Tsiprasův a Iglesiasův výsadek na nepřátelském území

Avatar
Původní autoři


Ivan David  
1. 2. 2015
Vítězství Syrizy v řeckých parlamentních volbách nelze zpochybnit. Byla to vůle „lidu“. Jenže jenom lidu. Mít většinu v neoliberální demokracii nestačí. Na straně poražených jsou a ještě dlouho budou zákony. Ty jsou nastaveny na „stabilitu“ a Syriza nechce jen parametrické změny jako tzv. moderní levice. Deklarovala převratné změny.



Na straně poražených jsou vysocí úředníci veřejné správy. Ne náhodou neoliberální Brusel trvá na neodvolatelnosti a nepropustitelnosti úředníků. I Miloš Zeman to pokládá za skvělý nápad a myslím, že rozumím jeho dalšímu omylu v politice. Tito uředníci nejsou a nebudou loajální. Uplatní široký rejstřík svých schopností od zdržování přes obstrukce až po výrobu falešných zpráv a jiné nepřátelské akce. Žádna loajalita…

Proti programu Syrizy samozřejmě stojí hyperburžoazie s jejími nekonečnými možnostmi korupce.

Proti Syrize bude stát většina soukromých médií a státních nebo „veřejnoprávních“ řízených jako soukromé. Mají široký rejstřík útočných i obranných lží, umějí výrábět i potlačovat aféry, odvádět pozornost i nafukovat pseudoproblémy..

Proti Syrize stojí nutné počáteční neúspěchy, byť jen malé nebo relativní. Bude se o nich hodně psát. Čím větší očekávání, tím větší zklamání. Bude se o nich hodně psát a mluvit nejen v Řecku, protože budou jedem na otravu klíčících nadějí. I vlastní voliči se mohou stát nepřáteli. Média budou pěstovat jejich pochybnosti a netrpělivost.

Syriza má dvě možnosti. Trvat na svém nebo takticky ustupovat. Mít sklon k té či oné strategii přežití je lidské. Nová strana těžko může fungovat bez zkušených politických matadorů, protože odhodlání nestačí. Jenže matadoři většinou přežili díky kompromisům. Poražená strana ví, kdo je kdo. Proto ví, s kým a o čem jednat a co nabízet, tak aby rozložila nepřátelské uskupení.

Nepřáteli Syrizy jsou všichni zahraniční přátelé jejich nepřátel, v Evropě i v zámoří. Syriza zatím nemá vlivné spojence. Jen ty potenciální a ti si budou klást podmínky. Ke svým nepřátelům může každé radikální hnutí spolehlivě počítat i „parametrickou levici“, která je na ústupu ze slávy a nebude se s tím chtít smířit. V Řecku je to „socialistický“ PASOK, nedávno vládnoucí a dnes čtyřprocentní. Této „levici“ o program už dávno nejde a řešit skutečné 00problémy se už dlouho ani nepřipravuje. I mimo Řecko jsou takové strany skoro všude a spojí se s kýmkoliv, jak to už mnohokrát předvedly.

Syriza je překážkou i sama sobě. Některé cíle jsou spíše levičácké než levicové. Španělský Podemos má nyní také na vítězství… Pablo Iglesias je stejně charismatický jako řecký Alexis Tsipras. Nedávno jsem napsal, že je „nás“ většina (zde), samozřejmě těch, kterým vadí rozklad společnosti a podpoří „změnu“. Nemíním to odvolávat, ale početní převaha v neoliberální demokracii nestačí. Nepřátel se nelekejme, ale nezapomínejme na ně.