Hlavě státu dává za pravdu v tom, že těmi ústupky, které vláda udělala ve prospěch TOP 09 a ODS, se ze zákona stává norma, jež po každých volbách umožní licitace o obsazování funkcí. „To, že nebude existovat generální ředitelství, které si opozice označila jako nějakou ďáblovu past, jež způsobí, že se na léta zabetonují nominanti aktuální vlády, je pro osud služebního zákona dost důležité. S takovou podobou zákona na tom budeme tak jako teď. Kritika a postoj Miloše Zemana jsou správné. Bude sice přehlasován, ale dá mu to alespoň možnost vystoupit na veřejnosti a fundamentálně se k tomu vyjádřit,“ poukazuje Zdeněk Zbořil.
Slabšími kusy jsou zřejmě míněni Zaorálek a Dienstbier
Prezident v rozhovoru pro Českou televizi pochválil vládu za úvodní půlrok činnosti, jen mu vadí dva, tři její slabší články, které ale nejmenoval. „Jsou to ti, které nechtěl ve vládě už při jejím sestavování. Existuje nesoulad s ministrem zahraničí, zejména kvůli těm nešťastným výrokům pana Zaorálka. A to, že souhlasí s názorem Jiřího Dienstbiera, pokud jde o služební zákon, ještě neznamená, že ho nepovažuje za toho, kdo by ve vládě sedět neměl. Ten třetí, to je trošku spekulace. I když by to mohl být opět někdo z ČSSD, tak spíš půjde o ministra z jiné strany, aby se to nevykládalo jenom jako Zemanův útok na ministry ČSSD,“ míní politolog.
Ve srovnání s dřívějšími výroky Miloše Zemana, který v úvodních fázích ukrajinské krize navrhoval odstrašení Ruska, poněkud překvapila odpověď prezidenta na dotaz čtenáře ParlamentníchListů.cz, v níž o Ruské federaci hovořil jako o našem dlouhodobém spojenci a sankce na ni uvalené Západem označil za zbytečné. Přiznal také to, že pro něj není na rozdíl od některých sdělovacích prostředků problémem veřejně prohlásit, že na kyjevském Majdanu vedle demokratických demonstrantů vystupovaly i fašistické elementy.
Nesouhlas s EU zní už z Maďarska i Slovenska
Zdeněk Zbořil přičítá předchozí prezidentova vyjádření tlaku USA a evropských struktur včetně NATO, jemuž byli čeští politici vystaveni, nynější pak výrokům maďarského premiéra Viktora Orbána i slovenského předsedy vlády Roberta Fica. „To jsou výroky ne kritické, ale přímo odmítavé vůči té podivné politice Evropské unie. Miloš Zeman vždy více sledoval postoje, i když je nekopíroval, rakouské vlády a rakouského ministerstva zahraničí, které se mu zdály přiměřenější našim postojům než například postoje vlády Polska, která se snaží o bezprostřední angažmá na západní Ukrajině a v Kyjevě,“ poznamenává politolog.
Vyjádření obou zmíněných premiérů i Miloše Zemana se zdá být v souladu se zahraniční politikou nejen Rakouska, ale i Spolkové republiky Německo. „První komentáře k nim vyznívaly v duchu, že se něco děje ve vývoji ukrajinské krize a že sankce zřejmě urychlily nějaké kritické stanovisko. Připomenu i finsko-ruské jednání, což je další pokus o to přivést znesvářené strany k jednacímu stolu. Nejen, že je Finsko dotčeno ruskými sankcemi, ale má svou tradiční politiku vůči Rusku, která má svůj ohlas i v Evropské unii. To jsou všechno střípky, ze kterých můžeme usuzovat i mírnou změnu názorů Miloše Zemana. Tu ovšem, zdá se, náš ministr zahraničních věcí plně nezaznamenal,“ podotýká Zdeněk Zbořil.
V mainstreamu vládne sounáležitost v neznalostech
V souvislosti s děním na Ukrajině se zamýšlí nad převažující jednotou informování ze strany domácích sdělovacích prostředků. „Když mluvíme o českých médiích, tak se necháváme unášet jenom tištěnými médii, Českou televizí a těmi dvěma komerčními televizemi, na jejichž zpravodajství se nejčastěji díváme. Ale tam existuje ne koordinace, ale jakási sounáležitost v neznalostech nebo v ignoranci. Naopak v elektronických médiích najdete kritické hlasy a dost hojné pokusy o objektivní zpravodajství,“ upozorňuje pro ParlamentníListy.cz Zdeněk Zbořil.
Problémem však je chaotičnost zpravodajství, z něhož si každý může vybrat jenom něco. „Tak se může vytvářet obraz Ruska hodný pana Jefima Fištejna, pana Štětiny nebo Jana Urbana. Proto pak velká část občanů České republiky přestává brát zpravodajství z Ukrajiny vážně. Typické je, že česká média utlumila zpravodajství o sestřelení malajsijského letadla v okamžiku, kdy ukrajinská zpravodajská služba vydala prohlášení, že jej možná sestřelili ukrajinští dezertéři, kteří se zmocnili Buku,“ všímá si politolog, že s touto závažnou informací tuzemské sdělovací prostředky nepracují.
V Rusku znějí i mnohem ostřejší názory, než zastává prezident
Jednak by to narušilo obraz Ruska jako viníka letecké tragédie, jednak by se tím ukázalo na dezerce z ukrajinské armády a z toho vyplývající nabývání zbraňových arzenálů včetně raketových systémů. „O tom jsem neviděl v tištěných ani audiovizuálních médiích jediný rozbor, naše mainstreamové zpravodajství o tom téměř nemluví. Na jakémkoli internetovém médiu, ať za ním můžeme hledat jakoukoli ideologii, je to zpravodajství mnohem bohatší. A proto si už myslím, že je mainstreamové. Nikoli, že tím hlavním proudem je to, co Česká televize ráno předkládá jako výběr tisku,“ konstatuje Zdeněk Zbořil.
V souvislosti se sankcemi Západu vůči Rusku se začaly objevovat informace, že pod jejich tíhou se drolí názorová jednota z okolí prezidenta Putina. „Z těch zpráv zaznívá předpoklad, že tam nějaká jednota byla. Ale kdo sleduje ruská média, tak přece ví, že to tak nebylo. Že tam byla spousta kritických hlasů. A ty hlasy se nenesou jenom v tom duchu, jak by chtěli slyšet naši političtí komentátoři, ale jsou tam také mnohem ostřejší názory – teď nemyslím poslance Žirinovského – které upozorňují prezidenta Putina, že by Ruská federace měla postupovat ještě mnohem tvrdším způsobem,“ připomíná politolog.
Putin jako vrchol pyramidy a ostatní nás nezajímá
V Rusku je názorové spektrum mnohem širší a přání politických expertů v některých částech Evropy, že se rozpadá jednolitá fronta v nějaké kremelské místnosti, je jen otcem myšlenky. „Tím, že jsme ruskou politiku výrazně personifikovali jenom jako dílo Vladimira Putina, tak nás vůbec nenapadlo, že tu Putinovu politiku vytvářejí různé, třeba i mocenské, složky vládní politiky a že Putin není jenom jeden. Za poslední půlrok jsem nečetl žádnou analýzu ani od dobrých politických komentátorů, kdo vlastně tvoří v Rusku zahraniční politiku, jaký podíl na tom má ministerstvo obrany nebo ministerstvo vnitra, jakým způsobem ji ovlivňují ruské finanční rezorty,“ upozorňuje Zdeněk Zbořil.
Zmiňuje to, že se čas od času dozvíme nějakou zdrcující informaci, že ruská státní banka žádá vládu o maximální finanční podporu, ale nikdo už to neuvede do souvislosti s finančními rezervami, které vláda má. „Rozbor toho, kdo tvoří koncepci ruské politiky, a zejména té zahraniční, zůstává jen u odkazů na několik projevů nebo vyjádření pana Lavrova, a to si ještě spíš všímáme jen nějakých náhodných tiskových konferencí než jeho významných vyjádření. Rozbor úlohy ministerstva zahraničních věcí jsem více než půlroku nikde nečetl. Máme tu Putina jako vrchol pyramidy, a to ostatní nás nezajímá,“ konstatuje politolog.
Od protestů na Mafiánském náměstí k angažování ve volbách
Na domácí politické scéně se bude čím dál větší pozornosti dostávat blížícím se komunálním volbám. Závažné změny probíhají v Praze, kde se vytvořila spousta nových stran a hnutí. „Zdá se, že skončí období dlouhodobé spolupráce ODS, místo níž v posledních letech nastoupila TOP 09, a ČSSD. Lidé, kteří kdysi protestovali nikoli na Mariánském, ale Mafiánském náměstí, jak říkali, tak se zřejmě rozhodli více angažovat v těchto volbách, a to na úkor těch dosavadních politiků,“ připomíná pro ParlamentníListy.cz Zdeněk Zbořil, jakou přezdívku si kvůli svým představitelům vysloužilo sídlo pražského magistrátu.
Obyvatelé Prahy trpí tím, že se nedokončují některé stavby, protože jde o to podrazit nohy nynějšímu primátorovi Tomáši Hudečkovi a jeho politické straně. „Ale těch příkladů je hned několik, jak se šturmuje před volbami, popřípadě jak se vyvolávají předvolební skandály. Ale důležité je, že to Prahu fragmentarizuje. Myslím, že to nakonec dopadne tak, že budeme volit kdekoho, ale ta rozhodnutí o tom, kdo v Praze bude vládnout, budou učiněna až po volbách. A že ta tříšť politických nebo ekonomických zájmů se promítá do roztříštěnosti politických stran a voličské dezorientace,“ domnívá se politolog.
Zavedené politické strany často měnily zemi k horšímu
Z celorepublikového pohledu očekává, že významnou roli může nakonec sehrát mobilizace, na níž je postaveno hnutí ANO. „Předpokládám, že kromě obecních problémů a obecní známosti kandidátů bude rozhodovat i efekt novosti hnutí ANO. Slogan hnutí ANO, že jsou tady od toho, aby změnili to, co se tu dělalo posledních víc než dvacet let špatně, bude mít v komunálních volbách určitě nějaký význam, stejně jako popularita pana Babiše a také to, jak mluví. Naopak čekám, že zavedeným politickým stranám voliči sečtou hříchy z minulosti. Nejen, že nezměnily zemi k lepšímu, ale že ji často měnily k horšímu,“ bere si Zdeněk Zbořil na mušku hlavní předvolební slogan ČSSD „Měníme zemi k lepšímu“.
V tomto týdnu si připomeneme 46. výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. „To datum bude vítanou příležitostí k útokům na Rusko především v České televizi a tzv. mainstreamových médiích. Samozřejmě půjde o selektivní hodnocení. Jistě se bude upozorňovat na to, že Putin je div ne dvojníkem Brežněva a že chce obnovit sovětské impérium. Naopak se nebude uvádět, že pan Kličko vyrůstal v Milovicích jako syn vojáka té tzv. okupační armády. Někteří politici a političtí komentátoři budou dávat do souvislosti roky 1938 a 1968 s událostmi na Ukrajině,“ očekává politolog.
V osmašedesátém tu nebyli jen disidenti, šedá zóna a zlí komunisti
Nepředpokládá, že bychom se o tehdejších událostech měli dozvědět něco novějšího než to, co se občas útržkovitě dozvíme z nějakého archívu, tedy že KGB odposlouchávala či kontrolovala Jakeše nebo komunisty vůbec. „Ale abychom se posunuli v hodnocení roku 1968 někam dál, abychom neopakovali to všechno, co už bylo v posledních dvaceti letech řečeno, abychom dokázali lépe strukturovat opozici proti normalizačnímu režimu, to se pravděpodobně nestane,“ myslí si Zdeněk Zbořil.
Přiznává, že jeho pohled na tehdejší události se téměř zásadně liší od toho, co je o nich v médiích nejčastěji uváděno. „Prostě nesouhlasím s tím, že tady existovali disidenti, šedá zóna a pak zlí komunisti. To je názor, který se pomalu vytváří až po Chartě 77 a po té její výrazné popularizaci, o kterou se zasloužili komunisti těmi tupými represemi těch tzv. disidentů. Ale ta situace byla úplně jiná. Uvnitř KSČ tu existovaly nejméně tři druhy opozice,“ připomíná pro ParlamentníListy.cz Zdeněk Zbořil.
V rámci KSČ existovala trojí frakční opozice
Jedna opozice usilovala o reinstalaci Antonína Novotného, druhá byla umírněná dubčekovská a další vycházela ze středních kádrů v Praze a z úrovně Městského výboru KSČ, která se pak stala významnou součástí Charty 77. „To znamená, že tady existovala frakční opozice, ve které si členové KSČ vyřizovali své osobní účty sami mezi sebou. Koneckonců neuvažovali o nějaké změně politického systému. Názory lidí je zajímaly jen potud, pokud jimi mohli argumentovat ve prospěch svého stanoviska,“ popisuje politolog.
Opozici už mimo KSČ tvořili fundamentální odpůrci komunistického režimu, kteří vycházeli z úplně jiných hodnot. „Představovali si změnu třeba i jako návrat k ideálům První republiky. A mezi nimi byla řada těch lidí, kteří se vrátili na amnestii v letech 1960 až 1962, mezi nimiž byli katoličtí duchovní i katoličtí myslitelé jako Zdeněk Rotrekl a další, pro něž Dubček, Novotný, případně později Husák byli lidé z jednoho kadlubu. Ti nebyli skoro slyšet kromě ustavení KAN a K 231. To byli ti, kteří se v dokumentech sovětských propagandistických center objevili jako ti, kteří organizují kontrarevoluci, takže sovětská propaganda je vnímala jako úhlavní nepřátele,“ říká Zdeněk Zbořil.
Šanci vyjádřit se dostávají nositelé jednoho názoru
Byla tu i specifická opozice, což byl takový intelektuální kvas mezi novináři, studenty i samotné studentské hnutí. „To byla skupina, která se rychle zrodila, byla velice temperamentní a vyjadřovala, pokud jde o hodnoty, nejen kritiku komunistického systému, ale také kritiku některých demokratických ideálů, které vedly ke kolapsu demokracie nejen v Československu, ale i jinde. Nemělo to příliš mnoho společného s radikálním hnutím mládeže ve Francii a v Německu v té době. Přesto trošku takovou tu myšlenku útoku na politický establishment té doby to obnášelo,“ konstatuje politolog.
Dalším typem opozice byla skupina reformátorů, což byli nejenom vyloučení z KSČ, ale také lidé, kteří sice věřili na nějaké ideály socialismu, ale chápali, že se systém musí zásadně změnit. „Takže to, jak se tehdejší doba podává, je pro mě zjednodušené chápání, já jsem to zažil jinak. Třeba jsem se díval jinýma očima, ale pro mě je to ´my a oni´, ´černí, bílí a mezi tím nějaká šeď´, nepřijatelné. Ale bude se to tak zřejmě podávat, protože jsem si všiml, že se k tomu už léta vyjadřují lidé, kteří jsou nositeli toho jednoho názoru a ostatní názory se téměř nepřipouštějí,“ podotýká Zdeněk Zbořil.
Čestného občanství se Františku Kriegelovi nedostane
A na potvrzení svých slov si bere událost kolem Františka Kriegela, jemuž v Praze 2 odmítli udělit čestné občanství. „Samozřejmě, že měl za sebou vývoj komunisty, ale vzpomíná se na to, že v roce 1948 něco vyvedl, a nepřipomíná se to, jak se zachraňoval před nacismem. To by totiž moc rehabilitovalo jeho vstup do KSČ v očích dnešních zuřivých antikomunistů. Proto se domnívám se, že zase bude slyšet jen jeden názor, navíc obohacený hloupou antiputinovskou rétorikou a srovnáváním tzv. okupace po roce 1968 s okupací po roce 1939, což je přece jen rozdíl. A protože to mnozí lidé už nezažili, tak si neumí představit, co to vlastně bylo,“ uzavírá politolog.
