„Svět je báječné místo“ aneb putinofobové „U snědeného krámu“

Ivo Šebestík
21.4.2015  Altpress

U snědeného krámu, tak se jmenuje jeden román dnes už pozapomenutého českého spisovatele Ignáta Herrmanna. Příběh líčí smutnou zkušenost jednoho důvěřivého obchodníka jménem Martin Žemla, jehož – dnes bychom řekli podnikatelský záměr – skončil „snědeným krámem“. Žemla byl totiž člověk, který by se do podnikatelského prostředí hodil dnes ještě mnohem méně než za časů dávných.
Nicméně, přesto je škoda, že staré romány Dickensovy, Dostojevského, Hugovy, Balzacovy a Stendhalovy se už skoro nečtou. Byly by pro čtenáře překvapivými průvodci též i po jeho vlastní době. Hemží se to v nich šejdíři, podvodníky, lichváři a bankrotáři. Jedinou „neaktuální“ skutečností v nich je vlastně pouze přítomnost romantických hrdinů odhodlaných hájit slušnost a právo.

Ale toto pouze na okraj. Jako „u snědeného krámu“ to vypadá v arzenálu argumentů mnohých současných bojovníků proti Putinovi, kteří jsou automatickými zastánci Spojených států. Bylo by zapotřebí dvou krámů plných zboží, aby dostáli těmto svým „povinnostem“, a oni přitom nemají než jeden, a to dokonale vyjedený.

Tak například si v jednom aktuálním komentáři vypůjčil Alexandr Mitrofanov jeden odstavec z vystoupení ruského prezidenta Vladimíra Putina, ve kterém Putin přiznává podíl Sovětského svazu na „vnucování svého modelu“ zemím východní Evropy. To ovšem učinil proto, aby připomněl, že současné Spojené státy dělají totéž „prakticky po celém světě“.

Prosté Putinovo konstatování, a nadto docela v souladu s faktickou situací. Ovšem pro Mitrofanova zaujatého kritikou Ruska a obhajobou Spojených států mělo toto jednoduché tvrzení plně dostačit ke kritice Putina a jeho režimu. Zadání by bylo, podívejme se na to, jak se autor ujal jeho vypracování. Prohlédl si svůj vyjedený argumentační krám, a jelikož kde nic tu nic, chopil se v podstatě jediné možnosti. I položil vedle sebe materiálně chudý život obyvatel sovětského socialistického impéria (včetně Československa) a materiálně nepopiratelně pestřejší, byť již výrazně diferencovaný život týchž lidí nacházejících se ve světě pod správou „amerického modelu“.

Jeden gigantický, ale nesmírně důležitý otazník

Abychom se nedopustili ani té nejmenší trivializace onoho srovnání, dodejme povinnou argumentační výbavu, tedy že „sovětský model“ byl autoritativní, donucovací a represívní“, zatímco americký model je demokratický a svobodný. Tak, a půdorys bychom měli. Nicméně…

Překračuje výrazně rámec původního Mitrofanova komentáře, stejně tak jako rámec tohoto textu pokus o důkladnější analýzu vztahu obou systémů k právu, morálce, pravdě, světové bezpečnosti a k dalším hodnotám. Stejně tak by bylo zapotřebí pokusit se přesněji definovat, co znamenají svoboda a demokracie v praktickém prostředí ekonomického systému, jehož základem je nemilosrdná soutěž každého jedince s každým, a který neváhá nad obětováním jakéhokoliv množství lidských životů, pokud by snad někde měly být ohroženy jeho zisky. Stejně tak jako se s podobnými ohledy pochopitelně nezatěžoval ani sovětský imperiální model.

Sovětský diktát na rozdíl od amerického už skončil
Sovětský diktát na rozdíl od amerického už skončil

Zkrátka, bylo by zapotřebí mnohem důkladnější analýzy obou systémů, abychom současnému „americkému modelu“ mohli přisoudit, vedle příležitostí k vyšší životní úrovni obyvatel, také i nějaký mravní základ, respekt k pravdě a dalším hodnotám. Ale budiž, i kdyby čtenář Mitrofanova komentáře přistoupil na jeho vyjedenou argumentaci o lepším životě pod americkým diktátem a horším životě pod diktátem sovětským, přesto by zůstávala ve hře jedna veliká, vlastně zcela dominantní a svými rozměry vše v okolí převyšující neznámá. Víme dnes, jak skončil sovětský diktát a  co ve světě napáchal. Pokud jde o diktát americký, víme sice, co napáchal, ale nemáme ani zdaleka tušení, co ještě napáchat hodlá. Kde bude vlastně tak laskav, aby přestal ve svých nárocích, pokud vůbec taková hranice, byť hypoteticky existuje? A právě tento gigantický otazník je tak důležitý.

Bilance smutná a těžko obhajitelná

Jen za poslední čtvrtstoletí přispěly Spojené státy ke dvěma válkám v  Iráku, z nichž druhá skončila eskalací vnitřních konfliktů dvou znepřátelených skupin obyvatelstva, materiálním zpustošením země, několika sty tisíci mrtvých a rozpadem alespoň relativní a velice křehké stability na Blízkém východě. Utrpení ve vzdálené části světa se však nepopiratelně nijak nedotklo materiálního blahobytu v České republice. V  tom má autor komentáře jistě pravdu. Stejně tak, jako se jej nedotkly válka v Afghánistánu, bombardování Jugoslávie, podpálení válečných konfliktů v Sýrii, „arabské jaro“ v Egyptě, Libye a další doteky laskavé ruky „amerického modelu“.

Ano, bezesporu, občan České republiky – pokud má ovšem dobře placenou práci nebo se mu daří podnikání, aniž by se musel uchylovat k nezákonné činnosti – si může vychutnávat svůj blahobyt a dívat se přitom na televizní zpravodajství, ve kterém před jeho zraky jako film běží divoká střelba odehrávající se ve vzdálené zemi vyprahlé sluncem. Opravdu si nemusí klást dotěrné otázky ohledně toho, nakolik je ono zabíjení a  pustošení opravdu v zájmu „dobré věci“ a také jeho blahobytu. Nemusí si klást vůbec žádné otázky. Stačí, když si bude blahořečit, že se nachází pod americkou správou a unikl ze spárů správy sovětské. Ve svobodě, demokracii a v materiálním blahobytu se nemusí ani děsit toho, jakým způsobem američtí vojáci zacházeli a zacházejí se zajatými iráckými vojáky. To vše se přece dělo a děje také v zájmu jeho blahobytu.

Autorova argumentace, která proti sobě klade život za reálného socialismu a život za „reálné“ demokracie je sama o sobě chabá, i  kdybychom připustili její relevanci směrem k aktuálnímu politickému jiskření mezi USA a Ruskem, jehož obětí se může stát lid na Ukrajině ještě v mnohem větší míře, než je tomu dosud. Jenže, ve hře jsou současné Rusko a současné Spojené státy. Nejde o souboj mezi totalitou a  demokracií, mezi plánovaným a neefektivním hospodářstvím na straně jedné a vysoce účinnou tržní ekonomikou strany druhé. Nic z toho. Jedná se o střetnutí dvou aktuálních mocností, které jsou obě kapitalistické a  tržní, byť nepochybně ta americká je na tom materiálně lépe. Vytahování „komunistického“ kostlivce ze skříně je pro tento případ naprosto irelevantní. Stejně jako by bylo irelevantní ve sporu o restituce církevního majetku připomínat katolické církvi křížové výpravy, inkvizici nebo upálení mistra Jana Husa. Ostatně, současnému člověku se žije lépe nejenom ve srovnání s reálným socialismem, ale i ve srovnání s  dobou nacházející se plně pod kontrolou katolické církve. Nebo snad ne?

Argumentace současných putinofobů se opírají o sovětské časy, protože argumentovat aktuálně ve prospěch USA a proti Rusku je velice obtížné. A  to ze dvou důvodů. Jednak obě mocnosti vedu existenční zápas, který postrádá kategorie dobra a zla. Je to prostě velké nátlakové svinstvo a  domácí úkol pro snaživé rusofoby nenabízí žádnou oporu v aktuálních argumentech, které by mluvily jednoznačně ve prospěch USA a proti Rusku. Proto se argumenty loví v minulosti. Ale i potom zůstává úloha rusofobů nesmírně komplikovaná ve chvíli, kdy mají nějakým morálním způsobem obhájit současné počínání Spojených států. Washington jim tuhle práci opravdu neusnadňuje.

Spojené státy jen ve Vietnamu připravily o život miliony lidí
Spojené státy jen ve Vietnamu připravily o život miliony lidí

V průběhu studené války USA podporovaly svržení několika demokraticky zvolených vlád ve Střední a Jižní Americe. Ve Vietnamu se dopouštěly rasisticky motivovaných zločinů, mimo jiné také použitím chemických zbraní. Americká politika ve Východním Timoru a v Západní Papui způsobila smrt nejméně miliónu lidí, americké embargo vůči Iráku připravilo zemi nejenom o potraviny, ale také o léky. V důsledku toho zahynuly statisíce dětí. A k tomu výčtu zahrnujícímu také výcvik a  podporu některých současných teroristických organizací na Blízkém východě by bylo možno připojit desítky dalších doteků ruky „amerického modelu“.

Hájit zahraniční politiku USA je úkol opravdu těžký

Ten, kdo hájí „zahraniční politiku“ Spojených států a vůbec jejich vliv na současnou situaci ve světě, má nesmírně těžkou úlohu. Vlastně naprosto beznadějnou, neřešitelnou. Jediným jejím řešením je hledat a  najít něco ještě horšího než jsou Spojené státy. Mohl by to být nejspíš ďábel. Ale jelikož mnoho lidí nevěří na peklo, tak je třeba najít Zlo na Zemi. A tím Zlem nechť je Putinovo Rusko. Obhájit Ameriku znamená útočit na Rusko. Jinou možnost obhájci Spojených států nemají.

Americké administrativy za Clintona a Albrightové (Jugoslávie) a  George W. Bushe, jr. a Riceové (Irák, Afghánistán) udělaly všechno proto, aby materiálně spokojený svobodný a v demokratickém prostředí žijící občan euroatlantické civilizace zapomněl na to, že podmínkou spokojeného života je vědomí, že systém, který toto poskytuje, nespočívá na něčem mravně odpuzujícím, prolhaném a podle potřeby také agresívním. Vědomí, že někde na světě teče spousta krve nevinných lidí, kteří musí umírat proto, aby náš vysoce efektivní ekonomický systém roztáčel kola spotřeby stále rychleji, musí nutně narušovat blahobytný pocit ctitele Spojených států. Opravdu, nezávidím apologetům Spojených států jejich dobrovolnou práci.

A toto už jenom na okraj

Krátce před druhou světovou válkou, když legendární správce rezervací a chovatel lvů George Adamson začínal své působení v Africe, hemžil se kontinent domorodými i bílými pytláky vybíjejícími doslova po tisících leopardy pro jejich nádherné kožešiny a nosorožce a slony pro rohy a  kly. V pamětech, které Adamson později napsal, si položil otázku, jestli si bohaté dámy v Evropě a v USA vůbec uvědomují, jak dlouho šelmy s  nádhernými kožešinami umírají v železných primitivních a neobyčejně brutálně konstruovaných pastích, aby jejich kožešina mola být prodána na černém trhu a posléze proměněna v luxusní ozdobu šatníku prodejem už zcela legálním v některém módním salónu na pařížském bulváru. Jistě, že většině z nich tohle bylo a je jedno. A úplně stejné morálce se učíme, v  masovém měřítku, dnes my všichni. Naším náboženstvím jsou zisk, spotřeba, trh a růst všeho toho. Kdo bojuje za tyto cíle, kdo vládu těchto hodnot rozšiřuje po celé planetě, má být pro nás symbolem správné cesty, jediné možné a jediné představitelné. Na metody jeho „práce“ se neptáme. U důsledků jeho „práce“ nejsme, vidíme pouze v televizi pečlivě selektované záběry reality. Střelba hřmí daleko od našich uší, váleční zajatci jsou v rozporu se všemi mezinárodními dohodami ponižováni, tupeni a mučeni za vysokými zdmi nepřístupných věznic.

Ano, putinofobové mají pravdu. Dnes se nám žije lépe než v časech reálného socialismu. Stačí jen tak trochu parafrázovat slavné verše amerického vousatého básníka s chytrýma a laskavýma očima, Lawrence Ferlinghettiho, o tom, že „svět je báječné místo, pokud vám nevadí, že…“

Svět je báječné místo...
Svět je báječné místo…