Museli jsme ujet


Denis Dobrikov
20. 9. 2014    zdroj
Nejde jen o Mášu. Žít v Kyjevě bylo v posledních měsících morálně nesnesitelné.


Naší dcerce Máše je už 7 let a 1. září šla do školy. Do obyčejného gymnázia v Ljubercích nedaleko Moskvy, kam jsme ji s ženou stačili zapsat už dva týdny před „Dnem znalostí“. Bylo to poměrně jednoduché – přišli jsme k ředitelce. Ta řekla, že to není žádný problém, i když míst v prvních ročnících není příliš mnoho – oblast je mladá, má dost svých prvňáčků. Ale když už se na Ukrajině stalo to, co se stalo, oblastní úřady prokazují emigrantům z nouze všelijakou pomoc. Jako příklad mohu uvést to, že hned nevyžadovali celý „balík“ dokumentů, které zůstaly v kyjevské škole, kam musela předtím chodit. Ostatně bylo nás jen v ljubereckém gymnáziu šest takových „uprchlíků“.

Ve své podstatě nejsme uprchlíci, ale političtí emigranti. Náš dům nebombardovali, skoro osm let jsme žili v Kyjevě, i když oba – já i žena – jsme přihlášeni k pobytu v Doněcku; oba odtud pocházíme. V dnešních dobách to v Kyjevě, který jsme opustili, představuje základ pro obvinění nebo přinejmenším garantuje potíže při jednání se státními orgány a kradmé pohledy těch, kteří se do pasu podívají – „rodilých“ Kyjevanů, Lvovanů a celkově „uvědomělých“ Ukrajinců, kteří tvoří většinu obyvatel metropole.

Museli jsme ujet. Nejde jen o Mášu. Žít v Kyjevě bylo v posledních měsících morálně nesnesitelné. Ze všech rozhovorů na ulicích, v dopravě, v metru čišela neustálá, špatně skrývaná a někdy i úmyslně rozněcovaná nenávist. Pamatuji si „oranžovou revoluci“, kdy se lidé v dopravních spojích mezi sebou přeli kvůli různým politickým názorům – někdo bojoval za Juščenka, někdo za Janukoviče. Teď už se nepřou, protože skoro všichni plédují za „Jednotnou Ukrajinu“, a jsou schopni zabít kohokoli, kdo řekne něco proti. Proto je v Kyjevě nyní takový klid – mnozí prostě mlčí. My jsme se v poslední době ani neprocházeli po ulici: rodiče sedí na náměstí, pijí pivo, rodinky louskají semínka a debatují o podlých „vatnicích“ (hanlivý výraz pro občana ruského původu, A.M.). A děti si hrají na „banderovce“. Pokud zastáváš myšlenku „Jednotné Ukrajiny“ – je to idyla, ale podle mě je to nějaký nesmyslný obraz.

Prostě jsem si představil, jak Máša dříve či později poví ve škole, o čem doma rodiče, mlčící na ulici, mluví a udělalo se mi nevolno. Kvůli ní i kvůli mně a ženě. Problém je v tom, že jsme pro toto město příliš ruští, doma máme hromadu „nesprávných“ knih, mluvíme výhradně rusky a měnit se, oslovovat dceru jako Maryčku, abych se zavděčil poslanci Farionovi, jsem nehodlal. V Kyjevě nás nic nedrželo, přátelé se k nám otočili zády, pracoval jsem výhradně pro ruské zákazníky, takže nemělo smyslu tu zůstávat. Vzali jsme všechno, co jsme mohli uvézt, a odjeli.

Mlčet jsem začal v březnu, po jejich vítězství. Do té doby jsem se pokoušel přít a vysvětlovat: co děláte, vy svými „skoky“ ničíte stát. Dívali se na mě, pokyvovali hlavami, ale jejich oči se dívaly skrz mě kamsi do prázdna. Potom jsem pochopil – na Majdanu byl přece čaj s „koláčky“. Definitivně jsem se odmlčel, když mi nejlepší přítel, skoro příbuzný, navrhl, abych se odmlčel, jinak bude o mých řečech informovat „Pravý sektor“. A prodavač v obchodě v našem domě, se kterým jsme kdysi mile hovořili – já rusky, on ukrajinsky –, mně začal vracet peníze s pohledem, který naznačoval, že se mu protiví mne obsluhoval a moje peníze nepotřebuje.

Mášu jsme nedlouho předtím zapsali do jedné z obyčejných kyjevských škol, v satelitním městečku. V Kyjevě prakticky už nezůstaly školy, kde se vyučuje rusky, a jediné gymnázium se smíšeným jazykovým vyučováním, které před dvěma lety slavnostně otevíral Janukovič, se ještě před jeho svržením stalo – zcela nenápadně – „čistě“ ukrajinským. Proto jsme neměli nějaký zvláštní výběr – vybrali jsme školu, nacházející se nejblíže našeho domu. V květnu jsem šel na schůzku rodičovského sdružení. Všechno proběhlo jako obvykle – informace pro rodiče prvňáčků, vystoupení ředitele. Takový starší muž „ze staré školy“. Mluvil ukrajinsky, vyzýval k patriotismu. Říká, chápete jistě, že situace ve škole je složitá a nejsou peníze, proto se připravte k její finanční podpoře.

To bychom zvládli, ale skutečný problém je v tom, co učí, už od první hodiny, kde jim možná budou číst úryvky z Hajdamáků. Z nejkrvavějšího díla Ševčenka plného nenávisti vůči člověku. Jak mám dceři vysvětlit, že ona je právě ten „moskal“, že vyzývají, aby bili Rusy. Ještě jeden přítel, také bývalý, aktivista Majdanu, telefonoval před odjezdem, přesvědčoval mne, že nikdo tobě ani Máše nezakazuje mluvit rusky, vždyť dokonce i Dmitrij Jaroš mluví rusky. Je pravdou, že přítel nemá děti a knihy nečte. Řekl jsem mu, že je hlupák, a položil telefon.

Ředitel školy se mi jevil jako normální člověk, se smutkem v očích: zdá se mi, že už tehdy v květnu cítil cosi špatného. I když k té špatnosti už došlo v Oděse. Nevím, ale možná, že teď bude muset mlčet. Zůstali i takoví Ukrajinci – dobří, upřímní, mírumilovní, milující Ukrajinu bez nenávisti k Rusku. Ale je jich strašně málo. Ani já jsem nebyl proti tomu sponzorovat školu, ale je otázkou, čemu tam budou učit mé dítě.

Úroveň „patriotismu“ v ukrajinských školách už vybočuje z veškerých norem. Oděským učitelům jejich nadřízení naléhavě doporučovali přicházet do zaměstnání v tradiční vyšívané rubašce a v Kyjevě už je to tradice. Co naděláte, když nynější ukrajinský ministr školství je zavilý nacionalista, autor apologetiky Stefana Bandery, Sergej Kvit. Usilovně se snažil o „přeformátování“ mozků mládeže, už když působil ve funkci rektora Kyjevsko-Mogiljanské akademie. A zjevně se nechystá ve svém úsilí ustat. S jeho mlčenlivým souhlasem se v Ivano-Frankovsku konají hodiny nenávisti, nutí skandovat „Smrt nepřátelům“ a spalovat strašáka cizích prezidentů. Čistý sektor Gaza, kde nenávisti k židům učí odmalička.

Problém je v tom, že já znám historii nejen z ukrajinských učebnic, kde se Ukrajinci nazývají árijci a záporožská Síč první skutečnou evropskou demokracií. Proč bych měl po hodinách dceři vysvětlovat, že demokracie je řecké slovo, stejně jako samotný pojem, a že kozáci byli hodně daleko od demokracie. A nemám ponětí, jak jí vysvětlit, že „hrdinové“ UPA (Ukrajinské osvobozenecké armády pod vedením S. Bandery, A. M.) jsou nelidské zrůdy, zabíjející civilní obyvatelstvo kvůli primitivní nacionální ideji. A co se tam píše o Rusku a Rusech! To se nedá nazvat jinak než krvavá pomluva! A já nechci, aby každý den dceři mrzačili dušičku a vnucovali jí banderovský pohled na svět.

Oni jsou dnes schopni „odebrat“ Řekům demokracii a Egypťanům pyramidy. Na Ukrajině působí jistý historik – profesor Bebik, doktor politických věd, prorektor Univerzity Ukrajina. Každý týden přednáší v rádiu Echo, některé přednášky jsem si poslechl. Říká, že jistí Protoukrajinci – Teukrové, zmiňovaní již Hérodotem, založili Troju a po ní celé Řecko společně s Římem. Navíc – „první Řím“ se nachází v sumské oblasti, na soutoku řek Romen a Sula, a dnes se nazývá Romny. To znamená, že Řím, který se rozkládá podél Tibery, je druhý v pořadí a byl založen také Ukrajinci. Bylo by to směšné, kdyby byl profesor Bebik veselým žertem místního KVN (Pozn. překl: Zkratka pro mezinárodní humoristický klub). Bohužel žije.

Začalo to už dávno, plíživě, stejně jako nápisy „Moskaly na nože“. Zpozoroval jsem jeden už před třemi lety v podchodu u domu, a nikdo ho nesmyl. A přel jsem se s ukrajinskými historiky už v institutu. I když jsem spal na vavřínech, přesto mě zatahalo za uši, když přednášející oznámil, že v době občanské války na Ukrajině zemřelo 8 až 15 milionů lidí. Vím, že jich zemřelo mnoho, ale toto je třetina obyvatel současné Ukrajiny! Zašel jsem si do knihovny, našel jsem si statistiku, ukázalo se, že v nejlepším případě jsou to statisíce obětí, otevřel jsem přednášejícímu oči. Zametl spor pod podlahu, automaticky mi napsal zápočet a řekl, ať už na přednášky nechodím, nekalím vodu a více se se mnou nebavil. Ale historie byla na mé vysoké technické škole druhořadým předmětem. Ale tato noční můra se připravovala už dlouho předtím, to teď dobře chápu!

Jsem rád, že Máša nebude muset v první hodině zpívat „Ještě neumřela“ a nikdy se nedoví nic o profesoru Bebikovi, stejně jako o Banderovi a Šuchevičovi, kteří by – kdyby jim v tom Rusové nezabránili – vyhráli druhou světovou válku. Ať poznává dílo milovníka života Puškina a to, že Ševčenko a Lesja Ukrajinka napsali vedle misantropie také nějakou lyriku, jí objasním sám.

překlad Alena Mikulášková