Rusko a Turecko mění rovnováhu sil na Blízkém východě

Avatar
Původní autoři
Stanislav Tarasov

5. 1. 2015     zdroj
Ruský prezident Vladimír Putin blahopřál k Novému roku svému tureckému protějšku Recepu Tayyipu Erdoganovi. Prezident “vyjádřil naději, že mohutné projekty obou zemí se budou rozvíjet rychleji.” Podle tiskové služby Kremlu považuje Putin uplynulý rok 2014 za začátek nové etapy “v rozvoji rusko-tureckých vztahů s výhradně vzestupnou tendencí”; 

klade velký důraz na zasedání Rady pro rusko-tureckou spolupráci na nejvyšší úrovni, které se konalo začátkem prosince roku 2014 v Ankaře a na němž bylo dosaženo “dohody, která zemím umožňuje intenzivněji rozvíjet spolupráci v řadě oblastí a směrů.” V první řadě se jedná o otočení plynovodu “Jižní proud” směrem k Turecku, což zásadním způsobem mění vektor rusko-turecké spolupráce v oblasti energetiky. Moskva také oceňuje, že se Ankara odmítá připojit k protiruským sankcím. Bere to jako důkaz “její nezávislosti v zahraniční politice,” což umožní “koordinovat úsilí na mezinárodní scéně.”
Buduje se nový geopolitický kontext ve vzájemných vztazích mezi oběma zeměmi. Ministr energetiky a přírodních zdrojů Turecka Taner Yildiz řekl, že vztahy s Ruskem jsou založeny na principu “obchodování – zvlášť, politika. – zvlášť.” Přes na existenci závažných názorových rozdílů na syrské urovnání a řadu dalších regionálních otázek rozšiřují strany obchodní a hospodářskou spolupráci. Rusko a Turecko získaly důležité zkušenosti při spolupráci v nejrůznějších oblastech. Ve vědomí většiny odborné veřejnosti na Západě i v Rusku však převažuje názor, že Turecko se staví do pozice regionálního energetického centra, které konkuruje Rusku a projekt “Jižní proud” je nastaven jako alternativa k projektu Nabucco. Když ve vyšších mocenských kruzích v Rusku začaly “prosakovat” informace o přesunutí “Jižního proudu” na “tureckou kolej”, mnozí na Západě to vnímali jako “blaf Kremlu”, který se jakoby snaží specifikovat rizika pro odmítnutí Evropou alternativní trasy plynovodu obejitím Ukrajiny. Brusel nevěřil, že Moskva začne zvyšovat regionální status Ankary a tvořit nový faktor ve své evropské a blízkovýchodní politice. EU i nadále prohlašuje, že se spoléhá na Transanatolský plynovod (TANAP), ale je opatrná v souvislosti s urychlením procesu jednání o vstupu Turecka do svých řad, což by mohlo zásadním způsobem rozbít kalkulace Ruska.

Moskva teď nenese plnou odpovědnost za energetickou bezpečnost Bruselu a Ankara posiluje jistotu při jednání s EU i s ostatními hráči. Ne náhodou již experti hovoří o možnosti vzniku nové pozice Turecka k Sýrii, o vytvoření rusko-turecké aliance, která bude schopná v boji proti “Islámskému státu Iráku a Levantu” spolu s mezinárodní koalicí USA významně ovlivňovat prostřednictvím svého konsolidovaného stanoviska politické procesy v regionu Blízkého a Středního východu. Tato aliance je teprve ve fázi formování, ale již nyní ukazuje mechanismus, jak ve vysoké politice funguje druhý univerzální zákon dialektiky – přechod množství do nové kvality s potencí zrození geopolitické synergetiky.

Ve svém novoročním projevu německá kancléřka Angela Merkelová, když sdělovala své přání o “udržení bezpečnosti v Evropě spolu s Ruskem a ne proti Rusku,” už varovala Starý svět před možným rozkolem a zdůrazňovala, že Moskva má “velmi silný vliv na Maďarsko, Turecko a Srbsko”. Před našima očima začínají závody integračních projektů: šéf izraelského ministerstva zahraničí Avigdor Lieberman navrhuje vytvoření na Blízkém východě aliance mezi Izraelem a “umírněnými arabskými režimy” – Saúdskou Arábií a Spojenými arabskými emiráty podle příkladu EU nebo Euroasijské hospodářské unie (EAHU) s tím, aby se Blízký východ změnil v jednotný hospodářský prostor. Na druhé straně ministr zahraničních věcí Kazachstánu Erlan Idrisov během svého jednání v Ankaře podpořil zahájení jednání mezi EAHU a Tureckem o vytvoření zóny volného obchodu. Jak prohlásil ministr pro záležitosti EU Volkan Bozkir, pro Turecko právě nyní nastal okamžik, kdy “jednání s Evropskou unií nemohou pokračovat ve formátu požadovaném EU.” Ministr se domnívá, že “Brusel uskutečňuje arogantní politiku vůči Ankaře a odmítnutí přijetí do řad EU již tureckou stranu neznepokojí.”

Stručně řečeno, rusko-turecká aliance již mění rovnováhu sil na Blízkém východě, kde Moskva a Ankara rozehrávají svou vlastní “hru”. To hlavní je nyní činit správné kroky, nepřipustit závažné omyly, aby se podařilo převést alianci mezi oběma zeměmi v účinnou geopolitickou spolupráci.

Pro Novou republiku přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová