Tatjana Santi
28. 1. 2015 ruvr.ru , rozhovor
Proč v Evropě tak málo mluví o válce v Donbasu, ve které umírají lidé? O situaci na Ukrajině a o evropském pohledu na to, k čemu tam dochází, se s Hlasem Ruska podělil očitý svědek událostí v Donbasu, italský antropolog Eliseo Bertolasi a reportér listu La Stampa Domenico Quirico.
Známý italský novinář Domenico Quirico, vojenský dopisovatel, byl půl roku v zajetí u džihádistů v Sýrii. Nebyl sice na Ukrajině, ale ví, co to znamená práce válečného dopisovatele. Eliseo Bertolasi je antropolog, výzkumník Vysoké školy geopolitiky a příbuzných věd v Římě. Na Ukrajině byl už v době vojenského konfliktu několikrát.
Eliseo, Vy jste v Donbasu byl nejednou přímo na frontové linii. Co to je za válku?
E.B.: Ano, byl jsem v Donbasu mnohokrát. A válka, kterou jsem viděl, je strašná, ať už si Kyjev říká o „protiteroristické operaci“ cokoliv. Když tam přijíždíte, tak se okamžitě ocitáte v epicentru soupeření stran, které používají těžké zbraně, tanky a dělostřelectvo. Všude jsou tam vykopané zákopy a tyto zákopy jsou na dlouhou dobu. Avšak, kromě vlastních bojů, zde ještě žije civilní obyvatelstvo. My velmi dobře víme, že ukrajinské dělostřelectvo neustále ostřeluje Doněck, známe následky tohoto ostřelování, i to, že jsou ničeny nemocnice, školy a obytné čtvrtě.
V průběhu mnoha měsíců italský tisk o tomto konfliktu prakticky nic nepsal. Domenico Quirico, proč se, podle Vašeho názoru, mlčí o válce, která zuří jenom dvě hodiny letu od Itálie?
D.Q.: Není to ani tak problém italský, jako spíše evropský. To, co probíhalo na východě Ukrajiny, a ještě před tím, na Krymu, a nyní probíhá v oblastech, o kterých tu hovoříme, jsme svědky toho, že Evropa je neefektivní, a že není schopna realizovat jednotnou zahraniční politiku. Evropané začínají pociťovat potíže v okamžiku, když se problém z roviny čistě ekonomické posune v rovinu geopolitickou, diplomatickou a vojenskou. Přání nevšímat si toho, co se děje, aby nebylo nutné řešit problémy, mi přijde velmi cynické.
Mimochodem, o tom co se zde děje, bylo řečeno už poměrně dost a ve světle toho, jak se válka rozhořívá s novou silou, ještě řečeno bude.
Eliseo, co můžete říci o jaderném nebezpečí hrozícím obyvatelům Donbasu? O tom přeci není v tisku ani slovo. Pokud k tomu ale dojde, budou mít problémy všichni…
E.B.: Na toto téma jsem se vyjadřoval už na konci prosince. 30. prosince jsem si přečetl oficiální prohlášení MZV RF, ve kterém se hovořilo o potenciálním jaderném nebezpečí nejenom pro Ukrajinu a Rusko, ale i pro celou Evropu. Tehdy na Záporožské jaderné elektrárně došlo k mimořádné situaci, v jejímž důsledku se úroveň radiace zvýšila šestnáctkrát. Začal jsem se o to zajímat a našel tiskové zprávy ukrajinského ministerstva pro mimořádné situace. V těchto zprávách se skutečnost úniku radiace potvrzuje. Je to velmi vážné, protože v případě výbuchu by množství radioaktivních srážek, které spadnou na Evropu, bylo větší, než v případě Černobylu.
Dominico Quirico, po masakru v redakci Charlie Hebdo se ve světě zvedla vlna solidarity s obětmi teroristů. V Paříži prošla manifestace, které se účastnily hlavy států. Avšak, kvůli situaci v Donbasu, kde denně umírají desítky lidí, se žádné manifestace nekonají. Proč si myslíte, že tomu tak je?
D.Q.: Podle mě se, bohužel, věci mají právě tak, jak se mají. Jsem nucen přiznat, že kvůli geografické blízkosti nás některé události znepokojují více a jiné méně. Dochází k výbuchu emocí a na všechno ostatní se začíná pohlížet jako na „obyčejné“ lidské tragédie. Je třeba říci, že všechny oběti nejenom umírají bez vlastní viny, ale i to, že tisk neplní svůj hlavní úkol, kterým je obracení kolektivní pozornosti tam, kde trpí lidé. Tisk se vzdálil od úkolů, kvůli kterým vznikl. No, a kromě odpovědnosti tisku musíme hovořit i o odpovědnosti politiků. A to je mnohem vážnější.
27. prosince si celý svět připomíná oběti Holocaustu. Ve světě ale dnes zuří mnoho válek, o kterých nikdo neřekne ani slovo. Co můžete říci na závěr?
D.Q.: Řeknu to, že nesmíme zapomínat na svoji profesionální povinnost, kterou je říkat lidem to, co se děje a být v místě události. Jedinou garancí hodnověrnosti pro naše čtenáře je přímé svědectví a naše přítomnost na místě události. Takovou a jenom takovou může být skutečná novinařina. Tak by to mělo být i na východě Ukrajiny, v Sýrii, v Nigérii. Prostě všude, kde zuří vichřice dějin a velmi často láme člověka.
