Proveďte!!! Provedu!!!

Petr Ďoubalík
4. 11. 2014  zdroje: Český rozhlas, YouTube, k213.cz, Novinky.cz
Neposlouchejme, co prý kdo řekl, poslouchejme originál.
Miloš Zeman, Pussy Riot, Karel Kryl…
Presstitutům se velmi dobře povedl splnit rozkaz, který jako otroci dostali. Rozkaz zněl: Na východě Ukrajiny se v neděli odehrála zásadní dějinotvorná událost – již teď lze říci, že vznikl nový stát Novorossia. Odveďte za každou cenu pozornost jiným směrem, pište o úplných hovadinách, najděte si cokoli a patlejte se v tom do nekonečna. Proveďte!!!
Provedu!!!
Podívejte se, jak rozkaz plní třeba takové Novinky.cz. Doslova vyšilují. Dva dny jako hlavní zpráva stále to samé. Možná v redakci založili BKP (Brigádu kapitalistické práce) a plní plán na 200%!

 

A porobená média provedla. Spojila doslova, jak se říká, příjemné s užitečným. Do prezidenta Miloše Zemana se strefují nevybíravě a s obrovskou radostí už od chvíle, kdy “vylezl z nory” na Vysočině a rozhodl se stát prvním přímo zvoleným prezidentem a národ to uvítal. Média tehdy rozkaz nesplnila, neboť ten zněl: Musí zvítězit NÁŠ miláček!!! A když si uvědomíte, jak teď slouhové (použít označení “novináři” se mi fakt příčí, omlouvám se) elegantně zastínili, upozadili tak důležitou informaci, jakou je vznik nového státu v Evropě, tak jim musíte zatleskat. Rozkaz média splnila s použitím munice nejmenší ráže, ve skutečnosti se totiž v Lánech nic hodného takového humbuku nestalo. Snad jen to, že v pořadu prezident potvrdil, že mu to stále náramně myslí. Kdo říká opak, tak četl jen komentáře v médiích a originál neslyšel.

Zde je přepis toho, co zaznělo v pořadu Hovory z Lán:

JP: Dobrý den, pane prezidente.

MZ: Dobrý den.
JP = Jan Pokorný, Český rozhlas, MZ = Miloš Zeman, prezident České republiky
JP: Jak se máte?
MZ: Velice dobře, protože jsem si hodil šlofíčka. Tady v Lánech si můžu občas hodinku zdřímnout. Ani byste nevěděl, jak to pomáhá.
JP: Ale věděl. Dospáváte pořád ještě tu náročnou státní návštěvu v Číně?
MZ: Do jisté míry ano. Měl jsem spánkový deficit, ale teď bych řekl, že už je vyhlazený.
JP: Takže vyspalý prezident republiky. První otázka. Vy sám říkáte, že tahle státní návštěva v Číně byla úspěšná. Znamená to, že její ekonomický přínos už je spočítatelný?
MZ: Samozřejmě, že úplně ne. Ale řeknu Vám jednu krásnou příhodu na začátek našeho rozhovoru. Přisedl si ke mně jeden podnikatel a říkal: „Vy jste mi podal ruku.“ Asi na nějaké recepci. „A já jsem se potom podání ruky rozhodl, že místo v Polsku budu investovat devatenáct miliard korun v České republice. Tak jsem mu říkal: „To je výborné, tak já Vám tu ruku podám ještě jednou a Vy budete investovat třicet osm miliard korun.“ Ale musím se přiznat, že na to už nereagoval.
JP: Takže podaná ruka může být tím, čemu říkáte ekonomická diplomacie?
MZ: Podaná ruka je mezi slušnými lidmi totéž, co podepsaná smlouva.  My jsme si obdobně podali ruku s guvernérem Bank of China na to, že příští rok zřídí pobočku v České republice. A také jsem říkal: „Pane chairmane, tím, že jsme si podali ruku, jsme podepsali smlouvu.“ A tady bych chtěl nesmírně ocenit velmi dobrou spolupráci s náměstkem ministra financí, panem Prosem, který má právě na starosti zřizování poboček zahraničních bank v České republice. Konečně jsem měl dojem, že na ministerstvu je někdo, kdo rozumí své věci.
JP: Mě by zajímala stejně ta ekonomická diplomacie, jak se dělá v praxi. To přijede hlava státu, v tomhle případě prezident České republiky Miloš Zeman, navštíví prezidenta Čínské lidové republiky a řekne mu: „Pane prezidente, podívejte se, jaké šikovné podnikatele z České republiky jsem Vám přivezl. Pokuste se jim vytvořit dobré podmínky.“?
Wie es sich der kleine Moritz vorstellt.“ To bylo takové židovské přísloví, jak si to představuje malý Moritzek. Ale nechci Vás urazit.
MZ: Nikoli. Ekonomická diplomacie se dělá přesně obráceným způsobem. Přivezete, jako v mém případě, osmdesát špičkových českých podnikatelů, seznámíte je na byznys fóru, které zaštiťoval právě ten guvernér Bank of China, s jejich čínskými protějšky, promluvíte o tom, že by bylo dobré, aby v těch a těch konkrétních oblastech, já jako jediný příklad uvedu tzv. program AZ, to je program, kde nabízíme Čínské republice letecký průmysl, motory, letadla atd. A když tohle všechno skončí a zjistíte, kde jsou nějaké problémy, tak řeknete čínskému premiérovi a čínskému prezidentovi: „Vážení kolegové, já bych si velice přál, aby čínská strana svojí byrokracií nebrzdila certifikaci dodávek českých letadel a českých leteckých motorů do Čínské lidové republiky.“ Takhle, pane redaktore, zhruba probíhá ekonomická diplomacie.
JP: Ptal jsem se i proto, jestli třeba lidé typu finančníka pana Kellnera potřebují pro svůj byznys angažmá hlavy státu.
MZ: Ale to víte, že ano. Ale nejenom této české hlavy státu, ale samozřejmě i čínské hlavy státu. Já jsem byl velmi rád, že se pan Kellner a čínský prezident spolu vyfotografovali a podali si ruce, což je samozřejmě jenom symbol, ale v Číně tento symbol má obrovský význam.
JP: Vy jste viděl Petra Kellnera poprvé v životě?
MZ: Podruhé.
JP: Jaký to je člověk?
MZ: Vypadá dobře, je úspěšný a na rozdíl od některých jiných českých podnikatelů za ním nejsou žádné korupční skandály, což je bohužel spíše výjimka než pravidlo, ale tím lépe pro Petra Kellnera.
JP: Když už mluvíme o Petru Kellnerovi, musí následovat otázka, na kterou vy určitě čekáte, a to ta zpáteční cesta letadlem pronajatým společností PPF a J&T. Muselo to být, když i dnes třeba v otázkách Václava Moravce to politici, kteří tam byli, předseda ODS a předseda KSČM, označují za chybu?
MZ: Nevím, jestli to označují za chybu, ale protože na Otázky Václava Moravce se nedívám, jestliže pan Fiala nebo pan Filip dosáhnou sedmdesáti let, tak možná pochopí, že člověk v tomto věku po čtyřdenním intenzivním jednání od rána do večera v Číně, když má před sebou pátý den, tj. 28. října, tak si potřebuje odpočinout. Samozřejmě že bych tím letadlem neletěl, kdyby tam zaprvé nestálo, zadruhé kdyby mně to nenabídli a neměli volné místo, a zatřetí, kdyby tentýž následující den nebyl 28. říjen. Nicméně jsem této nabídce vděčný, protože jsem mohl spát o tři a půl hodiny déle, a nevím, jestli si vzpomínáte na první větu mého projevu, když jsem říkal: „Promiňte drobnou únavu v mém hlase. Ta únava byla skutečně jenom drobná díky tomu, že jsem mohl o tři a půl hodiny déle spát. Já totiž v letadle většinou nespím, protože mě ruší hluk motorů. Já spím doma ve své vlastní posteli a v tichu. A protože už bohužel nejsem nejmladší, tak jsem nechtěl, abych vrávoral ve Vladislavském sále při jmenování generálů, při dekorování sira Wintona, při setkání s vyznamenanými atd., při skládání přísahy.
Krátce řečeno léčím všechny svoje neduhy spánkem, pane redaktore. A když nejsem vyspalý, tak vrávorám. A nechci, aby důstojnost státního svátku byla kvůli únavě a nevyspalosti narušena mým vrávoráním. Jinými slovy, i když tahle situace se velmi pravděpodobně už nikdy nebude opakovat, to je záhadná shoda okolností, kdyby se opakovala, udělal bych to samozřejmě znova, právě proto, protože si myslím, že prezident republiky má právo na alespoň minimální odpočinek. A ti, kdo v tom vidí nějakou korupci, mohou být ujištěni, že to letadlo by letělo z Pekingu do Prahy tak jako tak, akorát beze mne. A já jsem se v životě nenechal nikdy zkorumpovat, tak proč bych se nechal zkorumpovat zrovna teď, za úsporu tři a půl hodiny mého spánku.
JP: Z hlediska odpočinku a spánku je to srozumitelné, co říkáte. Ale co říkáte na ten argument, který někteří používají, naposledy třeba Vojtěch Filip, že s tím mělo vaše okolí, tedy vaši spolupracovníci, počítat a načasovat ten váš program v Číně tak, abyste komfortně stihl přiletět domů a odpočinout si i speciálem prezidenta republiky?
Zopakujeme ještě jednou onu větu: „Wie es sich der kleine Moritz vorstellt.“
MZ: Opět jsem se neurazil.
Podívejte se, no tentokrát to nesměřovalo na Vás. Představte si, Vojta Filip tam nebyl, pan Fiala také ne, že probíhá oficiální večeře s čínským prezidentem. A teď si představte, protože termín této večeře neurčuje česká, ale čínská strana, že já v polovině této večeře vstanu a řeknu: „Lituji, pane prezidente, čeká mě letadlo. Dovolte, abych se s Vámi rozloučil, good bye.“ A přitom v politice platí to, čemu se říká „personal chemistry“, tedy osobní chemie. A když jsme s čínským prezidentem byli v nejlepším rozhovoru, tak kdybych tohle udělal, tak bych vlastně zničil všechny výsledky předchozího jednání. Až se Vojta Filip nebo pan Petr Fiala naučí dělat politiku, tak to také možná pochopí.
JP: Nekritizovali to jenom tito dva zmínění, ale vlastně den po státním svátku předseda vlády Bohuslav Sobotka, který řekl, že ta návštěva byla úspěšná, nicméně tohle byla politická chyba. Řekl byste, že to byla politická chyba?
MZ: Inteligence je dána tím, že dokážete rozlišovat podstatné od nepodstatného. Podstatné jsou konkrétní výsledky mé návštěvy v Číně, včetně asi devíti podepsaných dohod. A nepodstatné je, jakým dopravním prostředkem, jestli velbloudem, na kole, nebo letadlem jsem se do České republiky vracel. Důvody jsem Vám uvedl a jsou lidské. Jsou lidské, protože v mých sedmdesáti letech, abych nedostal infarkt, což by možná mnozí uvítali, zejména běsnící pražská lumpenkavárna, tak z těchto důvodů jsem si odpočinul a na plac 28. října jsem právě díky tomuto přesunu nastoupil naprosto svěží.
JP: Zůstaňme ještě několika otázkami při Vaší státní návštěvě v Číně. Vy jste poskytl rozhovor tamní státní televizi a tam jste řekl: „Jsem v Číně, abych se naučil, jak urychlit ekonomický růst nebo stabilizovat společnost.“ Konec citátu. V čem je pro Vás v otázce stabilizace společnosti Čínská lidová republika inspirativní?
MZ: Tak rozhodně ne proto, abych chtěl čínské zkušenosti přenášet do České republiky. To si snad může myslet jenom Václav Moravec nebo Jiří Pehe, ale proto, abych lépe pochopil čínskou mentalitu a prostředí, a to z toho důvodu, že jsem pozval čínského prezidenta na návštěvu České republiky. Bude to první návštěva čínského prezidenta u nás a chci pokračovat v té personální chemii. A tam potřebuju daleko lépe než dosud znát čínské poměry.
Jestli mi dovolíte dvouminutový exkurz do čínské historie, ale nelekejte se, nebudu vás unavovat bitvou dynastií apod., tak Čína udělala dva nesmyslné experimenty. První byl tzv. velký skok, který téměř zruinoval čínskou ekonomiku, a druhý byl bláznivý nápad s kulturní revolucí, který téměř vymazal čínskou intelektuální sféru. Mimochodem, když jsem četl životopisy většiny lidí, s nimiž jsem se setkal, tak buď oni, nebo jejich rodiče byli v čínských pracovních táborech na vesnici právě během té kulturní revoluce a doufám, že v nich to zanechalo nějaké stopy. A stabilizace společnosti znamená vyhnout se opakování velkého skoku. Stabilizace společnosti znamená vyhnout se další kulturní revoluci, ale co víc, stabilizace společnosti znamená zahájit proces reforem, který Čínu přetvoří. Tento proces byl zahájen před dvěma lety. Já jsem řekl: „Nepřijel jsem vás poučovat o lidských právech.“ Ale to neznamená, že jsem nepřijel mluvit o lidských právech. Víte, Čína je už od opiových válek velice citlivá na zasahování do jejích vnitřních záležitostí. Ale když s nimi mluvíte nikoli jako mentor, v takovém případě by mi mohli říct, milý Miloši Zemane, milý prezidente, světové ekonomické fórum oznámilo, že pokud jde o rovnoprávnost žen, je na tom Čína lépe než Česká republika a je to pravda. Já jsem se v Tianjinu setkal s Železnou lady Čínské lidové republiky, která to město řídí, tak místo toho jsem se sešel s reprezentanty občanské společnosti v Číně.
JP: Dá se říct, že jste se sešel s čínskou opozicí?
MZ: A to je právě to, co bych sám rád věděl. Řekl bych, a neberte to nijak ironicky, že jsem se sešel s čínskou stranou mírného pokroku v mezích zákona. Tam byli lidé, bylo jich asi pět a byla to naprosto veřejná schůzka, trochu inteligentní novinář by ji zaznamenal, ale co mám dělat.
JP: Ta schůzka trvala devadesát minut.
MZ: No výborně, tak jste inteligentní novinář. A byla spojena s pracovním obědem. A tam sedělo asi pět lidí, byli tam blogeři, jejichž blogy čte několik desítek milionů lidí, byli tam politologové a tam jsme se právě bavili o těch otázkách, k jejichž diskutování mě vybízí zběsilá pražská kavárna, aniž by si uvědomila, že k této diskusi opravdu došlo. Oni sami sebe označovali za opinion leaders, což je poněkud lepší, než kdyby si říkali opinion makers. Člověk má vést veřejné mínění, ale nemá ho tvořit. Byla to nesmírně zajímavá diskuse, kterou bych shrnul do dvou bodů. Zaprvé Čína se ve své filozofii vrací ke konfucianismu, což mimochodem není náboženství, jak dobře víte, ale filozofie. Filozofie, jejímž základním znakem je pojem harmonie. Dokonce udržitelná harmonie. A druhý bod, v Číně už dva roky probíhají reformy a vrcholem těchto reforem, když zapomenu na boj proti byrokracii a boj proti korupci, je rule of law, vláda práva. Poprvé se v komunistické Číně objevil pojem právního státu se vším, co s tím souvisí. To znamená, já jsem se sympatiemi sledoval proces těchto reforem a ano, opakuji znova, musíme se jim učit, ne proto, abychom je přenášeli k nám, ale proto, abychom lépe pochopili čínské partnery, až s nimi budu opět na Hradě jednat.
JP: Kdyby tady seděl představitel té Vámi citované pražské kavárny, tak by asi řekl, ano, pane prezidente, ale proč jste na tahle témata nemluvil s oficiálními představiteli Číny, proč s těmi, jimž jsou tato témata blízká?
MZ: Vy si myslíte, že ti blogeři a ti politologové nejsou oficiální představitelé Číny? Podívejte se, pořád se říká, že Čína blokuje internet. Dobrá, možná v některých případech ano, ale tito lidé, jak už jsem řekl, mají desítky milionů partnerů, stejně tak politologové, kteří v mnohamilionovém nákladu vydávají své knihy. Ano, toto je čínská občanská společnost. A mluvili jsme třeba o vztazích s Tchaj-wanem a o vztazích v celé řadě dalších problémů, ale počkám, až se mě na otázku Tchaj-wanu zeptáte, abych nemluvil příliš dlouho.
JP: Mluvili jste i o situaci v Hongkongu?
MZ: Samozřejmě, že ano.
JP: A i tam jste řekl, že nejste guvernér Hongkongu, tudíž se nebudete k situaci v Hongkongu vyjadřovat?
MZ: Citoval jsem Konfucia, který řekl, není-li ti svěřen úřad, nemluv do jeho záležitostí. Ale samozřejmě, že jsem se ptal na situaci v Hongkongu. Ptal jsem se na multipartijní systém, ptal jsem se na situaci v Tchaj-wanu, ptal jsem se na lidská práva, ptal jsem se na politické vězně, jenomže na rozdíl od pana Schwarzenberga nebo Kalouska jsem tohle dělal v přátelském rozhovoru s těmi, kdo v Číně něco znamenají, místo toho, abych to pubertálně vykřikoval na tiskové konferenci.
JP: Mě by stejně zajímalo, když jste se odmítl vyjádřit k situaci v Hongkongu s tím, že nejste tamní guvernér, kdybych to měl vzít do důsledků, tak v téhle logice jste se vlastně nemohl vyjadřovat k situaci v žádné zemi.
MZ: Samozřejmě, že to byl vtípek a Vy snad máte smysl pro humor. Podívejte se, v Hongkongu v současné době probíhají demonstrace a protidemonstrace. Samozřejmě jedna strana, to jest evropská, vidí jenom ty demonstrace proti systému voleb, druhá strana, to jest ta čínská, vidí jenom ty protidemonstrace. A já se snažím vidět obojí.
JP: Vy jste prohlásil: „Česko respektuje jednotnost celé Číny, včetně Tibetu a Tchaj-wanu.“ Proč jste měl, pane prezidente, zapotřebí tohle říkat při státní návštěvě Číny? Pomohlo to obchodu?
MZ: Zaprvé je to ujištění, které není bez významu, i když je to ujištění, které dávaly všechny české vlády, v tom jsem nebyl originální a já to beru jako nahrávku k té otázce týkající se Tchaj-wanu. Když jsme byli mládi, pane redaktore, zejména já, tak mezi Tchaj-wanem a kontinentální Čínou existovala faktická izolace. Když jsme lehce zestárli, tak jsme zjistili, že Tchaj-wan je největším investorem v kontinentální Číně, že je tam měsíčně mezi Pekingem a Tchai-pejí nebo dalšími čínskými městy zhruba 800 letů, že tam kontinentální Číňané a naopak posílají své děti studovat, a proto jsem použil ten termín mírové, a já kladu důraz na slovo mírové, sjednocení s kontinentální Čínou zcela v duchu české zahraniční politiky.
JP: Takže ta otázka nestojí tak, buďto lidská práva, anebo dobrý obchod?
MZ: Podívejte se, bez lidských práv dobrý obchod dlouhodobě nikdy neuděláte. Ale na druhé straně je otázka, zda lidská práva prezentujete jako mentor, kterému může čínská strana, jak už jsem uvedl, říci: „A vy zase nebijete černochy, ale diskriminujete ženy“, anebo jako člověk, který se o toto téma zajímá a který fandí čínským reformám, konkrétně zavedením onoho rule of law. Protože představit si, že by v Číně byly opět obrovské hladomory, jako byly v době velkého skoku, že by tam opět byla devastace intelektuálů, jako byla v době kulturní revoluce, to je něco, co je nepředstavitelné. A každý, kdo si to nepřeje, musí fandit těmto reformám. A právě těch pět lidí z občanské společnosti, jsem rád, že jste jeden z mála, kteří vůbec vědí o tomto setkání, působí jako jakýsi liberální akcelerátor těchto reforem.
JP: Hned po návratu z Číny jste se, jak už jste říkal, účastnil státního svátku České republiky, uděloval státní vyznamenání, kromě jiného. Děláte si vrásky, pane prezidente, z toho, jestli dva filmoví režiséři a jedna zpěvačka pop music si takové ocenění zasloužili, o čemž se vede diskuse?
MZ: Milý pane redaktore, nedělám si z toho absolutně žádné vrásky. Začněme tedy ve smyslu Vaší otázky, oněma dvěma filmovými režiséry. Vy víte, co je to Google, že ano?
JP: Ano, je to internetový vyhledávač.
MZ: Ano. Když si tzv. vygooglujete díla jak Roberta Sedláčka, tak Filipa Renče, tak zjistíte, že za nimi je spousta práce. Vzpomeňte si u Filipa Renče na Requiem pro panenku, vzpomeňte si u Roberta Sedláčka na Pravidla lži. To byly nesmírně úspěšné filmy. Nebyly to komerční filmy, nebyly to filmy, které by se podbízely publiku. No a najděte si v tom vyhledávači řadu jejich dalších děl, vždyť na obrazovkách České televize téměř každý den běží některý jejich produkt, ať je to Sanitka od Filipa Renče, ať je to České století od Roberta Sedláčka. Ona nesmyslná představa, že jsem dal medaile Za zásluhy Renčovi za tříminutový spot, nebo dokonce Sedláčkovi za půl hodiny filmu, který si mimochodem objednal on sám, nikoli já, je zase jenom výplod té zběsilé pražské kavárny.
 Ale já se Vám pokusím dát jiný argument. Já jsem vyznamenal mimo jiné Miroslava Zikmunda, dokonce řádem vyššího stupně T. G. M., než je medaile Za zásluhy, a přitom vím, že aspoň podle pánů Bursíka a Kocába je to jeden ze signatářů petice, která odsuzuje můj údajně proruský postoj. A protože Miroslava Zikmunda nevyznamenávám kvůli tomu, jakou petici podepsal, ale za jeho celoživotní dílo, tak jsem mu s potěšením onen řád T. G. M. předal a pouze žádám, aby podobně jako prezident měl právo vyznamenat i své odpůrce, měl právo vyznamenat i lidi, kteří ho někdy podpořili, ale nikoli za to, že ho podpořili, ale za Requiem pro panenku a za Pravidla lži.
JP: Takže někdy může být oceněn třeba další úspěšný filmový režisér jako Jan Hřebejk nebo Jan Svěrák?
MZ: Samozřejmě že ano. Mimochodem pokud jde o Jana Svěráka, já jsem velký obdivovatel Cimrmanů a nic geniálnějšího se v poslední době nevyskytlo.
JPCož je ale spíš zásluha Zdeňka Svěráka než Jana Svěráka.
MZ: No dobře, ale Zdeněk Svěrák může být oceněn, třebaže byl jeden z neúspěšných podporovatelů Karla Schwarzenberga. Panebože, proč ne?
JP: Když jste uděloval ta vyznamenání, co jste si pomyslel při připínání řádu na sportovní mikinu režisérovi Robertu Sedláčkovi?
MZ: Ano. Bylo tam asi 33 vyznamenaných, ono se to scvrklo v první fázi na spor dvou režisérů ještě s třetím Janem Němcem a v druhé fázi na mikinu, což je trochu bulvární téma, ale budiž. Ptáte se a já odpovídám. Myslel jsem si, že je to hloupost, a myslel jsem si, že Robert zřejmě trpí nějakým traumatem nebo komplexem, který ho nutí k tomu, aby se zviditelnil za každou cenu, i když některé zviditelnění je takříkajíc herostratovské. Myslím si, že teď to schytává a zaslouží si to.
JP: Ale Vy to schytáváte trochu taky, ne?
MZ: Proč? Já jsem ho přece neoblékal.
JP: Ale někteří znalci ceremoniálů říkají, že se to mělo řešit v zákulisí a že si eventuálně měl nějaký ten oblek půjčit.
MZ: Aha. Tak Vy si myslíte, že Hrad je šatna, že ano?
JP: Ne.
MZ: Podobně jako si Jan Němec myslí, že Hrad je odkladna propůjčených vyznamenání. Ve skutečnosti to vyznamenání už nikdy nedostane zpátky, protože se ho sám dobrovolně vzdal. Ale abych se vrátil k mikině Roberta Sedláčka. Na pozvánce na vyznamenání je jasně napsáno, že se mají dostavit ve společenském oděvu. Robert Sedláček ujistil ředitele protokolu, že se dostaví slušně oblečen. Zřejmě jeho představa slušného oblečení se poněkud liší od Vašeho i mého názoru.
JP: Byl to, pane prezidente, Český rozhlas, který navrhl vyznamenat Natalju Gorbaněvskou a dalších sedm statečných lidí, kteří v roce 1968 na náměstí v Moskvě protestovali proti okupaci tehdejšího Československa vojsky Varšavské smlouvy, a tedy i sovětskou armádou. Vy jste nepřemýšlel o tom, že byste vyznamenal všechny?
MZ: V každém případě nechte na vůli prezidenta, koho vyznamená, koho nevyznamená. Natalja Gorbaněvská byla zřejmě nejvýraznější osobností této demonstrace a při celkovém počtu třiceti lidí, zvlášť když do toho zahrnete pět padlých vojáků v Afghánistánu, bych prostě musel redukovat vyznamenání u lidí jiných a to by podle mého názoru nebylo dobře. Nicméně rád bych v této souvislosti reagoval na dvě prohlášení, a to na prohlášení pana Fajnberga a na prohlášení pana Gorbaněvského. Stejně byste se na to zeptal, třeba se jednou budu živit jako rozhlasový moderátor, takže se to, když dovolíte, trochu přiučím.
JP: Pokud se já budu živit jako prezident, tak možné je všechno.
MZ: Já si myslím, že v daném případě byste nemusel být nejhorší prezident. Našel bych ještě několik horších kandidátů.
JP: Pojďme teď vážně k Vaší reakci na pana Gorbaněvského a Fajnberga.
MZ: Začneme panem Fajnbergem. Já jsem si přečetl jeho rozhovor. Samozřejmě že respektuji odlišný názor, ale pan Fajnberg trpí jistou obsesí. Ta obsese je vyjádřena tím, že explicitně ztotožňuje Rusko Vladimira Putina se Sovětským svazem Leonida Brežněva. Já si nemyslím, že neexistují důvody ke kritickým výtkám vůči Putinovu režimu, ale dávat mezi tyto dva režimy rovnítko je jemně řečeno hloupost. Chcete-li, obsese. V Rusku přece jen existují politické strany, existují tam volby, existuje tam opoziční tisk, nic takového za Brežněva samozřejmě nebylo. Takže to rovnítko škrtám, protože je to nesprávná analýza, daná možná pocitem ukřivděnosti nebo něčím jiným.
Podle tisku, protože já jsem ten dopis nedostal, mě pan Gorbaněvský poprosil, abych řekl několik vět ohledně politických vězňů v Rusku. A já to rád právě při této příležitosti udělám. Zaprvé odsuzuji existenci politických vězňů v jakékoli zemi, tedy samozřejmě i včetně Ruska. Zadruhé vycházím z definice politického vězně, která byla obvyklá za Sovětského svazu, kdy se tito lidé označovali jako tzv. vězni svědomí, to znamená jako lidé, kteří byli vězněni kvůli svému politickému názoru. A zatřetí nemám vůbec jistotu, že někteří lidé v Rusku, kteří sami sebe označují za politické vězně, politickými vězni jsou, a dám Vám dva konkrétní příklady.
Pan Chodorkovskij údajně v 90. letech jezdil s igelitovými taškami nabitými miliony nikoli dolarů, ale rublů, a dostal se k nějakému majetku podobně jako u nás pan Kožený, pan Krejčíř, pan Pitr a další. Mimochodem pan Krejčíř rovněž říká, že je politicky pronásledován. Takže nemám zatím důvod považovat pana Chodorkovského za politického vězně, i když je to skvělá záminka, jak se očistit. Spíš si myslím, že to byl tunelář, a jestli mně na Putinově režimu něco vadí, tak to, že zavřel jenom Chodorkovského a nikoli další oligarchy. A pokud jde o Pussy Riot, no, tak ano, další trpící političtí ruští vězni. Podle mého názoru je to pornografická skupinka, která je minimálně vinna trestným činem výtržnictví v pravoslavném chrámu, nehledě na tom, že jedna jejich členka se účastnila veřejné soulože v pokročilém stadiu těhotenství. Prostě normální výtržník, který notabene tak trochu souvisí s pornografií. Víte, co je to „pussy“ v angličtině?
JP: Myslím, že se to vyslovuje „pusy“, ale vím, co myslíte.
MZ: Kunda. Takže s prominutím v textech této skupiny je kunda sem, kunda tam, opravdu dokonalý příklad politického vězně jako vyšitej. Ano, jsem ochoten se zastat, až budu mít jednání v Rusku, všech skutečných politických vězňů v Rusku, v tom panu Gorbaněvskému velice rád vyhovím. Nebudu se zastávat ruských tunelářů, stejně jako se nezastávám českých tunelářů, a nebudu se zastávat, teď jsem chtěl říci kurev, ale já nejsem Schwarzenberg, který používá těchto výrazů poněkud deviantních dam, které dělají randál v pravoslavném chrámu a které se pak označují za politické vězeňkyně.
JP: Pane prezidente, blíží se 17. listopad, 25. výročí od listopadové revoluce, jejíž jste byl nepřehlédnutelnou součástí. Slyšíme řadu hodnotících soudů na polistopadový vývoj. Zatím řekněme ten nejkontroverznější pronesl Váš předchůdce ve funkci, bývalý prezident Václav Klaus, když v rozhovoru pro Mladou frontu DNES mluvil o Václavu Havlovi. Podle Václava Klause byl v mnoha ohledech mentálně reformním komunistou. Kam byste zařadil tento výrok?
MZ: Václav Klaus asi znal Václava Havla déle a lépe než já, nicméně nemohu tvrdit, že bych Václava Havla znal málo. A právě proto na základě svých znalostí bych s tímto výrokem nesouhlasil. Víte, reformní komunismus předpokládá určité velmi pevné ideové ukotvení. Reformním komunistou byl Ota Šik, reformním komunistou byl Zdeněk Mlynář a mnoho a mnoho jiných. Kdybych měl Václava Havla charakterizovat, tak bych velmi přátelsky, to není pejorativní označení, řekl, že to byl utopista.
Každý z nás jsme tak trochu utopista, každý z nás máme nějaký sen. Můj sen třeba je, aby se Česká republika postupně přiblížila modelu skandinávských států, to jsem mnohokrát veřejně řekl. Václav Havel byl utopista, který si přál krásný nový svět „Brave New World” Aldous Huxley, ale on někdy ten krásný nový svět končí Viktorem Koženým. Takže z tohoto hlediska s Václavem Klausem nesouhlasím.
Václav Havel si samozřejmě přál to nejlepší pro Českou republiku, ale jeho problém spočíval v tom, že jeho sen neměl motor, neměl něco, co by se dalo označit jako soubor pravidel, ať už jsou to zákony proti korupci, proti praní špinavých peněz, obecně proti tunelování. On dokonce tomu tunelování do dlouhé doby, než přišel rudolfinský projev, bezelstně přihlížel. Věřil svému snu a já ho za to nekritizuji, já to pouze konstatuji.
JP: Když něco řekne bývalý prezident, tak asi to bývá důležité, protože v tom rozhovoru s Václavem Klausem byla jedna věta, která se týká přímo Vás, pane prezidente. Člověk by ji měl brát vážně, pronese-li ji bývalý prezident na adresu nynějšího prezidenta. Cituji: „Zeman je v podstatě miláček Vás všech médií, všechno mu promíjíte, všechno mu skousnete,“ konec citátu. Jsem jenom pouhý novinář, ale víte, že bych to neřekl?
MZ: No, v životě jsem se setkal s větším nesmyslem. Novinářský mainstream. Když si přečtu monitor, vztekuplné komentáře Alexandra Mitrofanova, ten chlapík jednou vzteky pukne, ubohé komentáře Jiřího Peheho, ale v podstatě Lidové noviny, které jsem dříve pokládal za odpadkový koš české žurnalistiky, se v mých očích staly latrínou české žurnalistiky. A když si vezmu další a další novinářské produkty, tak si myslím, že buď to byl drsný vtip od Václava Klause, a ten bych samozřejmě bral, anebo naprosté neporozumění a opravdu hluboké, hluboké nedorozumění, kterého se Václav Klaus v tomto případě dopustil. Není člověk, který by byl více atakován českými médii, než jsem já, a mohu si za to sám, protože v jednom parlamentním projevu jsem označil novináře za pitomce. Dokonce, a uznávám, že to byla hyperbola, jsem řekl, že po vyhynutí blbouna nejapného je nejpitomějším tvorem na zeměkouli český novinář. Omlouvám se docela upřímně za tuhle paušalizaci. Znám několik slušných novinářů a je to hyperbola, která zobecňuje a má v 95 procentech případů pravdu, jak kdysi řekl Mirek Topolánek. Nicméně představa, že by česká média zrovna mě milovala, že by mi něco promíjela, když je úspěšný výsledek jednání v Číně, tak oni píší o letadlech, když je úspěšný problém vyznamenání na Hradě, tak píší o flísové bundě, to je tak trochu ubohý bulvár, kterým hluboce pohrdám.  Ale nevšiml jsem si jednoho jediného novináře, který by mi cokoli prominul. A koneckonců, proč by to měl promíjet? Novinář má kritizovat i hlavu státu. Ale má umět odlišit podstatné od nepodstatného. A to se zatím neděje.
JP: Pane prezidente, já jsem tuhle část rozhovoru uvedl tím, že se blíží 25. výročí listopadu 1989. Vy jste na tom slavnostním večeru k 28. říjnu mluvil o tom, že Karel Kryl odhalil nedokonalosti polistopadového vývoje, jehož Vy jste nepřehlédnutelnou součástí. Co jste tím myslel?
MZ: Pane redaktore, slyšel jste poslední písničku Karla Kryla, kterou mi přivezl do Lidového domu a která se jmenuje „Demokracie rozkvétá“?
JP: Slyšel jsem tu písničku.
MZ: No výborně. Tak v tom případě Vám vůbec nemusím odpovídat. Ale víte, čím byste mi udělal obrovskou radost?
JP: Řekněte si.
MZ: Pokud Český rozhlas není tak servilní, že by neměl odvahu to udělat, pusťte někdy, neříkám nutně teď, tuhle písničku Vašim posluchačům, a to bude odpověď na vaši otázku.
JP: Teď bychom to asi technicky nezvládli.
MZ: Kdybyste byl trochu připraven, tak byste to zvládli. Ale Vy jste jako Česká televize připraven spíše na poruchu ve vysílání. Nicméně moje prosba je vážná, tohle byl jenom vtípek, promiňte mi ho.
JP: I připravenost na poruchu, jenom abych vám opáčil, je profesionálním přístupem.
MZ: Já pevně doufám, že žádná porucha v našem přátelském rozhovoru nebude, ale o tohle, chcete-li mi dát dárek k 70. narozeninám, které nedávno byly, udělejte to.
JP: Když se neurazíte, přineseme Vám celé CD písniček Karla Kryla z koncertu Karel Kryl 70, který pořádal Radiožurnál ve vyprodané pražské Lucerně, a určitě se Vám bude líbit.
MZ: Váš úhybný manévr mě nezaskočil, nic takového jsem od Vás nechtěl. To je dodatečný bonus. Prosím, přineste mi to CD, ale moje prosba, která je současně testem Vaší odvahy a odvahy Českého rozhlasu, zní: „Pusťte při nejbližší vhodné příležitosti svým posluchačům píseň Karla Kryla, která se jmenuje Demokracie rozkvétá.“ Cituji jenom první dva verše: „Demokracie rozkvétá, byť s kosmetickou vadou. Vždyť ti, co kradli po léta, dnes dvojnásobně kradou. Král Václav jedna parta je se šmelinářským šmejdem. Pod střechou jedný partaje se u koryta sejdem.“ Chcete, abych pokračoval, nebo to radši pustíte v originálním znění?
JP: Já to s dovolením raději odhlásím, Krylovu píseň recitoval prezident republiky Miloš Zeman. Posloucháte Hovory z Lán.
Pane prezidente, nedávné volby do Senátu a volby komunální nějak výrazně českou komunální sférou nezahýbaly, zdá se. Za pozornost možná stojí úspěch hnutí ANO na jedné straně, také na té jiné než celostátní úrovni, a neúspěch TOP 09. Ale jinak to vypadá, že do příštích sněmovních voleb se v Česku, pokud se nestane nic mimořádného, nic nezmění. Řekl byste to taky tak?
MZ: Neřekl. Já bych řekl, že určitým testem budou krajské volby a nelze vyloučit, že kdyby výsledky krajských voleb předznamenaly radikální přeskupení na české politické scéně, že může dojít i k té změně, kterou Vy popíráte a já považuji nikoli za nevyhnutelnou, ale za možnou.
JP: O jaké změně mluvíte?
MZ: Mluvím samozřejmě o tom, že výsledky krajských voleb by mohly vést k určitému přeskupení ve vládních strukturách, protože zatímco komunální volby vládní struktury příliš neovlivňují, tak krajské volby už mají k vládním strukturám podstatně blíže.
JP: Jak hodnotíte po těchto volbách činnost vládní koalice jako takovou?
MZ: Mnohokrát jsem řekl, že si vážím vlády za to, co udělala v oblasti důvěry nebo naděje, kterou dala občanům, že si jí vážím za konkrétní činy, které spočívají v pomoci těm slabým, ať je to pomoc rodinám s dětmi, ať je to pomoc starobním důchodcům, a několikrát jsem ji veřejně pochválil a jsem rád, že tuto pochvalu mohu opakovat. Na druhé straně nejsem člověk, který by vládu nekritizoval, pokud si nemyslí, že si to zaslouží. Vláda podle mého názoru dosud ve svém konání učinila jednu základní chybu, že podlehla panu Kalouskovi a zkurvila služební zákon z původní podoby řekněme italského modelu, kde státní tajemník přetrvává, i když vláda se mění každý rok. Kdyby vláda vydržela tři týdny a pak sledovala rozpad TOP 09 v přímém přenosu, tak by možná panu Kalouskovi tak snadno neustoupila a služební zákon by státní správu opravdu odpolitizoval, nikoli přepolitizoval. Ale znovu opakuji, celkové saldo této vlády je v mých očích pozitivní.
JP: Můžu se zeptat něco mimo toho, co teď probíráme?
MZ: No.
JP: Vy jste během toho našeho rozhovoru použil několik neslušných slov.
MZ: Ano.
JP: Proč?
MZ: Jsem inspirován panem Schwarzenbergem, který v každé druhé větě říká hovno. A vzhledem k tomu, že pražská kavárna má ráda pana Schwarzenberga, tak jsem se chtěl vlísat do přízně pražské kavárny.
JP: Nakolik myslíte, že se Vám to daří?
MZ: Vůbec ne, ale můžu ji alespoň rozčílit a to se mi určitě podaří.
JP: Jestli smím, tak ještě jedno vážné téma, a to je osud služebního zákona. Platí, pane prezidente, že od Vás půjde udání k Ústavnímu soudu, a pokud ano, tak v jakém rozsahu?
MZ: Nejenže to platí, ale zatímco původně jsem se domníval, že budu ochoten jít na kompromis na zrušení budižkničemů, kteří se jmenují političtí náměstci, tak můj právní odbor našel ve služebním zákoně tolik chyb a tolik nedostatků, že to podání k Ústavnímu soudu bude podstatně, ale podstatně širší.
JP: Co bude obsahovat nad rámec toho?
MZ: Nechte se překvapit. Zatím ten zákon, kde mě sněmovna bohužel přehlasovala, ještě nevyšel ve Sbírce zákonů a my můžeme toto podání podat teprve tehdy, když vyjde ve Sbírce zákonů. A jakmile to vyjde, tak uvidíte, protože to bude veřejný materiál, co všechno kromě toho paragrafu 173, to znamená paragrafu, který se týká politických náměstků, proti tomuto služebnímu zákonu namítáme.
JP: Na to tedy musíme ještě počkat? Dnes k tomu neřeknete už ani hlásku navíc?
MZ: Počkáte na to zhruba 14 dní. A jak s oblibou říkám, vypadáte mladě a zdravě, za 14 dní tady velmi pravděpodobně ještě budete.
JP: Nebudu namítat, že zdání klame, ale děkuju za rozhovor. Dnes jsme v Hovorech z Lán mluvili s prezidentem republiky Milošem Zemanem. Mějte se hezky. Na shledanou.
MZ: Vy se mějte také hezky a Vašim posluchačům přeji, aby si co nejdříve poslechli píseň Karla Kryla Demokracie rozkvétá. Doufám, že Vás nenapadne místo toho pustit Bratříčku, zavírej vrátka.
JP: Nenapadne.
Miloš Zeman, prezident České republiky, Hovory z Lán, Český rozhlas – Radiožurnál, 2. listopadu 2014
Jistě je dobré vědět, o čem je řeč, tedy i seskupení, co má sprostý anglický název, co je sprostý pouze v českém překladu a když se to hodí. Mrkněte třeba sem: pussinky
A Krylovu Demokracii nám Český rozhlas stoprocentně nepustí (to máme – mají svobodu, co?), tak si ji pusťme sami: