Co je třeba vědět: Stav bojů a budoucnost na Ukrajině bez emocí. Souvislosti a odhad

Veronika Sušová-Salminen
28. 1. 2015  Parlamentní Listy

Válka na Donbasu se dostala během posledních skoro dvou týdnů do velmi horké fáze, při které došlo k obnovení bojů a k početným obětem na straně kyjevské armády i východoukrajinských separatistů, ale také na straně civilistů ve městech Doněck a Mariupol. Zatímco jednotky separatistů se daly do pohybu směrem k ofenzívě, Kyjev zahájil další ofenzívu v rámci informační války, analyzuje pro ParlamentníListy.cz Veronika Sušová-Salminen.


Celé pondělí (i víkend) probíhaly boje především na území DLR a premiér Zacharčenko prohlásil, že se bude snažit spolu s LLR o společnou frontu. Tankový úder provedli separatisté u Dělbaceva, kde hrozí vznik kotle, pokud ukrajinská armáda situaci neudrží. Výbuchy se také celý den ozývaly v Doněcku. Zprávy o ostřelování ukrajinské armády přišly k večeru z Luhanské oblasti (Stachanov, Kirovsk). A ruský tisk píše o tom, že separatisté chtějí začít obléhat Mariupol, odkud nyní prchají obyvatelé především do Rostovské oblasti na území RF. Ukrajinská vláda v pondělí vyhlásila na území Doněcké a Luhanské oblasti výjimečný stav a stav zvýšené pohotovosti na celé Ukrajině.

 Minsk bez kompromisu

Válka na Donbasu je zatím „jen“ vedlejším nástrojem k prosazení politických cílů jednotlivých aktérů, a obě strany počítají daleko spíše s tím, že válka nebude rozhodnuta vojensky, ale politicko-ekonomicky v týlu. Primárně se obě strany totiž soustředí na destabilizaci soupeře v týlu, ať už ekonomicky nebo vojensko-politicky či psychologicky. V tomto kontextu je třeba vnímat také současnou vojenskou aktivitu DLR a LLR.

Důvod, proč minské dohody nejsou dodržovány je poměrně jednoduchý – absence kompromisu a nedůvěra k tomu, že minské podmínky jsou dostačující platformou k tomu kompromis dosáhnout. Kompromis zatím neexistuje a obě strany taktizují i za cenu obětí na životech. Vztahy i možnosti Kyjeva (Západu), DLR/LLR a Moskvy jsou asymetrické, což vede k tomu, že každá strana je vázána jinými zájmy a hovoří jiným „jazykem“, takže vzájemná dohoda zatím není možná. Právě nesouměřitelnost zájmů tu je důvodem, proč příměří nefunguje navzdory rétorice. Minsk se bohužel stal jenom vějičkou, rétorickou pomůckou v PR stylu. Nic nevyřešil, ale všichni se jím ohánějí, aby ukázali svoji rétorickou podporu míru. Otázka tu tedy není, že strany nedodržují minské dohody, ale to, za jakým účelem se tak děje.

 Ukrajinský smrtící koktejl: reformy a válka

Z hlediska Kyjeva válka nyní pomáhá konsolidovat postmajdanský režim a vytváří konkrétní pretext pro paralelně připravované i prováděné radikální reformy, které Kyjev spolu se západními institucemi jako EU a MMF prosazuje. Aspirace těchto reforem zní zajisté dobře, ale je velkou otázkou, zda další škrty v sociální sféře, privatizace státního majetku, včetně strategicky významných firem a zvyšování vojenského rozpočtu, to vše zarámováno vysokými dluhy a oligarchickými strukturami u moci, mohou být pevnějším základem pro lepší budoucnost země jako je Ukrajina. Současná vláda se tak může rychle dostat pod tlak svých vlastních kontradikcí. Tou největší je koktejl radikálních reforem a války.

Bráníme Evropu

Kyjevu se podařilo do značné míry předefinovat konflikt na „válku s Ruskem“. Domácí příčiny a zdroje války, za kterými se fakticky skrývá teritoriální fragmentace Ukrajiny a těžká krize její státnosti, byly zatlačeny do pozadí na úkor vyšší geopolitické hry a argumentu o recidivě ruského imperialismu z 19. a 20. století. Kyjev zdůrazňuje a opakuje, že na východě bojují tisíce a tisíce ruských vojáků a techniky, i když není schopen zajistit konkrétní důkazy ani přes svého klíčového spojence USA s jejich vojenskými satelity a globální rozvědkou. Pro evropské a západní publikum také tvrdí, že jde o další v řadě „pohraničních válek“, ve které jedna země tvoří „obranný štít“ proti další možné invazi společných nepřátel za hranicemi „našeho“ hodnotového světa. Kyjev tak jasně konstruuje obraz společného nepřítele jako součást strategie k hledání podpory Západu.

Teroristé a rakovina

Zároveň Kyjev mluví o násilí v rámci války jako o „teroristických útocích“ a o svých oponentech jako o „teroristech“. Nyní kyjevská vláda iniciovala návrh na zařazení DLR a LLR mezi teroristické organizace, v čemž může mít podporu EU, a vedle toho odmítla zavést v obou regionech válečný stav, který by byl pro Kyjev v důsledcích nevýhodný. Mimo jiné by dal DLR a LLR legitimitu vojenských soupeřů. Na konkrétní požadavky regionu má dojít podle opakovaných slov ukrajinských politiků až tehdy, když bude Kyjev plně kontrolovat území rebelujícího regionu, Rusko „odvede“ svoje vojska z Donbasu a kyjevská armáda „vyčistí ulice od teroristů“ a uspořádá nové volby, jak řekl Porošenko pro deník Neue Zürücher Zeitung 21. ledna. Ve stejném rozhovoru Porošenko také řekl, že Ukrajina je připravená zastavit šíření „toho rakovinového nádoru“ na demarkační čáře minských jednání (té stejné, podle níž mělo, jak se zdá, připadnout DLR doněcké letiště, které podle posledních zpráv opět částečně kontrolují ukrajinští „kyborgové“).

Faktické ignorování zájmů východoukrajinských regionů a jejich celkové zpochybnění pomocí pojmů jako „teroristi“ či „rakovinový nádor“ je tak bezpochyby jednou z příčin toho, že stále nelze najít cestu ke kompromisnímu řešení. S teroristy se nejedná a zdá se, že Kyjev chce jednat za podmínek, které jakoby vrátí čas zpátky před operaci ATO. Kyjev ostatně tvrdí, že jde většinou o ruské občany, a tedy nikoliv o občany Ukrajiny, kdo se bojů účastní. Předefinování DLR a LLR na „teroristické organizace“ logicky může vést k tomu, učinit z Ruska stát, který sponzoruje terorismus. Otázkou je, jak podobné kroky pomohou zastavit násilí a hledat politické řešení a kompromis. Ještě větší otazník visí nad tím, jak si Kyjev hodlá s oběma oblastmi poradit v budoucnosti i v rámci společného státu.

Občanská válka a „legie NATO“

Zatímco separatisté oscilují mezi snahami o odtržení od Ukrajiny a získáním zvláštního statusu pro svůj region v rámci ukrajinského státu, tj. o faktickou autonomii, Moskva vyslovuje svoje požadavky celkem jasně (o údajných, skrytých a nevyslovených cílech nechám spekulovat jiné). Vyslovuje se za federalizaci Ukrajiny a zaručení jejího neutrálního statusu ve vztahu k NATO. Tyto kroky jsou spolu provázány, protože podle chápání Moskvy má být právě federalizace země a dosažení specifického statusu pro Donbas zárukou uchování vojenské neutrality Ukrajiny, bezpochyby včetně zachování vlivu na Ukrajině. Moskva prezentuje ukrajinský konflikt jako občanskou válku, do které se z geopolitických důvodů vměšují další aktéři – především NATO a USA v rámci politiky „zadržování Ruska“. Prezident Putin v pondělí označil ukrajinskou armádu za „legie NATO“, což je možné chápat jako snahu o podobnou delegitimizaci – protože tehdy ukrajinská armáda jinými slovy bojuje za cizí zájmy.
 
Vysoká cena?

Tyto vyslovené požadavky Moskvy ale Kyjev celkem jasně odmítl skrze řadu konkrétních kroků, takže Moskvě nezbývá, než pokračovat v destabilizaci Ukrajiny skrze okno možností (window of opportunity) na Donbasu, byť je to pro ni stále nevýhodnější a riskantní. Je už očividné, že kromě ekonomických důsledků se ukrajinská krize významně podepsala na vztazích v rámci Eurasijské ekonomické unie a v postsovětském prostoru jako celku, které Moskva od časů prozápadního prezidenta Jelcina (konkrétně od roku 1996) považuje za oblast svých „vitálních zájmů“. Například z Běloruska přicházejí poměrně zajímavé zprávy. Lukašenko nedávno provedl čistu ozbrojených sil, kde dosadil na významná místa bělorusky smýšlející generály a podle posledních informací Bělorusko v poslední době mobilizuje rezervisty na intenzivní vojenská cvičení v reakci na možnost „ruské invaze“. Nedůvěra, kterou ukrajinská krize vyvolává mezi nejbližšími Putinovými spojenci je stále viditelnější „vedlejší účinek“.
 
Boj o legitimitu

Fakticky existuje ještě další, třetí rovina konfliktu, kterou je zápas o legitimitu – o legitimitu požadavků doněckých a luhanských separatistů vůči Kyjevu, o legitimitu požadavků Moskvy na neutralitu jiné země ve svém sousedství a o legitimitu Kyjeva formulovat svoji zahraniční politiku nezávisle na geopolitické situaci, tj. o legitimitu nového definování prostoru postsovětské východní Evropy, o které se Kyjev, Brusel i Washington snaží a kterému se Moskva brání. Zdůrazním, že legitimita není shodná s legalitou (zákonností), ale vztahuje se k oprávněnosti představ a zájmů všech stran konfliktu v rámci společného prostoru mezinárodních vztahů, kde se jejich zájmy dostávají ve vzájemném vztahu do konfliktu. V této rovině se vede už zmíněná informační válka na obou stranách, zatímco na východě Ukrajiny umírají další lidé.