Tereza Spencerová
9. 2. 2015 Literární noviny
Až na výjimky dnes v Evropě nikdo nečeká na to, co řekne Washington, protože jeho pozice je beztak známa, ale s napětím se čeká na Putina. Kdo je tu v izolaci?
Pokud se Berlín a Paříž rozhodly, že už nezbývá než dohoda s Moskvou, je to Washington, kdo se ironií osudu ocitá – ponechme na chvíli stranou „globální význam“ Pobaltí a Polska nebo některých českých “talking heads” — v „mezinárodní izolaci“. Až na výjimky dnes v Evropě nikdo nečeká na to, co řekne Washington, protože jeho pozice je beztak známa, ale s napětím se čeká na Putina. Evropa nechce dojít až k válce a nenechá se do ni natlačit McCainem a dalšími neokonzervativci, takže tu dokonce pro Obamu vzniká prostor osvědčit své „nobelovské“ hodnoty. Byl to všechno už od počátku na hlavu padlý předpoklad, že si Rusko nechá líbit státní převrat na Ukrajině, u svých hranic. Obama dnes může své státnictví projevit třebas jen tím, že nechá Evropu konat a zkusit napravit napáchané škody – bude mít na své straně obě politická spektra v USA, ať už je řeč o Henrym Kissingerovi, nebo Noamu Chomském. Oba se totiž shodují, že v zájmu odvrácení nedozírné tragédie je třeba hlavně klid.
Jinými slovy, ukrajinská krize se možná konečně blíží svému řešení, ale přehnaný optimismus není na místě. Je ale přesto zvláštní, že zatímco ta vyprovokovaná nezměrná lidská tragédie a rozval Ukrajiny dokázala Rusy spíš sjednotit se za Putinem, EU i NATO svou bezmyšlenkovostí ve finále spíš jen rozdělila.
