Jsme bezmocní vůči lidem, kteří chtějí svět opět zavléci do katastrofy?

Avatar
Původní autoři

Ivo Šebestík
29. 4. 2015 Altpress
Orientovat se alespoň zevrubně v dějinách vlastní země, Evropy a světa bývá sice užitečné, nicméně občas takovéto historické povědomí dostává svého nositele do situace bezmocného diváka.
V dějinách existuje několik desítek modelových situací, které se stále vracejí, přičemž tyto návraty jsou možné díky průběžnému narušování historického povědomí a obecné ztrátě paměti. Generace se střídají, pamětníci ztrácejí paměť a posléze odcházejí. Proto se tisíckrát použité modely uplatňují stále jako nové a neotřelé. Jsou přitom starší než Metuzalém a jejich počet není nikterak závratný.


Kdyby si lidstvo osvojilo historickou paměť a naučilo se znát běžné metody strhávání lidí do propastí, nebylo by ochotno sloužit praktikám, které byly už nesčetněkrát odhaleny jako manipulativní a vedoucí k tragédiím. Je škoda, že to „u lidstva“ funguje tak, že tragédie musí nejprve přijít, zabít obrovský počet lidí, další zranit, potupit a zneuctít, a pak se zlo pomalu odplíží někam do stínu, kde si počká na další příležitost.

A mezitím, co tragédie čeká na další příležitost umožněnou zapomínáním potomků obětí a důmyslnými propagandami budoucích zločinců, lidstvo na chvíli zmoudří. Začne mluvit, přednášet a psát o tom, co zažilo. Diví se, jak se něco takového mohlo stát? Hledají se viníci, kteří to dopustili. Přemýšlí se nad tím, kamže se to poděla lidská kulturnost? Každému je vše jasné a dušuje se, že se něco takového už nesmí opakovat. Distribuují se vyznamenání, staví se pomníky, pletou se věnce květin, zpívají písně, píší romány, točí se filmy, slaví se, hořekuje se, připomíná se, slibuje se, dochází se zmoudření a katarze.

Ovšem jen na chvíli. Než se zapomene na původní model a na jeho schopnost vynořovat se, působit, zabíjet a mizet ve stínu. Člověk s historickým povědomím toto ví a hledí na svět kolem sebe jako se námořník dívá na širém moři na blížící se vlnu vysokou jako třípatrový dům. Chce se mu volat na své bližní, že tohle není nic nového, že to tady bylo už tisíckrát. Má po ruce důkazy. Může psát jako Karel Čapek v předvečer Mnichova, v posledních týdnech svého života na sklonku roku 1938. Je to marné. Zatím vždycky to bylo marné, protože lidé, kteří chtějí válku, ji z nějakého důvodu i potřebují. Jedni v ní nacházejí peníze, druhým dává směr v jejich bloudění životem, pro další je naplněním potřeby jednat agresívně, jiní se mstí nebo jsou skrytí sadisté nebo se narodili s duší inkvizitorů a v nepříteli nacházejí jinověrce, proti kterému mohou hřímat z kazatelny.

Ta odněkud zevnitř vycházející potřeba válčit, ničit a zabíjet, spojující se s touhou bohatnout, zvětšovat moc, ovládat, je skutečným zlem, které se příležitostně probouzí k životu. Následující text pochází z aktuálního vydání jednoho českého deníku. Jiří Pehe, horlivý apologeta politiky Spojených států, v něm píše ve vztahu k vlnám migrantů pocházejících z oblastí, ve kterých se Spojené státy vojensky angažovaly. Text snad už ani nepotřebuje komentáře:  „Lze se též provokativně zeptat, zda Západ pod vedením USA naopak částečně nezavinil současnou kalamitní situaci spíše tím, že byl málo důsledný. Jinými slovy: když už se západní země angažovaly ve svržení režimů, jako byl ten libyjský, neměly tak učinit pořádně? Tedy s pomocí plné okupace a  snahy vytvořit pak fungující instituce?“

Autor Spojeným státům nevyčítá krvavý průběh agresí, statisíce mrtvých, děti zabíjené nejprve embargem, pak bombardováním, nepravdivé a  vykonstruované záminky k útokům, loupeže ropy, krádeže uměleckých předmětů z bagdádského muzea, nevyčíslitelné materiální škody, mučení a  ponižování zajatců, do očí bijící rasismus, zničení zemí a jejich infrastruktur, barbarské popravy bývalých vůdců bez řádného soudu, totální a nadlouho nevyléčitelnou destabilizaci. Právě naopak. Vyčítá jim, že USA toto neprovedly „pořádně“. Že toho všeho nebylo ještě více a  že to netrvalo déle, až do úplného ovládnutí jejich území, které ovšem v  duchu modelové propagandy, ale s využitím momentálně zavedeného slovníku označuje za „vytvoření fungujících institucí“.
Jsou obyvatelé demokratických zemí v jedenadvacátém století skutečně bezmocní vůči lidem, kteří z nějakého důvodu chtějí opět zavléci svět do katastrofy? Nestálo by už konečně jednou za to jim v tom zabránit využitím demokracie, která je obyvatelstvu ve skutečnosti ponechávána jenom pod podmínkou, že ji nikdy neobrátí proti zájmům mocných? Poprvé v  dějinách by tak mohla demokracie zabránit světové tragédii.