Šest chyb Západu při jednání s Putinem – Neučte nás žít!

Avatar
Původní autoři



Ljubov Ljulko
22. 10. 2014    zdroj

Západ vyhodnotil chování Vladimíra Putina na summitu “Evropa-Asie” v Miláně jako nedbalé a vyzývavé. Skutečně, všichni čekali “průlom”, ale Putin tomu neodpovídal. Proč asi? Přece proto, že Západ si dovoluje při jednání s prezidentem nepřípustné urážky, řadí Rusko mezi nejhorší nepřátele a neskrývá touhu zničit jeho státnost a víru.


Jak se mohl Putin opozdit na setkání s Merkelovou, předstírat, že tam, v Bělehradě, měl důležitější záležitosti, pohoršovaly se noviny The New York Times v dlouhém článku věnovaném milánskému summitu. A pak jel demonstrativně k Berlusconimu “na lanýže”, kde se až do čtyř do rána “bavil” s politikem v nemilosti. Charakterizuje jej to jako nezodpovědného politika, protože na šest hodin ráno měl naplánováno “stěžejní” setkání s Porošenkem, píší autoři.

“Milano bylo jen posledním místem pro předvedení nepředvídatelného a často teatrálního diplomatického stylu, který Putin používá od začátku krize na Ukrajině, aby své soupeře vyvedl z rovnováhy.” Autoři vyhrožují, že ruského prezidenta čeká mnohem tvrdší přijetí na summitu G-20 v australském Brisbane.

A nyní hodnocení podstaty. “Putin neřekl, že bylo dosaženo pokroku,“ prohlásil Valentino Valentini, asistent Berlusconiho, který byl přítomen při jejich setkání. “Vznikal dojem, že jejich pozice jsou jako dřív daleko od sebe.”

Pročpak? To vysvětlil ministr zahraničí Sergej Lavrov. “Cílem západních sankcí není vyřešení krize na Ukrajině, ale přinucení Ruska změnit svou pozici na klíčové a nejzásadnější otázky a přijmout postoj Západu,” řekl Sergej Lavrov v sobotu v rozhovoru pro televizní společnost NTV. “Ve skutečnosti je v jejich prohlášeních a činech patrný skutečný cíl restrikcí – předělat Rusko”. Ministr zahraničí Ruské federace poukázal na to, že západní politici sice nemluví o změně režimu v Rusku, ale “někdo z odpadlíků v Evropě prohazuje i takové fráze”.

Vezmeme v úvahu Lavrovův obligátní diplomatický tón. Ve skutečnosti je situace mnohem tvrdší. Samuel Phillips Huntington ve své práci “Střet civilizací?” (“The Clash of Civilizations?”, 1993) psal o skutečných cílech Západu: “Jedná se o zničení pravoslaví nebo jeho úplném podřízení.” Vidíme, jak to v průběhu staletí dělali například Britové. Bojovali proti Rusku v Krymské válce (r. 1852 – 1856), čelili upevňování jeho pozic na Balkáně a ve střední Asii, vtáhli Rusko do první světové války, byli aktivními účastníky v Ententě v boji proti mladé sovětské vládě, zpracovávali plány na ovládnutí ropných oblastí Kavkazu po případném vítězství Hitlera a připravovali se k preventivnímu úderu během studené války. Dnes nalézají v Británii politické útočiště vrahové a zloději, kteří uprchli z Ruska. Její premiéři byli vždy na předních místech při obviňování Ruska z “agrese”. A David Cameron není výjimkou.

Podle Huntingtona jde také o zničení slovanské kultury a ruské státnosti, které jsou založeny na pravoslaví (dokonce komunismus má pravoslavné kořeny). Státnost přišla do Ruska z Byzance a v tomto modelu nebude například právo nikdy s velkým písmenem, protože pro pravoslaví není až tak důležitý zákon, jako morálka, pojem přátelství a spravedlnost (vzpomeňme si na spravedlivé znovupřipojení Krymu a slova Putina v Bělehradě: “Rusko s přátelstvím neobchoduje”). Země, jak v Byzanci, tak i v Rusku, byla vždy považována za zemi Boží, kterou bylo možné používat, ale nebylo možné ji vlastnit. Byzantský model předpokládá sjednocení různých národů do jednoho státu s pomocí lásky a nikoli na základě západního tavící kotlíku, který se řídí přísnými zákony.

Vzhledem k tomu, že o víru se po staletí vedly války, spojení dvou civilizací není možné a také to není nutné z důvodu dialektického vývoje vesmíru. Zejména proto dokonce i Jelcin, který prodal všechno, co mohl, Západu, varoval: není nutné rozšiřovat NATO na východ a zapomínat, že Rusko má “jaderný kufřík”. Právě tuto myšlenku nedávno naznačil i  Putin s tím, že současný konflikt – to je konflikt mezi jadernými mocnostmi.

Druhý závěr ze střetu civilizací – pravoslaví, a tudíž i Rusko, mají svůj vlastní ideální obraz světového řádu. A vnucování jiného projektu je vnímáno jako útok na základy základů státnosti.

Prezident Putin – to není “mini-Gorbačov” (podle vyjádření New York Times), jakým by ho chtěli vidět na Západě. Není to kšeftař jako Porošenko, je to státník, který se bude snažit, aby ruský, pravoslavný model uspořádání světa vzkvétal. Proto je v této fázi jeho cílem, aby Západ začal vidět Rusko jako plnoprávného partnera (pozice, o kterou přišlo za Gorbačova a Jelcina) a přestal počítat s jeho sousedními zeměmi jako se svým lénem. Tyto země jsou obývané spojenci ve víře a podvědomě se vždy budou orientovat na Rusko. Zatím to Západ nechápe a doufá, že sankce Rusko zlomí.

Huntington nedospívá k závěru, že v boji protikladů je možná jednota. Přesto je to možné, ale pouze s dovedností jít do konfliktu, což znamená umět nacházet kompromis. Co tedy musí Anglosasové pochopit?

Za prvé. Jakékoliv podoby “východního partnerství” nejsou možné bez dohody s Ruskem. Je nutné pochopit, že Putin nedovolí, aby na území Ukrajiny byly základny NATO. Určitě bude přiměřeně reagovat i na dodatečné vojenské hrozby – budování protiraketové obrany a rozšiřování sil rychlého nasazení.

Za druhé. Neučte nás žít. Putin bude pokračovat v protekcionářské politice na ochranu pravoslavné civilizace, bude omezovat činnost západních nevládních obchodních organizací a nevládních organizací, které narušují ústavní systém Ruska a morálku jejího národa. Rusko není silné svojí ekonomikou, ale schopností mobilizovat ji v těžkém okamžiku. Mobilizovat ji tím, co na Západě nemohou pochopit, srdcem a duší.

Za třetí. Prezident se bude chovat přiměřeně vašemu chování. Pokud postupně sesazujete Miloševiče, Saddáma Husajna, Kaddáfího, Janukovyče, je opodstatněné odhadnout, kdo bude další. Všimněte si, že každý adept na likvidaci byl nejprve démonizován západními médii. Totéž se nyní děje kolem Putina. Postačí zmínit četná urážející srovnání s Hitlerem a hrozby “zatřesu s ním” tak, že “bude mít dost”, protože to je jediný způsob, jak se musí mluvit s “agresorem” (slova předsedy vlády Austrálie Abbotta).

Za čtvrté. Pokud Obama staví Rusko na druhé místo v žebříčku globálních hrozeb, neměli bychom si nic namlouvat ohledně odvetné reakce. Ale pokud snížíte nepřátelskou rétoriku, intenzitu rusofobie, pak neuvidíte Putina, který má náladu si raději povídat s Berlusconim než s Merkelovou.

Za páté. Přečtěte si znovu paměti německých, francouzských a dalších dobyvatelů Ruska. Posílat vám různé “signály” – to nepatří k Putinovým zásadám, bude působit v národním zájmu. “Nepočítejte s tím, že když jste jednou využili slabost Ruska, že budete pobírat dividendy věčně. Rusové si vždycky přijdou pro své peníze. A když přijdou – nespoléhejte na jakoby vás ospravedlňující jezuitské dohody, jež jste podepsali. Nemají ani cenu papíru, na kterém jsou napsány. Proto stojí za to hrát s Rusy fér nebo nehrát vůbec,” řekl například Otto von Bismarck.

A konečně za šesté. Váš přístup ke světovým záležitostem má destruktivní účinky, vidí to všichni. Za Ruskem stojí dost velká skupina zemí, které se ještě neodvažují postavit se na jeho stranu. Ale až přijde odpovídající okamžik, nebudou váhat to udělat.

Pro Novou Republiku přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová