Království nebeské se údajně otvírá i těm, kteří „nevědí, co činí“

Avatar
Původní autoři

Ivo Šebestík
31.3.2015  Altpress


V českých zemích můžete v bezpečí instalovat jakýkoliv politický systém a máte stoprocentní jistotu, že se vždy najde dost lidí, kteří ráno vstanou, umyjí se, slušivě obléknou a jdou dobrovolně, aniž by je někdo lechtal hlavní revolveru pod žebry, mávat.

Nejsme v tom ohledu pochopitelně jediní. V Itálii, když v roce 1600 zapalovali hranici kolem Giordana Bruna, psaly místní noviny, že kacíř a člověk s tak ohavnými názory na církev, Boha a na svět, dostane konečně, co mu patří. Jistě, jenže jednak rok 2015 není rok 1600, a potom, v českých zemích tak nějak všeobecně chováme důvěru ve zdravý rozum, který na sebe někdy bere šaškovskou čepici, aby se dosyta vysmál dokonce i věcem velice nebezpečným.

Švejk rozhodně nebyl žádný intelektuál, ale tak nějak se nemohl ztotožnit s tím, že kdosi vyvolal krvavý konflikt

Máme před očima dobrého vojáka Švejka, který na vozíčku po zlém dědečkovi ze sousedství a s berlemi nad hlavou provolával slávu císaři pánu a volal: „Na Bělehrad!“. Švejk rozhodně nebyl žádný intelektuál, ale tak nějak se nemohl ztotožnit s tím, že kdosi vyvolal krvavý konflikt, svedl jej na Srbsko a pak do něj nahnal lidi, kteří na něm neměli ani nejmenší zájem.

Máme za to, že léta strávená v bývalém režimu, pro který se užívá mylného označení „komunistický“, naučila lid český číst mezi řádky, respektive jej v této dovednosti zdokonalila. Zatímco se to mnohde a mnohdy modralo svazáckými košilemi, červenalo pionýrskými šátky, rty se usmívaly, ruce mávaly a nohy hezky vykračovaly v prvomájových průvodech, srdce zůstávalo zavřené a v mozku vládlo poměrně jasno. Národ jako celek zaujímal pozici sice nehrdinnou, ale umožňující pohled z odstupu. Zdálo by se, že svoboda, ať už jakkoliv podmíněná, této národní kritičnosti dodá rozkvětu. A hle, namísto rozpuku národní květinka satirického odstupu náhle uvadla, uschla a teď to vypadá, že se už přímo drolí mezi prsty.

Švejkův národ

Jenže, kdo je to lid a co je to národ? Haškův Švejk nebyl tak úplně reprezentativní figurou českého národa v letech soumraku habsburského impéria. Archívy z oněch let dodaly dostatek svědectví o loajálních českých vojácích a důstojnících Jeho Veličenstva císaře Františka Josefa I. A nemusíme hledat dlouho ani usilovně, abychom objevili i případy ještě mnohem křiklavější loajality, než byla ta „rakouská“, která může být snad vysvětlitelná staletým zvykem na poměry ne právě úplné národní suverenity.

Mnozí Češi, ač nemusejí, dobrovolně kráčejí zamávat přehlídce armády, která se chystá vyprovokovat na východě Evropy ničivý konflikt vedený konvenčními zbraněmi. Lidé, kteří válku s Ruskem usilovně připravují, a jejichž obrněným nástrojům mnozí Češi mávají, vědí, že pokud uspějí (věřme, že ne), bude se zabíjet a ničit konvenčními zbraněmi, neboť jen takový konflikt umí vydělávat peníze. Na jaderné válce by žádný z účastníků nevydělal, což je možná jediná záruka, že se po jaderných zbraních nesahá.

Všestranný tlak na Rusko může vyvolat „jen“ konvenční konflikt, se kterým už svět umí naložit. Je to jako v kuchařské knížce: To se rozbije veliký kus země a zničí se její infrastruktura. Tento krok je velice důležitý, neboť zničená země bude potřebovat půjčit peníze, takže se vzápětí, jako v Iráku, ničitel a bořitel převléknou za investory. Od Ruska by se slušelo, aby tuto válku pochopitelně prohrálo, stáhlo se do kouta a nechalo „investory“ dokončit obklíčení. Pokud by Rusko nepochopilo, co se od něj žádá, dosáhne se remízy v podobě rozdělení Ukrajiny na dvě části. Nebude to sice žádná sláva, ale pro začátek to bude stačit. Pár desítek tisíc mrtvých Ukrajinců bude cena, kterou bylo třeba – holt, co se dá dělat – zaplatit. Nikoho ze strůjců války (jsou to ti, kteří na ní vydělají ohromné peníze) by nezastavilo ani několik miliónů mrtvých. Takže, krajané moji, byť nemusíte, mávejte dál. Království nebeské se údajně otevírá i těm, kteří nevědí, co činí.

 

Češi vítající americký konvoj
Češi vítající americký konvoj