Svět viděný astronomem Grygarem vzhůru nohama



Aleš Uhlíř
22. 1. 2015
Při podávání svědectví a hodnocení událostí jsou podle právníka a autora úspěšných detektivek E. S. Gardnera podezřelé dvě skupiny pamětníků – ti, kteří vědí úplně všechno a ti, kteří nevědí vůbec nic. V Česku se do první skupiny rádi pasují herci, zpěváci a jiní baviči, kteří pak ostatním sdělují svá moudra ve víře, že všichni s napětím očekávají, co si o té či oné věci (koho volí slušní, úspěšní a vzdělaní lidé a koho nevzdělaná lůza, s kým ve světě kamarádit, s kým válčit, komu se vyhnout apod.) myslí všichni ti Svěráci, Filipovské aj. Režisér Menzel ve své volební agitaci nazval Čechy zbabělými potomky nevolníků, kteří nemají šlechtického ducha a proto jim musí vládnout „šlechtic“. Jak vidět, ani filmová cena Oscar neochrání před hloupostí.


Co na tom, že v diskusích se těmto majitelům patentu na rozum dostává patřičného „ocenění“. Možná zde hraje roli věková hranice 70 let, která byla v rakouském mocnářství považována za “Trotteljahr”, protože osoby tehdy veřejně činné se pro své pošetilé vystupování stávaly předmětem posměchu. S poukazem na onen „Trotteljahr“ byl po roce 1918 v Československu výkon státní služby omezen hranicí 70 let. Vše je ale zcela individuální. Kdo svým intelektem neoslňoval ve třiceti, těžko bude excelovat v sedmdesátce. A především – znalosti či úspěšnost v jednom oboru nejsou zárukou, že dotyčná osoba je neomylná ve všech svých soudech, o pevnosti charakteru ani nemluvě.

Ke skupině všeznalých pamětníků se nyní svými výroky v rozhovoru v Parlamentních listech z 18. 1. 2015 přidal i astronom Jiří Grygar. Do tří let mu chybělo ještě několik dní (nar. 17. 3. 1936), avšak události, které se seběhly v Ostravě 14. března 1939, si přesně pamatuje. Rodiče plakali za záclonou v obývacím pokoji, zatímco naproti na škole němečtí vojáci vyvěšovali prapory s hákovým křížem. Grygar si dokonce vzpomíná, že to bylo den předtím, než Hitler vyhlásil protektorát, takže německá vojska vtrhla do Ostravy vlastně ilegálně. Ano, takhle brilantně dokázal uvažovat již jako tříletý.

A když pak 1. září 1939 vypukla válka, „tak si všechny následující klíčové události pamatuji“, pokračuje a mimo jiné si vzpomíná na vyhlášky se jmény popravených, na poslouchání zahraničního rozhlasu a vyznačování fronty špendlíky na mapě. „Trochu se nám ulevilo až po třech letech, když se začaly v protektorátním rozhlase vysílat zprávy, že po hrdinném odporu do posledního náboje se německá vojska stáhla do předem připravených pozic“, vzpomíná Grygar na události v době, kdy mu bylo šest.

Z konce války měl radost, to však ale (v devíti letech!) netušil, že k jeho „zděšení první celkem ještě dosti svobodné volby vyhrají v roce 1946 komunisté“. Vzalo ho to v deseti letech opravdu hodně. „Dostal jsem z té zprávy horečku, a právem“, vzpomíná na to Grygar a když pak přišel únor 1948, řekl svým spolužákům z gymnázia v Opavě, že to je „konec demokracie v Československé republice“.

Vskutku obdivuhodná paměť.  V době maďarského povstání mi bylo pět let a vůbec jsem tuto událost, o níž se zajisté tehdy dost hovořilo, nezaregistroval. Zato si vzpomínám na sáňkování na kopci u Sokolovny. Pamatuji si na úmrtí prezidenta Antonína Zápotockého v roce 1957 a na černé prapory, které tenkrát všude visely. Ale to jenom proto, že krátce před tím zemřela moje babička a v průvodu z kostela na hřbitov jsem šel s rodiči za kočárem s rakví, který táhli koně. Proto mi to utkvělo v paměti. Zda to bylo v kapitalismu či socialismu, ve světě svobody nebo nesvobody, tím jsem se tehdy jako šestiletý nijak nezabýval. Ani o několik let později v atmosféře říjnových dní roku 1962, které vstoupily do historie jako Karibská nebo také Kubánská krize, jsem se geopolitickými souvislostmi ve svých 11 letech nijak netrápil. Nebýt hysterických projevů některých učitelek ve škole, které plakaly, že prý bude válka a  uprostřed vyučování nás poslaly domů, v paměti by mi z toho moc neutkvělo. Cestou domů jsme se loudali. Rodiče byli v práci a když jsem se stavil u dědečka a řekl mu, že podle paní učitelky bude válka a my třeba zemřeme, velmi se zlobil, cože nám to vyprávějí za nesmysly. Žádná válka nebude, vše směřuje k dohodě. Děda pořád něco četl a při tom poslouchal na krátkých vlnách. Měl v kuchyni takové velké rádio zabudované v dřevěné skříni se zeleně svítícími stupnicemi, Largo se jmenovalo, na to si pamatuji. Dědovi jsem věřil, zažil dvě světové války a ještě dva roky po skončení té první byl až do roku 1920 jako legionář na Sibiři. Okamžitě jsem běžel tu novinu oznámit kamarádovi a světová krize nekrize běhali jsme vesele až do příchodu rodičů venku.

Takové fenomenální schopnosti, jakými se chlubí Grygar, z něj činí osobu nad jiné povolanou k zhodnocení současných událostí na Ukrajině a Krymu, jakož i k posouzení, kdo nese větší díl viny na tom, že se vše takto vyostřilo. „Podle mého soudu“, říká Grygar, „ leží primární vina na ruské vládě a parlamentu, kdo obě agrese rozpoutal, ale i na většině ruské veřejnosti, která s těmito mezinárodními zločiny nadšeně souhlasí“.

Na geopolitické události ve svých tří letech si na rozdíl od Grygara nevzpomínám, zato vím, že tento člověk byl před rokem 1989 častým hostem v televizi, mluvil v rozhlase a jeho knihy byly na pultech knihkupectví. Určitě patřil k těm, kteří tehdy mohli cestoval po světě. Působil dojmem konformního člověka. Podíval jsem se na diskusi pod rozhovorem. Je tam přes tisíc diskusních příspěvků. Dokázal jsem jich přečíst jen několik. Z názorů čtenářů na jeho vystoupení jen ty slušné – prý byl viděn, jak bojoval v Praze na barikádách, a že svět vidí – jako v hvězdářském dalekohledu – obráceně, vzhůru nohama. Dál jsem nemohl, protože mi bylo Grygara líto, jak jej čtenáři nelítostně častovali slovy o stařecké demenci, svinském charakteru a degradaci inteligence.

V roce 1997 jsem byl na Grygarově přednášce o vesmíru a nechal si od něj podepsat jeho knihu. Je těžké uvěřit, že někdo jako on může tak upadnout. Je-li cílem takového vystoupení známé osobnosti působit určitým směrem na veřejné mínění, pak je výsledek zcela opačný. S takovou děsivou mírou hlouposti to přece nemůže fungovat. Možná to astronom Grygar myslel upřímně a sám věří tomu, co říká. Přesto i na něj lze vztáhnou rčení „kdybys byl mlčel, zůstal bys filosofem“.