Miroslav Tejkl
27. 1. 2015
Typickou vlastností lidí je, že pokud hovoří o základní společenské změně, projektují do ní svá přání, cíle a sny. To je jistě zcela pochopitelný a vcelku i přirozený lidský sklon. Člověk je bytost kreativní … a intelektuál čili „intoš“ o to více …
Otázkou je ale míra takového osobně zaujatého konstruktivismu a kreativismu. Obrys historicky nového, dalšího a systémově už přece jen odlišného uspořádání by asi neměl být ovládán ani dystopickým katastrofismem, ale ani utopickou konstrukcí a „projektováním“ přespříliš založeném na tom, co nějaký intelektuál a jeho názorová parta „chtějí, aby bylo“ – k čemuž, málo platné, lidská kreativita svádí a vždy sváděla …
Uvedenému sklonu odolával z významějších historických osobností asi nejlépe rakouskoamerický ekonom původem z Moravy (částečně blízký tzv. rakouské ekonomické škole) Joseph Alois Schumpeter (kniha Kapitalismus, socialismus a demokracie, 1942) a před ním částečně Karel Marx.
Pod zorným úhlem trendů …
Pokud bychom navázali na objektivistický přístup Marxe a Schumpetera, bylo by asi nejlogičtější položit si otázku:
Jaký fenomén v průběhu vývoje kapitalismu sílí a jako takový se rozšířeně reprodukuje v podobném smyslu, jako kdysi nastupoval, sílil a rozšířeně se reprodukoval kapitál, čili soukromokapitálový mechanismus zhodnocování a prvotního rozdělování v lůně předkapitalistické soustavy a epochy?
S tím, že by šlo o fenomén dostatečně zjevný, robustní a nepřehlédnutelný, který by zároveň splňoval požadavek, že by se silněji prosazoval a byl více zřetelný ve Starém vyspělém světě a naopak méně zřetelný v tzv. rozvojovém světě …
Mám za to, že přes všechny výchylky a odchylky, přes všechny konkrétně historické dočasné zákruty, přes všechny „protitrendy“ a občasné protipohyby jsou pro kapitalismus dlouhodobě typické a charakteristické (když porovnáme začátek a současnost) následující modifikační procesy, trendy či tendence:
1. Rostoucí význam soukromého finančního dluhu oproti hromadění peněz v dílčím vlastnictví – mechanismy soukromého zhodnocování jsou schopny ničit i dílčí soukromý majetek (viz http://www.novarepublika.cz/2014/09/dluh-vlastnictvi.html).
2. Rostoucí význam veřejného dluhu a sílící tzv. endogenita ohledně charakteru peněz.
3. Zvyšování podílu veřejných rozpočtů na společenském produktu – bez ohledu na to, jestli nesoukromého vlastnictví výrobních prostředků zestátněním přibývá nebo privatizačními kampaněmi naopak ubývá – zvyšování podílu veřejných rozpočtů na společenském produktu bez ohledu na různé výkyvy funguje přitom na „principu harpuny“ – tam (zvyšování podílu veřejných rozpočtů) to jde, kdežto zpátky to jde mnohem obtížněji … a to bez ohledu na reaganovské (napravo) a douglasovské a blairovské (nalevo) „kontra-revoluce“ …
4. Zvyšování míry stimulační, subvenční a dotační činnosti z veřejných zdrojů – a to bez ohledu na to, jak roste technologická efektivita při vytváření (rovněž rostoucího) naturálního (reálného) nadproduktu nad naturálními reprodukčními náklady v civilizaci. Nejedná se ale o růst hodnotového přebytku, tedy toho, čemu marxisté říkají „nadhodnota“ – tady se odehrává jiný příběh, do značné míry opačný příběh, na který upozorňuje Ilona Švihlíková ve své poslední knize „Přelom“ v pasážích věnovaných vývoji standardního zisku …
5. Ze středního pásma historického vývoje kapitalismu, kdy se objevila nutnost veřejných stimulací v době krizí, přechází systém do éry, kdy už neexistují konjunktury, ve kterých by soukromokapitálové zhodnocování bylo schopno přiměřeně umořovat dluhy vytvořené v době předchozího poklesu či stagnace. Přirozenou konjunkturu nahrazuje umělá bublina a kumulovaný veřejný dluh z dlouhodobého hlediska většinou už jen narůstá – odlišující se eurosever mezi zeměmi Starého vyspělého světa (které by nás měly hlavně zajímat) je v tomto ohledu důvodem pro zvláštní zkoumání.
6. Situace není ale zcela fatální a vedle přírůstku veřejných dluhů dochází i k jejich umořování v rámci vzájemných procesů uvnitř celého komplexu a klastrové efekty vzájemného společenského zhodnocování v tomto hrají čím dál významnější roli. Ať už se ale podaří přiblížovat umořování dluhu jeho vznikání, buď jak buď „pulsuje“ čím dál větší objem veřejného i soukromého dluhu …
7. Pozdní kapitalismus nejvyspělejších zemí ústí do dějinného období či dějinné situace (sub-fáze) deflačních dekád japonského typu v prostředí (jak ukázalo – pro mainstreamové ekonomy dost překvapivé – empiricky založené šetření v roce 2012) značně narostlých fiskálních multiplikátorů, kdy veřejné výdaje čím dál méně vytlačují (jak předpokládala ekonomie hlavního proudu, že se děje zásadně), ale čím dál spíš a více doplňují a nahrazují soukromé výdaje. Veřejné výdaje jsou takto čím dál víc legitimizovány a v takové dějinné situaci slábne zdroj legitimity třídního panství vládnoucích vrstev kapitalismu a systémové legitimity kapitalismu jako v jedné z forem společenské ekonomiky.
-.-.-.-.-.-
Shora uvedené procesy tvoří určitý „balíček“, který dlouhodobě (tedy bez ohledu na dočasné výkyvy) zesiluje ve vzájemném simultánním působení, kde lze někdy dost obtížně odlišit, co je příčina a co jen projev, indikátor a symptom toho druhého. Tyto procesy sílí ať už v dané zemi vládne kdokoli – a to přinejmenším ve Starém vyspělém světě, který je v historickém vývoji o dějinnou fázi dále než země BRICS, které svůj dynamismus čerpají právě z toho, že jsou z hlediska vývoje systémů jaksi „pozadu“ (viz též Ilona Švihlíková, Přelom – od Velké Recese k Velké Transformaci, Inaque.sk, Bratislava 2014, na různých místech knihy, např. 209-215).
Krize legitimity soukromokapitálového vztahu
Původní tradiční ekonomiku založenou na dominaci samozásobitelských jednotek (usedlostí, dvorců) s občasnou směnou nikoli celé produkce jako v dnešní specializované době, ale jen nespotřebovaných přebytků a s jednostranným (obvykle naturálním) transférem v úkonech a produktech k panstvu a státu nahradila tržně-peněžní společenská ekonomika vzájemné směny, závislosti a symbiózy, která je převážně založená na výrobě téměř všeho (nejen nespotřebovaných přebytků) pro jiné subjekty než pro sebe.
Kapitalismus je dosud asi nejvýznamnější formou takové společenské ekonomiky …
U společenské ekonomiky by mělo s ohledem na uvedené základní znaky platit, že systémová legitimita dané fáze určitého typu společenské ekonomiky (například kapitalismu v pozdní fázi) je úzce spojena právě s charakterem takové symbiózy a s mechanismem ekonomické reprodukce, zhodnocování a rozdělování v té či oné společnosti.
Symbióza ekonomické reprodukce může mít vysokou míru vzájemnosti (mutuality), kdy (hrubé) výnosy příslušníků vládnoucích tříd (přebytky nad přímými náklady v cenách) jsou utkány (jako z látky) z (hrubých) výdajů (tedy i obnovovacích investic) prováděných z nahromaděných soukromých zdrojů (akumulátů) příslušníků těchto tříd.
Pak je třídní panství v konkrétní fázi daného společenského řádu systémově poměrně legitimní.
Nebo mohou být naopak výnosy vládnoucích tříd utkány velmi výrazně z jiných výdajů, než jsou nakumulované zdroje příslušníků vládnoucích tříd.
Potom může být naopak oboustranná vzájemnost v symbióze oslabena až na práh parazitní formy symbiózy a přiměřeně tomu je i oslabená legitimita třídního panství v systému.
Co zbývá z kapitalismu?
Panující vrstvy se vždy přizpůsobovaly a dále přizpůsobují všem změnám, kterými prochází civilizační vývoj – stejně jako se kdysi šlechta přizpůsobovala kapitalistickému vývoji, ale vznikajícímu kapitalismu stále ještě vládla (např. Francie do roku 1788 a pak jaksi „napůl“ v letech 1815-1830) …
Jak se zdá, z kapitalismu z dob jeho „hvězdné hodiny“ už dnes přetrvává hlavně to, co lze nazvat „třídním panstvím“. Svou hospodářskou moc a příslušné vyjednávací pozice drží panující vrstvy kapitalismu bez ohledu na to, jestli a nakolik ještě jako celek samy zůstávají nebo naopak už znatelněji přestávají být v rámci vývoje kapitalismu svými vlastními výdaji zdrojem krytí svých vlastních výnosů, své moci a svých privilegií. Moc si podržují i poté, kdy souhrn jejich vlastních výdajů je čím dál slabším zdrojem krytí jejich vlastních výnosů a kdy veřejné rozpočty, odkud proudí doplňující a nahrazující výdaje, jsou na rozdíl od „zlatých časů sociálního státu“ už mnohem více plněny nepřímými daněmi relativně dopadajícími hlavně na společenskou většinu.
Argument bohatých „stát nám přece zdaněním naše peníze předtím vzal“ odpovídá tedy čím dál méně měnící se skutečnosti. Nehledě k tomu, že nelze podat důkaz, že kdyby ty peníze získané přímým zdaněním, kterému se elita zatím ještě nevyhnula, zůstávaly u elit, proud výdajů v systému by byl silnější, než když jim jsou přece jen (nějaké) odebírány …
Moc bez legitimity
Současná pozdněkapitalistická mutace systému má už velmi oslabenou zpětnou vzájemnostní vazbu zhodnocovacího procesu a mechanismu (nebo „metabolismu“ pokud bychom použili výraz britského učence Istvana Meszarosze).
Zatímco neprivilegovaná společenská většina (včetně většiny podnikatelů) je podrobena „tržnímu biči“ víc než dřív a zejména u té méně zámožné části společenské většiny, zcela závislé na práci, sílí pocit, že „dobře už bylo“, u „vyvolených“ sílí role zhodnocování a realizace mocenských pozic a tím i role jejího výsledku, moderní renty, která jako forma přebytku začíná v systému dominovat místo standardního zisku.
Příjemci moderní renty přitom nemusí svou aktivitou a svými výdaji výrazněji přispívat k „roztáčení“ symbiotického mechanismu, ke společenskému zhodnocování veřejných rozpočtů – a to i kdyby ta jejich vlastní moderní renta byla sebevíc utkána z výdajů právě z těchto veřejných rozpočtů. „Člen klubu privilegovaných“ může těžit ročně desítky nebo stovky milionů, aniž by jen trochu přiměřeně přispěl k zformování těch zdrojů, z jejichž rozpouštění ve výdajích jsou pak ty jeho vlastní rentní výnosy utkány. Stačí zhodnocovat mocenskou pozici a podílet se na nejrůznějších veřejných pobídkách a daňových úlevách.
Známý Pikettyho bestseller „Kapitál v XXI. století“ se v tomto ohledu zřejmě trefuje do černého.
Socialismus pro VIP
Stejně jako byla Francie roku 1788 (před)kapitalistickou společenskou ekonomikou s tehdy ještě přetrvávajícím třídním panstvím vládnoucích sociálních skupin feudální epochy, systém, který se ve starém vyspělém světě při opouštění základních definičních znaků standardního kapitalismu formuje a do značné míry už zformoval, je postkapitalistickou formou společenské ekonomiky – spojenou ale podobně s přetrvávajícím třídním panstvím „starých“ vládnoucích sociálních skupin kapitalismu.
S určitou nadsázkou by se dokonce možná dalo říci, že dnešní pozdní kapitalistická mutace systému ve skutečnosti už je „socialismem pro VIP“, „socialismem privilegovaných“, ovládaným vládnoucími vrstvami z kapitalismu, které poměrně významným dílem parazitují na společenském zhodnocování veřejných rozpočtů.
A je možno se i ptát, jestli tento žurnalisticky asi vcelku výživný a vděčný výraz je skutečně až tak veliká nadsázka …
v Chrudimi dne 25. 1. 2015
