Hitler se choval jako gentleman?

Avatar
Původní autoři

Jan Makovička
28. 4. 2015
Žijeme v časech přepisování dějin: Hus byl kacíř a svůj konec si zavinil sám, husité byli lupiči a vrazi, bitva na Bílé hoře nás vlastně zachránila, za Rakouska jsme si dobře žili, proto obnovíme na Staroměstském náměstí Mariánský sloup a maršálku Radeckému znovu postavíme v Praze pomník…Nejvíc se přepisuje historie minulého století. Vadí Edvard Beneš a vadí i Masaryk. První světovou válku zavinili Srbové a druhou světovou válku zavinili Poláci, někde jsem četl že i Češi.

Do kategorie nehorázného přepisování dějin patří i článek Nikolaje Starikova Oklamané Polsko (I) až (V) viz např. zde. Autor zde popisuje Adolfa Hitlera a nacistické Německo v poměrně příznivém světle . Válku zavinilo Polsko ovládané Anglií a Francií. Tyto velmoci dle autora diktovaly Německu, co má dělat: „Hitler v roce 1939 neuvažoval o velké válce a zcela určitě neuvažoval o světové nadvládě.“ Autor je přinejmenším sympatizant nacismu a Adolfa Hitlera, který se údajně „choval k Polsku jako gentleman (sic !) – dokud sami Poláci neučinili ukvapené či nestoudné (!) kroky k narušení svých vztahů s Říší, poslušní příkazů z Londýna“ (!) . Vůbec Němci byli dle autora velcí dobráci, když nabízeli Polákům mírové řešení „nevýznamného územního problému“ (Gdaňsk a koridor) a dali Polákům „celkem štědré (!) nabídky“, kterých si ti darební Poláci nevážili. Němci nabídli Polsku prý mírové a civilizované řešení. Hitler prý nežádal Poláky, aby vrátili Gdaňsk zpět, zadarmo. „Byl připraven zaručit nové hranice Polska, prodloužit německo-polský pakt o neútočení a zaručit zvláštní práva Polákům v nově německém Gdaňsku“. Jak velkorysý muž byl ten Hitler, mohli bychom zvolat.

Nevýznamný problém a kvůli němu vznikla světová válka? Válka, která měla na svědomí na šedesát miliónů lidských životů ! A. Hitler se k Polsku a k Polákům za války jako gentleman rozhodně nechoval. Ovšem nechoval se přátelsky ani k jiným národům např. k Židům nebo Slovanům.

Tohoto mírumilovného gentlemana a nacismus – po vystoupení Německa z odzbrojovací konference a ze Společnosti národů na podzim v roce 1933 – viděl již tehdy E.Beneš poněkud jinak:˵…nezastřený a nezakrývaný expansivní pangermanismus, jeho jasné, nekompromisní vyhlášení boje na život a na smrt demokracii všech odstínů, jeho plánované a záměrné ovlivňování všech Němců v cizině a používání jich jako revoluční organisace proti státům, v nichž žili, jeho soustavné a programové mluvení o středoevropském „Lebensraumu“, o Herrenvolku, jeho bestiální antisemitismus a celý ten primitivismus, jímž se vyznamenával jeho tak zvaný „Führer“- který ostatně už svou vulgární osobou charakterisoval velmi dobře celou tu doktrinu i tento nový německý režim…“

„21. března 1939 Poláci drasticky změnili svůj přístup“ k těm skvělým německým návrhům. Ve skutečnosti si Poláci uvědomili ovšem dost pozdě, jakou falešnou hru s nimi Němci hrají a začali hledat oporu na Západě. Impulsem byl 15. březen 1939, kdy Hitler porušil Mnichovskou dohodu a nesplnil, co slíbil – mimo jiné garanci hranic zbytku Československa Zřídil tzv. Protektorát. Mimochodem, je pozoruhodné, jaké podmínky si Hitler kladl, aby Německo dalo Praze záruky zajištění hranic: mimo jiné neutralita „nového“ Československa, zahraniční politika podle not z Berlína, vystoupení ze Společnosti národů, přistoupení k paktu proti Kominterně, postoupení části zlaté reservy Německu, radikální snížení armády, vydání antisemitských zákonů, propuštění státních zaměstnanců, kteří nevyhovují Německu, otevření trhu sudetoněmeckému průmyslu, závazek nezakládat podniky, které by tomuto průmyslu konkurovaly, připuštění nacistických organizací atd. a také vyřešení slovenského a ukrajinského problému podle německých představ. Je ovšem zřejmé, pro pana Starikova možná překvapivé, že by Hitler žádné záruky nedal, i kdyby všechny výše uvedené požadavky Češi splnili.

V případě Polska historie se opakovala (jako před Mnichovem a před zřízením protektorátu v ČSR): údajné (vylhané) srážky polských studentů s pokojnými německými civilisty v Gdaňsku, protiněmecké demonstrace ve Varšavě, nepřátelské psaní polského tisku atd. V článku pana Starikova mimo jiné se můžeme dočíst, že „Hitler předvedl drzost jednat se Slováky a Ukrajinci jinak, než jak mu bylo nařízeno“ (!!!). Dál to zkrátím: nebozí Němci ohrožovaní válkychtivými Poláky museli jednat, když agresivní Poláci jim drželi „ nůž u krku“.

Zkrátka je to Polsko, které zavinilo druhou světovou válku. To je hlavní účel a smysl toho článku. Kdyby Poláci přistoupili na německé požadavky, které byly dle autora zajisté oprávněné, válka by nebyla. Četl jsem to takto kdysi v článku jistého českého publicisty, který je ( velmi pravděpodobně) ve službách sudetoněmeckého landsmanšaftu. Že si podobné názory přečtu i na stránkách Nové republiky jsem ale nečekal.

Především třeba uvést, že nárok na připojení svobodného města Gdaňsk a koridoru k Německu požadoval Ribbentrop při jednání v Berlíně s polským vyslancem již 24. října 1938, tedy pár týdnů po Mnichovu (Z. Smetáček: Od Mnichova k válce, Práce 1945) Následovala další a další jednání, kdy Němci dokola opakovali své požadavky. 5. ledna 1939 jednal polský ministr zahraničí plukovník Beck s Hitlerem v Berchtesgadenu. Tak jako v Mnichově Německo slíbilo ČSR za odstoupení československého okrajového území záruku nových hranic (a záruku ovšem nedodrželo), tak i Beckovi nabízel Hitler podobnou „výhodnou“ transakci: vydejte nám Gdaňsk a koridor a zaručíme vám hranice (Smetáček).

Předválečné Polsko bylo po větší část své existence (nejpozději od roku 1926) nedemokratický polofašistický stát, který v třicátých letech se sbližoval s Německem. V roce 1934 uzavřelo Polsko s Německem smlouvu, od které si slibovalo záruku západních hranic, když o dva roky dříve uzavřeli Poláci podobnou smlouvu se sovětským Ruskem. Polsko vzhledem ke své poloze to rozhodně nemělo lehké. Z východu i ze západu bylo obklopeno nepřátelskými státy, což si diktátor Piɬsudski uvědomoval, plukovník Beck již méně. Polsko vedlo krátkozrakou zahraniční politiku a zejména za plukovnického režimu (plukovník Beck se v Hitlerovi viděl) až nepochopitelně nenávistnou vůči Československu. (V pozadí byl spor o Těšínsko a také odlišný politický vývoj v minulosti.) Vrcholem bylo, když se Polsko připojilo k rozbíjení Československa: „neuvěřitelný, nepřátelský a na budoucnost vůbec nemyslící postup Beckova Polska“, tak se vyjádřil Ed. Beneš ( Mnichovské dni, Svoboda 1968), „rána dýkou do zad“ (Kamil Krofta).

Anglie a Francie hrály svou usmiřovací politikou (politika appeasementu) vůči Hitlerovi trapnou roli. Doufali, že když budou Hitlerovým požadavkům ustupovat co možná nejvíc, ten se uklidní a dá pokoj. Politici, kteří tehdy stáli v čele evropských mocností nebyli snad ani průměrní. Neville Chamberlain, „pravý opak prozíravého státníka, zdá se, že opravdu věřil, že na účet Československa zachrání světový mír, ale nechápal, koho má před sebou – Hitlerově čeládce byl jen na posměch .“ (Otakar Vočadlo: Anglické listy Karla Čapka, Academia 1974). Podle Jana Masaryka „Je neštěstí, že tento hloupý, neinformovaný malý člověk je anglickým premiérem“ (Bořivoj Čelovský: Mnichovská dohoda 1938, Tilia 1999). O E.Daladierovi, který byl předsedou francouzské vlády v letech 1938-1940 se E. Beneš vyjadřoval s jasným despektem: „Daladier byl muž, který připomínal…že je třeba se přizpůsobovat novému vývoji, že Francie se nemůže starat o rozvrácené středoevropské státy – jeho osobní, krajně odmítavé a pohrdavé,až výsměšné výroky o Polsku,a Rumunsku byly tehdy všude známy…Nadto se obklopil ve svém kabinetu řadou defaitistů…lehkovážní, nemorální a politicky korumpovaní.“

Opravdu by nebyla válka, kdyby Poláci vyhověli německým požadavkům? Opravdu byl Hitler tak mírumilovný, jak se čtenářům snaží namluvit pan Starikov? Československý prezident Ed. Beneš, si to nemyslel: „To, co nyní přichází, je však začátek velké evropské tragedie. Válka – veliká válka evropská- přijde, dojde k velkým rozvratům a revolucím. Nechtějí bojovat společně s námi a za lepších okolností; budou muset bojovat těžce a za nás, až my bojovat nebudeme moci. Dostanou všichni těžkou odplatu“ (Beneš v rozhovoru se zástupci armády v předvečer Mnichova 28. září 1938) .

Přes nesouhlas s politikou Anglie a Francie a také Polska v třicátých letech lze konstatovat – je to ovšem naprosto zřejmé – že plná odpovědnost za rozpoutání druhé světové války padá na Německo. Výše uvedené státy Hitlerovi však v jeho činnosti horlivě asistovaly.