Situace na ukrajinském bojišti je nepřehledná: Na jednu stranu Kyjev mluví o vítězství, na druhou stranu hrozí oteřené povstání v Záporoží. Drtivé vítězství Ukrajiny nicméně mohou zajistit chystané dodávky z USA. Hospodářské sankce sice drtí ruské cestovní kanceláře, nicméně Vladimir Putin se nemá čeho bát. Ruskému národu jde o něco jiného. To píše ve svém pravidelném shrnutí světového dění pro ParlamentníListy.cz novinářka Literárních novin a analytička zpravodajských zdrojů Tereza Spencerová.
Začněme sankcemi proti Rusku tak, jak jsou realizovány a diskutovány. Proberme jednotlivé komponenty, které podle západních pozorovatelů velmi zasáhnou Rusko: ztížené úvěry pro ruské banky a firmy, konec levných peněz ze Západu. Konec dovozu vyspělé techniky „dvojího užití“. De facto zákaz nových vojenských kontraktů. Konec dodávek vyspělé těžební techniky ropy, čili prý problém při těžbě v Arktidě. Případně něco jiného, co považujete za důležité… Co Rusko reálně poškodí, co si Rusko může obstarat jinde, popřípadě dokdy a odkud? A co ruské protisankce – zákaz přeletů západních aerolinek, zákaz dovozu západních zemědělských výrobků?
Vlna amerických a unijních sankcí opravdu vypadá drtivě, a které z nich Rusko skutečně poškodí, se asi teprve uvidí. Jako příklad se nabízejí krachující ruské cestovní kanceláře, kterým ztížený dostup k západním úvěrům komplikuje činnost natolik, že nechávají v zahraničí tisíce turistů.
Zároveň tím ale sankce odhalily totální chaos v pojištění ruských cestovek, což Kreml už řeší příslušnými zákony, takže Západ svým způsobem Rusku pomáhá zavést si doma trochu pořádek. Je navíc ale nejspíš jen otázka času, než se postižené cestovní kanceláře přeorientují na jiné finanční zdroje, především z Asie, a přinejmenším některé z nich se zase asi zmátoří.
Zatímco západní politici si nad sankcemi vesměs libují, různé analýzy upozorňují, že třeba omezení vývozu technologií do Ruska na jedné straně otevírá dveře Číně a jejím firmám, a na straně druhé svým způsobem Rusko přinutí k dlouho proklamované, ale stejně dlouho odkládané modernizaci průmyslu. A to asi není hlavním smyslem našich sankcí.
Ruské protisankce se teprve rýsují a například informace o embargu na unijní potraviny podle všeho zatím není úplně oficiální. Pokud se ale embargo oficiálním stane, mnohé země EU to samozřejmě citelně poškodí, obávat se začínají i naši zemědělci, kteří toho do Ruska sice až tolik neprodávají, ale „udusit“ je může právě nečekaný přetlak „zbytečné“ nabídky na trhu. Nicméně, třeba tradičně velkohubý ruský vicepremiér Rogozin hrozí, že „skutečné“ protisankce teprve přijdou, a šéf parlamentního zahraničního výboru Alexej Puškov upozorňuje, že se ruská zahraniční politika už „nebude ohlížet na Washington“, protože aktuální americká politika ve svém důsledku připravila Bílý dům o „nátlakové páky“. Takže počkejme a uvidíme. Asi to nebude trvat dlouho.
Někteří čeští komentátoři se utěšují tím, že ruští oligarchové, chtiví západního luxusu a chránící svůj byznys, začnou tlačit na Putina, ať zmírní svůj postoj. Také se Západ živí nadějí, že Putinova popularita se propadne, až obyvatelstvo pocítí tíhu sankcí, kvůli které se třeba sníží výdaje na sociální politiku, začne hospodářská recese, poklesnou investice státu. Do jaké míry jde o nesmyslná očekávání? Na základě současných reakcí ruského světa a ruských médií, jaký přístup se dá očekávat? Jak konkrétně se důležití „opinion-makeři“ všeho druhu v Rusku staví k sankcím?
Ony „sázky“ na oligarchy sleduju a příliš je nechápu. Zkouším si představit, co by se třeba stalo, kdyby takovému Romanu Abramovičovi Západ zakázal vlastnit Chelsea a nechal mu zmrazit konta, která ale už beztak nejspíš nebudou na území EU. Jaký vliv by to na Putina a jeho nejbližší okolí asi tak mohlo mít? Mimochodem, když jsme u těch kont, není zajímavé, že Lucembursko, daňový ráj uprostřed Evropy, se k protiruským sankcím nepřidalo?
A co se týče onoho „pocítění tíhy sankcí“, tam si také nejsem moc jistá. Rusko už pár let naplno „hledá svou civilizační identitu“, noří se do svých dějin, které oživuje i s jejich „slavnými“ eposy o hrdinských bojích proti různým dobyvatelům nebo naopak oslavuje rozpínavost ruské říše snad už od Rurikovců. Právě v takové atmosféře Rusové žijí. Březnová anexe Krymu a navrácení Sevastopolu v nich navíc jen oživilo vzpomínky na skutečně hrdinské boje proti nacistickému Německu, což u většiny z nich ještě posílilo – u nás takřka neznámý – pocit národní hrdosti. Mám za to, že čím větší bude tlak na Rusko, tím vzdorovitěji se Rusové budou chovat. Možná bychom mohli s určitou nadsázkou mluvit o určitém národním masochismu. A dokud Putin tlaku Západu nepodlehne, nemusí se o svou popularitu bát.
Pokud jde o vojenskou situaci na východě Ukrajiny, zprávy o postupu ukrajinské armády jsou střídány zprávami o úspěších rebelů a „zdrhání“ ukrajinských vojáků do Ruska, kde se k nim prý pěkně chovají a dávají jim najíst. Jak shrnout současný stav na bojišti a jak to vypadá s naší oblíbenou teorií „opotřebovávací války“ či „městské války“, která může trvat až do zimy? I s přihlédnutím k mezinárodní situaci, kdy prý Merkel s Putinem jednají o mírovém plánu, jehož součástí bude uznání Krymu jako ruského území. Mimochodem, má tento plán šanci na úspěch? A jak to teď vypadá, vyústí „opotřebovanost“ obou válčících stran v mírové jednání? Co aktuální vývoj možnosti totální porážky povstalců?
Zprávy z bojiště jsou opravdu podivné – zatímco kyjevský ministr obrany tvrdí, že „vítězství je blízko“, jiné kyjevské zdroje připouštějí, že nejméně tři brigády ukrajinské armády jsou už tři týdny v obklíčení. Počty ukrajinských vojáků, kteří přebíhají na ruské území, neustále rostou, a nezachrání to ani kyjevská vláda tvrzením, že je to „taktická evakuace vynucená okolnostmi a schválená generálním štábem“. Někteří vojáci se mezitím už vracejí na ukrajinské území, ale neví se, jestli budou pokračovat v boji, a pokud ano, tak na čí straně. Kritičnost situace nejspíš ilustruje skutečnost, že Kyjev během dvou měsíců vyhlásil už třetí vlnu povolávání branců, ale i na západě Ukrajiny je čím dál míň lidí ochotných jít zabíjet nebo se zabít nechat, množí se naopak protiválečné protesty, do toho se objevují zprávy, že povstání je na spadnutí i v Záporoží. Zkrátka, chaos, v němž vedle rebelů skutečně bojují spíš jen soukromé armády oligarchů a dobrovolnické oddíly z Majdanu a podobně. Mimochodem, Amnesty International požaduje prošetření zločinů právě těchto „dobrovolnických“ uskupení, protože se množí případy únosů, vydírání nebo mučení civilistů.
Tuto situaci může změnit víkendové rozhodnutí EU zrušit půl roku trvající embargo na vývoz zbraní na Ukrajinu, USA do Kyjeva už vyslaly „poradní týmy“, ale i tak Kyjev nově odhaduje, že „protiteroristická operace“ namísto původního září skončí v zimě. A možná vše bude trvat ještě déle, kdo ví, kdo se dříve „opotřebuje“: Jestli Kyjev, jemuž docházejí lidé ochotní bojovat, a EU, která to vše musí financovat, nebo rebelové, kterých sice není podle všeho kdoví kolik, ale zato je ženou emoce, že ve válce mají co ztratit. Jejich prohlášení se nesou často ve velkých slovech o národu, vlasti a podobně, tudíž zfanatizovaní už jsou dost.
Představa války, která by trvala do zimy a možná i déle, je samozřejmě krajně nepříjemná, mír by byl logickým řešením, ale Kyjev chce – s otevřenou podporou USA — k mírovým jednáním očividně přistoupit z pozice silnějšího. A k tomu potřebuje rebely nějak zatlačit do úzkých a obsadit alespoň nějaké skutečně významné vzbouřené město. To se zatím nedaří, a tak je k míru stále daleko.
Svým způsobem je válka na Ukrajině válkou v Sýrii, jen v obráceném gardu. A syrský konflikt po více než třech letech teprve stihl „pročistit“ řady hráčů a ukázat, kdo je opravdu kdo. Nechci ale vývoj na Ukrajině s tím syrským srovnávat do detailů – přece jen je Ukrajina v Evropě a tři roky války si EU nemůže dovolit, a tak nejspíš bude jednat. Otázkou ale je, zda právě takový „syrský“ scénář nevyhovuje Spojeným státům – jsou daleko, v klidu a chaosem zaměstnávají a vyčerpávají své potenciální ekonomické rivaly, a to myslím jak Rusko, tak EU.
Dlouholetý poslanec ODS a bývalý předseda sněmovního braně bezpečnostního výboru Jan Vidím vyjádřil pro náš server názor, že pokud by Putin byl v roce 1989 na místě Gorbačova, utopil by listopad 1989 v krvi. Řekl též, že anexe Krymu je narušením Postupimské dohody a že Rusko má imperiální ambice, které my Češi známe na vlastní kůži kvůli roku 1968. Odhlédněme, prosím, od osoby pana Vidíma, toto je v zásadě reprezentativní mainstreamový pohled… Kde vidíte genezi a důvody toho, že tento pohled v politickém a mediálním mainstreamu převažuje? Jak se k těmto tezím stavíte a říkáme-li, že to je mainstream, odhadněme též, prosím, podporu těchto pozic mezi obecnou veřejností.
Pokud v našem mainstreamu převládá princip „kdyby“, tak pánbůh s námi. Ale vážně, v dobách studené války bývalo zvykem vinit protivníka ze všeho, co děláme my sami, takže tu máme náležitou ukázku faktu, jak snadné je spadnout do starého „myšlení“. Přitom je argument se sovětskou okupací Československa vcelku zvláštní, protože ani tato zkušenost nám nijak nebrání nebo nebránila podílet se na výrazně krvavějších okupacích Afghánistánu, Iráku, podporovat izraelskou okupaci palestinských území a mlčet k masakrování civilistů v Gaze. Je vidět, že sice můžeme zkušeností argumentovat, ale nevzali jsme si z ní žádné ponaučení.
Nicméně mám za to, že podobné myšlenkové pochody typu pana Vidíma nechávají veřejnost vcelku v klidu. Většina lidí beztak čte bulvár, ještě víc jich řeší, jak vyjít s penězi do konce měsíce, a tak je nějaké mudrování o ruských hrozbách a skutečných či smyšlených zločinech příliš nezajímá. To si jen tak příslušníci establishmentu mezi sebou pinkají věty a zkoušejí se navzájem trumfnout, kdo to tomu Putinovi slovně „víc natře“.
Poněkud méně se mluví o nových i starých důkazech o sestřelení malajsijského boeingu. Co zajímavého jste za poslední týden zaznamenala?
Nejzajímavější je asi to, že ani po třech týdnech vlastně vůbec nic nevíme, protože žádná z mnoha otázek nebyla oficiálně a důvěryhodně zodpovězena. Otázka, kdo malajsijský letoun sestřelil, nebo zda byl opravdu sestřelen, už nikoho ze západních politiků jako by ani nezajímala. Teď jsme místo toho raději ve fázi „Rusové dodávají rebelům zbraně“, byť OSN konstatovala, že to nemůže potvrdit žádnými důkazy. Ještě pár dní s tím vydržíme a pak se nastolí další téma a boeing na letu MH17 upadne v zapomenutí zcela. Schválně, kdo si ještě vzpomene na ruské gaye, kvůli nimž Západ málem bojkotoval olympiádu v Soči, protože se zdálo, že nic horšího už na světě ani nemůže být?
Na závěr tradiční otázka: Co dalšího zásadního se za poslední týden stalo, co vás překvapilo? A co bychom měli v nejbližší době rozhodně sledovat?
Mám za to, že bude zajímavé sledovat novou politiku USA v Africe. Barack Obama uspořádal ve Washingtonu historicky první summit USA-Afrika, americké koncerny naslibovaly investice v celkové výši 14 miliard dolarů, bezbřehé pole působnosti dostane USAID, na niž se nyní provalují stále nové a nové skandály s pokusy o převrat na Kubě… To vše ve snaze zamezit sílícímu čínskému vlivu na černém kontinentu. Jinými slovy, Obama se vedle studené války v Evropě proti Rusku pustil do další studené války, s Čínou v Africe. Otázky jsou jasné: Může vůbec uspět? A nenabraly si USA v době, kdy ekonomicky zrovna nevzkvétají, těch „studených válek“ nějak moc najednou?
