Dluhová past místo dělových člunů očima americké profesorky

Avatar
Původní autoři

1. 9. 2014 / zdroj
Profesorka Ellen Brown řídí Public Banking Institute. Knih už vydala 12. Předivo dluhů (Web of Debts) jí vyšlo krátce před krizí. Ničivé domino z derivátů – a peněz, krytých řídkým vzduchem (out of a thin air) – tu předpověděla unikátně. Východiskem jsou banky ve veřejném vlastnictví.

Než si exekutor přišel pro Lehman Bros. – a pak i pro jiné vitríny finančních trhů, pohrávajících si světem jako rozmazlený fakan s vláčkem – – součet všech derivátů byl asi dvanáctkrát větší, než roční produkt planety. Dnes je to prý minimálně dvacetkrát.

Ellen Brown byla z prvních, kdo tomu letadlu dopřála peep-show. Je to masožravé monstrum. Má spadeno i na celé státy. Teď právě znovu i na Argentinu. O tom je poslední článek Ellen Brown. Nazvala ho Kolonizace bankrotem:

Argentina se „supím fondům (vulture funds), tlačícím ji do nedobrovolného bankrotu, zuby nehty brání“. „Supi se na ní domáhají výnosu 600 %.“ Z „dluhopisů, koupených za pár šupů“. V rámci „vyrovnání z roku 2005“, jímž plných „70 % hodnoty dluhopisů země odepsalo 92 % jejích věřitelů“.

Teď se však „supí fondy“ tváří, jakoby nekoupili s diskontem, ale tituly prime rate – a za plnou cenu. Oporu našli i u amerických soudů. Argentina proto „minulý týden jurisdikci změnila“. Z rukou „Bank of New York Mellon převedla správu svých závazků na vlastní centrální banku“. Aby tak pravidlům, sjednaným roku 2005, podřídila i pretendenty na parazitní eldorádo.

Na mezinárodní kapitálové trhy má dveře přivřené už roky. Kroky, jímž se brání parazitům, se ji tak ani nemají jak vymstít. Poté, co „podobnou kuráž projevily Ekvádor a Island, jsou obě země v podstatně lepší kondici než Řecko, které agendě mezinárodních finančníků vyšlo vstříc.“

Čelem ke křižovatce – objížďku nenabízela – se postavila i prezidentka Christina Fernandézová. Jen „stěží přitom“ – tvrdí agentura Bloomberg –„držela na krajíčku slzy“: „Kdybych to, k čemu se mě snaží přimět, podepsala, bomba by nevybuchla hned teď a my se naopak dočkali aplausu i hezounkých novinových titulků. Padli bychom však do bludného kruhu dluhu, v jakém jsme byli už dlouhé roky. Jde-li o suverenitu země a naše přesvědčení, že si už žádné dluhové břemeno nesmíme nechat znovu vnutit, pak právě jím rosteme jako Argentinci.“

Co vše ta narážka míní, zůstalo mezi řádky. Dešifruje ji i argentinský politolog Adrian Salbuchi. V článku Území za suverénní dluh: nová strategie kapitalizace pohledávek globálních elit to staví natvrdo: „Území, dobývaná dřív vojenskou silou, se teď anektují přes dluh. Cílem plánu, který se pořád vyvíjí, je hnát země v nouzi před insolvenční soud, jehož verdikty budou vymahatelné všude ve světě.“ Tak aby disponoval „pravomocemi, jaké má insolvenční soud Spojených států vůči firmám“. A mohl „tak, jako s nimi, naložit i s celými zeměmi“. Až po „rozprodej jejich majetku, včetně toho nemovitého“. A k „území suverénních států se tak dalo přijít z konkursní podstaty“ („aniž by musel padnout jediný výstřel“).

Globální finanční a korporátní špičky si pravomoci, které dřív příslušely jen státní moci, nárokují stále víc. „Mezinárodní insolvenční soud“ jim má nabídnout instituci, zajišťující „právně závaznou a vymahatelnou konfiskaci cizích aktiv“. Coby „soud, z jehož moci donutí věřitelé zemi k bankrotu“ – a pak i k „nedobrovolnému výprodeji vlastního území stejně, jako se zpeněžují aktiva zkrachovalých korporací“.

V konkrétním případě Argentiny, dovozuje Salbuchi, by to „pravděpodobně potkalo Patagonii, favorita mezi teritorii, která si coby výsledek vyrovnání vyhlédla cizina“. Ten nápad se přetřásal nahlas už v roce 2001, kdy země upadla do masivního defaultu. Zazněl i ústy amerického poradce tehdejšího prezidenta Eduarda Duhalda, citovanými deníkem El Cronista Commercial a následně – v článku, nazvaném Území za dluh už tehdy – i The New York Times. Podstatou návrhu byla „kapitalizace veřejného dluhu do investičního aktiva, jehož prostřednictvím by se věřitelé stali majiteli území a na něm pak mohli rozvíjet své průmyslové, zemědělské a developerské projekty“.

Na světě byl už i docela detailní „investiční územní plán“. Agilně se jím zaobíraly i japonské firmy („stimulující emigraci“) a také Izrael. Tady bylo i na co navazovat. Úplně první návrh na „cézi Patagonie“ je totiž z hlavy „zakladatele sionistického hnutí Theodora Herzla“. „Už z roku 1896.“

Přisadila si i Anne Krueger – ne coby čísi vezír, ale náměstkyně šéfa Mezinárodního měnového fondu. Její stať, nazvanou Měly by země typu Argentiny být s to vyhlásit vlastní bankrot?, zveřejnil roku 2002 i oficiální web MMF. „Lepší pobídky pro společný postup dlužníků a věřitelů dřív, než se ze zvládnutelných problémů stane krize se všemi následky“ spatřovala hlavně v tom, jak do mezinárodních norem promítnout „článek 11 korporátního insolvenčního režimu Spojených států“.

Téhož roku vyšel ve Foreign Affairs – „reprobedně Council on Foreign Relations, elitního newyorského think-tanku s dalekosáhlým vlivem“ – článek profesora Harvardu Richarda N. Coopera. Nazval ho rovnou Článek 11 pro země. „Není-li dlužící země s to se finančně uzdravit,“ stříhal tu profesor dráty nevábnému ptactvu, pak „její aktiva třeba prodat a výtěžek rozdělit mezi věřitele – v gesci (mezinárodního) soudu“.

Nároky, které ta odrůda vůči Argentině vznáší, jsou absurdní natolik, že jim i „mainstream“ sekunduje spíš výjimečně. Salbuchi to však vidí jako výjimku, potvrzující opačné pravidlo. Na „nové globální právní architektuře“, mající „ulehčit práci věřitelům zemí s kolabujícími financemi typu Argentiny“, se pracuje jako na kostele. Oč méně veřejných statků těmto zemím zbývá, tím víc se nad nimi vznáší právě „riziko územní ztráty“.

Predátor přitom – upozorňuje profesorka – nečíhá jen na kořist, která si furiantsky naběhla. Dluh je pastí, do níž ji cíleně zahání sám. Pikantní ilustrací jsou právě „počátky argentinského dluhu“:

„Prezidenta Juana Domingo Peróna svrhnul roku 1955 krvavý vojenský puč, sponzorovaný Spojenými státy/Velkou Británií/megabankami.“ To spolčení ho „nenávidělo za to, jak tvrdošíjně se bránil zadlužení Argentiny u megabank: v roce 1946 odmítl vstoupit do Mezinárodního měnového fondu a roku 1953 vyplatil i celý suverénní dluh země“. „Když se ho roku 1956 megabanky zbavily, zatáhly Argentinu do MMF a vytvořily ´Pařížský klub´“. Ten zemi na kolenou hodil laso „dluhu na dlouhé desítky let“.

Podobný scénář vyplenil i řadu dalších zemí. Vyznání ekonomického atentátníka, které natočil John Perkins – a po internetu koluje i v českém znění – ho dokumentuje i z gardu ptactva, páchnoucího mršnami.

Řada „vlád se přitom zadluží víc, než kolik jsou potom s to splácet, aniž je do toho nějaký ekonomický zabiják natlačil“. Salbuchi není sám, kdo za tím vidí mantru, sugerovanou zcela záměrně:

„Západní ekonomové, bankéři, obchodníci, akademici Břečťanové ligy i profesoři, laureáti Nobelovy ceny i mainstreamová média v tom mají jasno ve vteřině a unisono: protože země, chtějí-li stavět dálnice, elektrárny, školy, letiště, nemocnice, budovat své armády, infrastrukturu služeb, o dlouhém seznamu atd. nemluvě, přeci potřebují ´investory a investice´.“

„Stále víc lidem však zdravý rozum napovídá i otázku, mířící k samému jádru věci: a proč vlastně by se vlády měly zadlužovat u megabank v tvrdých valutách a na desítky let, mohou-li ty samé projekty financovat mnohem bezpečněji tak, že sumy, které si žádají, prostě emitují ve své vlastní suverénní měně?“

„Neoliberální experti je okřikují hesly, že peníze emitované státem znehodnocují měnu, vedou k inflaci peněžní nabídky a destrukci ekonomiky. Je tomu ale opravdu tak? Anebo k inflaci a destrukci ekonomiky vede právě obsluha dluhů v penězích, emitovaných privátními bankami, a celé ostatní ´renty´ z kapitálu?“

Michael Hudson
– profesor jiné americké univerzity – to vidí kategoricky: „Finanční nároky z bohatství – obligace, hypotéky a bankovní úvěry – se stávají dluhem někoho jiného v koloběhu, narůstajícím geometrickou řadou.“ Ekonomiky tak „své dluhy musí splácet na úkor nového výzkumu, rozvoje i hmotných investic. V tom je podstata úsporných plánů MMF, ´stabilizujících´ měnu zahraničními půjčkami za podmínek, masivně destabilizujících celou ekonomiku. K seškrtávání dlouhodobých investic vedou i nálety na korporace, financované rizikovými dluhopisy s vysokým výnosem. Zadlužení podniků, spotřebitelů i národních ekonomik, redukující jejich přímé dlouhodobé investice, sráží ještě víc i jejich schopnost nést narůstající dluhové břemeno.“ K „inflaci tak vede právě dluhová spirála, nutící podniky zvyšovat ceny už proto, aby udržely krok s úroky a bankovními poplatky“.

Skutečným východiskem z „bludného kruhu dluhů“ jsou tak „jen banky ve veřejném vlastnictví“. „Úvěr sice generují stejně, jako ty privátní; na rozdíl od nich však ekonomice vrací úrok i zisk. Jejich mandátem je služba veřejnosti a právě ta profituje i z jejich výnosů.“

„Financování v měně, emitované vlastní vládou, a prostřednictvím bank ve veřejném vlastnictví, se historicky osvědčilo v řadě zemí“ – „Austrálii, Novém Zélandu, Kanadě, Německu, Číně, Rusku, Koreji i Japonsku“.

Ellen Brown není z náměsíčných autarkie, jakou si vysnil i Johann Gottlieb Fichte, jinak mozek impozantního kalibru. Ví, že „země potřebují nakupovat i v zahraničí“ – a proto i „měnu či úvěrovou linku, akceptovanou jinými státy“. Stejně přesně však ví i to, proč se „amerického dolaru, stojícího na ropě a zbraních“, okolní svět coby „rezervní měny rostoucí měrou zříká“.

A že řešení otázky, kterou to otevírá, „si zřejmě vyžádá novou dohodu typu té z Bretton Woods“.

To všechno – a spoustu jiných svěžích námětů – shrnuje i poslední kniha profesorky Ellen Brown: Řešení v podobě bank ve veřejném vlastnictví. Od odříkání k prosperitě (The Public Bank Solution. From Austerity to Prosperity).