Sankce (protiruské, protivenezuelské…) nás mohou vyvést z nejhorší krize od konce 2. světové války

Martin Kunštek
5. 1. 2015
„Sankce uvalené USA a EU na Rusko jsou přímým porušením pravidel Světové obchodní organizace“, konstatoval loni ruský premiér Medveděv. Ruská odvetná opatření rovněž. Stejná situace je z právního hlediska i u sankcí USA proti Venezuele. A neděje se nic. Žádné mezinárodní arbitráže. Ani spory na půdě Světové obchodní organizace (WTO) a jejich tribunálů. Její kontrolní a sankční mechanismy jakoby přestaly existovat. Stává se z WTO papírový čert?

Řada čtenářů si po přečtení titulku zřejmě pomyslela, že autorovi „hráblo“ nebo ještě nevystřízlivěl z oslav Silvestra. Ty, kteří dočetli až sem, bych chtěl ujistit, že článek píšu ve střízlivém stavu. Musím však dodat, že pokud by politika sankcí nakonec vyvolala paralýzu WTO nebo její zánik, tak by to byl důvod k více než týdenní oslavě.

WTO je podle mého názoru spolu s nadnárodními korporacemi a penzijními, investičními a kapitálovými fondy příčinou současné krize, v níž se evropská a severoamerická civilizace nachází. Právě tato skupina „pachatelů“ způsobila přeměnu Porůří, Porýní, Detroitu, Plzně, Severní Moravy a dalších oblastí v průmyslové hřbitovy. Stěhování výrobních podniků do států a oblastí „měkčí“ legislativou v oblasti ochrany životního prostřední a s horšími pracovními podmínkami. Souhra investičních fondů jako držitelů akcií společností, které v zájmu maximalizace zisku stěhují výrobu do levnějších podmínek, a WTO jako mezivládní organizace, která pracuje v zájmu odstraňování bariér mezinárodního obchodu, tato souhra je tou smrtonosnou směsí, která způsobila nejtěžší krizi od sebevraždy Adolfa Hitlera.

V podmínkách před uzavřením Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT) a na její bázi později vzniklé WTO by odchod velkého výrobního podniku z USA nebo Evropy do Asie nevyvolal neřešitelné problémy v podobě nárůstu nezaměstnanosti a z toho plynoucího poklesu poptávky a výpadku daňových příjmů státu. V režimu kdy, stát ještě různými nástroji jako cla, množstevní omezení dovozu apod. chránil domácí trh, by produkční díru za relativně krátkou dobu zaplnila domácí konkurence. A ta by časem absorbovala i bývalé zaměstnance odchozí společnosti. Přestěhování výroby z Německa do Bangladéše v té době znamenalo čiré bláznovství. Protože v Bangladéši nikdy nelze prodat tolik výrobků jako v Německu.

Už před GATT se snažily západní firmy proniknout na východní trhy (a samozřejmě japonské firmy do USA a Evropy). Jenže tehdy bylo nutné nebo výhodné vyrábět aspoň část toho co firma prodává na trhu, kde to prodává. Čistý dovoz byl doplněk. Tedy s výjimkou komplexních investičních celků, které rozvojové země vyrábět neuměly.

Dnes proudí tovar opačným směrem. Z dříve rozvojových zemí do dříve vyspělých. Evropské země a nejen ČR, ale ani USA už dnes nejsou průmyslovými velmocemi. Jsou průmyslovými hřbitovy bez kyselých dešťů. Ty se stejně jako průmyslová výroba přestěhovaly do Asie a některých latinskoamerických zemí. Z globálního pohledu se životní prostřední na planetě nezlepšilo. Katastrofálně se však zhoršily rozpočtové poměry v bývalých průmyslových velmocech. Celou dobu se zhoršuje i životní úroveň jejich obyvatel.

Neuvěřitelně se při tom „pakují“ vlastníci stěhovaných firem. Zejména penzijní, investiční a kapitálové fondy jako držitelé akcií těchto firem. Tito tzv. „kapitáloví investoři“, kteří se všemožnými fintami se zapojením daňových rájů vyhýbají tomu, aby se o zisk museli rozdělit se zbytkem společnosti a přispět na údržbu silnic, na nemocnice a koneckonců i na policisty a vojáky, kteří tento režim chrání.

Toto ekonomické bláznovství, které ruinuje západní společnost, je možné jen „díky“ WTO, která svoji politikou zaštituje možnost levně vyrábět v Asii a draho prodávat v USA a v Evropě. WTO je podobně jako OSN mezivládní organizací. Bez toho, že by zástupci národních vlád na její půdě prosazovali politiku globalizace a „ochrany“ nadnárodních společností před ochranou domácích trhů a výrobců, by to celé nefungovalo. Jenže nadnárodní společnosti jako Nike, Adidas, General Motors, BMW a podobně dnes již disponují takovým kapitálem (a investiční a penzijní fondy jako Allianz, ING, AXA takovým volným cash) že si národní vlády klíčových zemí mohou koupit i s budovami, v nichž ministři sedí.

Donedávna jsem považoval souběžnou existenci WTO a EU a jejich sankčních mechanismů proti státům, které by si dovolily nějaké pokusy o ochranu svého domácího trhu, za nepřekonatelnou překážku k záchraně evropské civilizace.

Sankční válka mezi USA a EU na jedné straně a Ruskem a latinskoamerickými zeměmi na druhé straně a zejména pasivita WTO, jejíž pravidla jsou sankcemi porušována, se mi však jeví jako určitá naděje. Parafrází na slova britského válečného premiéra Winstona Churchilla se mi chce zvolat: „Ne to není konec. Ale může to být začátek konce“. Konce WTO a systému, který požírá sám sebe a nás s ním.