Válka pravdu nenávidí

Mělo by nás děsit, že se objevují požadavky na novodobou cenzuru (např. Macháček, Putna, Šafr). Posledně jmenovaný vyjmenoval na takzvaném Svobodném fóru kategorií „lží“, které by neměly být tolerovány a do závorky uvedl jména představitelů, kteří mají tyto „lži“ šířit:

1. Rusko Krym neanektovalo, bylo tam řádné referendum. (Vyvadil)
2. Rusko neútočí na Ukrajinu, je to jen občanská válka. (Zeman)
3. Za válku na Ukrajině může Západ. (Klaus)
4. Ukrajinu ovládají fašisté. (Mládek)
5. Kam přijde americká armáda, umírají ženy a děti. (Semelová)

Nemá cenu se nyní hlouběji zabývat osobou pana Šafra a jeho (ne)důvěryhodností. Stačí snad jenom uvést, že kdo záměrně manipuluje a překrucuje fakta, nemůže být pokládán za nezávislého novináře.
Podle Šafra je svoboda slova ohrožena od inauguračního projevu prezidenta Miloše Zemana ve Vladislavském sále, v němž údajně „označil novináře jako jednu z asociálních a kriminálních skupin obyvatelstva, paušálně, generalizujícím způsobem. To je od prezidenta republiky opravdu velmi nešťastný a špatný čin. … Já bych chtěl upozornit na princip kolektivní viny, který prezident používá, a který je v liberálním prostředí naprosto nepřijatelný.“ Jedná se o doslovnou citaci z pořadu Pro a proti (minuta 2:30-3:50).
Prezident republiky však svým posluchačům vzkázal něco poněkud jiného: „Za třetí ostrov negativní deviace pak pokládám podstatnou část českých médií. Tu část, která se zaměřuje na vymývání mozků, na mediální masáž a na manipulaci veřejným míněním…“ Hlava státu tedy nemluvila o všech novinářích, ale výhradně o těch, kteří se uchylují k manipulaci, etiketizaci a dehonestaci na základě nepravdivých informací. Tedy například o těch, kteří někomu, kdo mluví o jasně vymezené skupině osob, bez mrknutí oka připíšou plošnou paušalizaci bez rozdílu (Jako když Šafr argumentuje emotivním podsunutím: Vy třeba, Renato, nikomu mozek nevymýváte – a přesto jste prezidentem nařčena). Miloš Zeman specifikoval, že mu vadí ti novináři, kteří oplývají „minimem znalostí“ v kombinaci s „maximem sebevědomí“. Šafr se zde viditelně dopustil mediální manipulace a záměrného zkreslení vysloveného. Takovým jednáním se diskredituje – a to jako novinář i jako aktivista „rozbíjející prasátka pro dobrou věc“ (to když měl spolufinancovat billboardy na podporu americké vojenské kolony). 

Vraťme se ovšem k takzvaným lžím, které by chtěl Šafr stíhat a potírat. Jednou z nich má být konstatování skutečnosti, že na Ukrajině probíhá občanská válka. Takové tvrzení se ideologům hlásajícím, že přece Rusko napadlo Ukrajinu, nehodí. Co s tím? Zakázat? Donutit každého, kdo něco takového řekne, aby odvolal? 

Začít bychom v takovém případě nejspíš měli u šéfa francouzské rozvědky, Ch. Gomarta, jenž prohlásil, že: „Rusové nevyslali na Ukrajinu své velení, transporty ani polní nemocnice, takže se o invazi nedá mluvit. (…) Nakonec se ukázalo, že jsme měli pravdu, protože pokud se na Ukrajině objevili ruští vojáci, tak ne jako invazní jednotky, ale jako prostředek, jak vyvinout tlak na ukrajinského prezidenta Petra Porošenka.“ Podle některých „našich ideologů“, mezi něž můžeme pana Šafra hrdě zařadit, je toto tvrzení „vyslovená lež“, za niž by naše hlava státu, které ho také zformulovala, měla rezignovat.

Hodnotíme-li, kdo mohl krvavé občanské válce na Ukrajině zabránit, nemůžeme roli Západu pominout. Americký politolog R. Landman poukazuje na fakt, že „Washington dodal ukrajinské armádě těžké bojové zbraně na začátku konfliktu v dubnu (2014), a možná ještě před vypuknutím války. Klíč k pochopení situace spočívá v tom, že USA vždy vyzbrojovaly Kyjev, a Obamovo prohlášení teprve o záměru dodávat zbraně je lež! NATO a ukrajinské vzdušné síly disponují stále vybavením dodávaném z iniciativy Bílého domu.“
USA ani EU nereflektovaly, co předcházelo anexi Krymu – a co je pro tuto anexi zásadní. Netlačily na ukrajinskou stranu, aby vyšetřila, proč se Majdan zvrhl do krveprolití a kdo tahal za nitky. Neřešily situaci kolem jasného puče – a neváhaly s podporou lidí, kteří nebyli voleni – a s nimiž měla část země velmi vážný problém. Názor občanů se ocitl ne na druhé, ale na sté koleji. Byl odsunut do pozadí. Ukrajinští občané rozhodně nechtěli nadvládu oligarchů peroucích se o moc. Nechtěli potlačení svých svobod včetně názorového projevu. A v žádném případě nechtěli zbídačení části společnosti s tím, že budou žít válkou.

Neřešíme, zda nedošlo a nedochází k porušování ukrajinské ústavy. Našli jsme si totiž viníka, Rusko – i hlavního Mefista. Tuto roli jsme přisoudili ruskému prezidentovi.
Studie profesora Katchanovského, z níž vycházel při zkoumání dění na Ukrajině profesor Sapir, se u nás bohužel příliš necituje. Popírá ovšem jednoznačnost anexe Krymu jako ruské agrese a upozorňuje na okolnosti, za nichž by vyznívala úplně jinak:
„Ve světle toho, že současná vláda v Kyjevě nemá zájem o objasnění celé této záležitosti, chopili se tohoto úkolu nezávislí experti z oblasti politických věd. Jejich práce byla představena před několika týdny profesorem Katchanovskim na půdě ottawské univerzity. Katchanovski došel při pečlivé analytické práci a zkoumání zdrojů, jež pochází v drtivé většina z promajdanského tábora, k jasnému názoru. Podle jeho mínění operovali odstřelovači zevnitř a jednotky věrné Janukovyčovi pouze opětovaly střelbu. Většina zabitých demonstrantů se tak ocitla v křížové palbě a byla zasažena zezadu, protože před nimi stály policejní jednotky… Pokud Viktor Janukovyč opustil Ukrajinu o vlastní vůli, potom následná změna vlády nijak nenarušuje ústavní pořádky platné v zemi. Jestliže se tak ale rozhodl z důvodu svého ohrožení, může být taková změna režimu naopak považována za porušení ústavy. To by znamenalo, že následná referenda na Krymu a východní Ukrajině je možné považovat za legitimní.“ 
Wolfgang Bittner (pro různé mitrofanovy, pehe, šafry, putny, plesly či leschtiny samozřejmě představitel páté Putinový kolony), člen Mezinárodního PEN klubu, vystudovaný právník a několikrát vyznamenaný spisovatel přišel s knihou Dobytí Evropy Amerikou (Jaro, Praha 2014, ISBN – 978-80-904423-4-4, 115 s.). Věnuje se v ní zejména selhání německých mainstreamových médií, což dodává na konkrétních případech. Fakta má podložena relevantními odkazy, takže skutečně nemůže být viněn ze šíření propagandy. Poukazuje na to, co média překrucují – za mnohem nebezpečnější ale pokládá to, co zamlčují: „Dokonce ani o zavraždění osmačtyřiceti proruských demonstrantů v Oděse, kde prozápadní nacionalisté zapálili Dům odborových svazů, se nezmínil ani jeden úvodník. Noviny informovaly o „protiteroristické operaci“ a „silných bojích s promoskevskými separatisty“ na Východní Ukrajině, ačkoliv v tomto okamžiku již každý věděl, že tam zuří občanská válka“. (Bittner, s. 27). Bittner se věnuje též otázce anexe Krymu. Tu neoddělitelně spojuje s předchozími událostmi a chápe ji pro zdejší občany jako prospěšnou. Západ totiž netrápí, kolik lidí na východě Ukrajiny zahynulo – a že se tento scénář mohl psát i na Krymu. Pochopitelně krví. Jistě, můžeme diskutovat o tom, zda bylo nutné Krym anektovat a zda nemohl získat pouze nějaký samostatný statut. Pokládat však anexi Krymu za nejhorší porušení mezinárodního práva v poslední době – zvláště ve světle studie zveřejněné Lékaři proti jaderné válce a pojednávající o zodpovědnosti americké armády za úmrtí 1,3 milionu až dvou milionů lidí v Iráku, Afghánistánu a Pákistánu, a to jen v průběhu deseti let – je projevem nehlubšího pokrytectví.

Představitelé Spojených států amerických i Evropské unie zavírají před těmito všemi fakty oči. Dál za svého spojence považují někoho, jehož poslanci předkládají zmanipulované falešné důkazy o „ruské agresi“ – jen abychom mohli zaútočit na Rusko. Premiéra Jaceňuka by měla diskvalifikovat již lež o napadení Hitlera Stalinem. Je pravděpodobné, že kdo lže o minulosti, lže i o přítomnosti. Otázkou zůstává, proč takového člověka nazýváme spojencem. Co to potom vypovídá o nás samých, je nasnadě. 

Měli bychom být znepokojeni, že v době, kdy by měly být prosazovány Minské mírové dohody, dorazili na základnu Javoriv nedaleko hranice s Polskem příslušníci 173. výsadkové brigády. Aby tam v průběhu příštího půlroku (mír se tedy evidentně nepředpokládá) cvičili tři ukrajinské prapory. Že by i fašistický prapor Azov?

Celá politika Západu proti Rusku je přinejmenším „podivná“. Uvalujeme na tuto zemi sankce, které ještě stupňujeme. Nesnažíme se však působit na strany ukrajinského konfliktu. Nezajímá nás, že Putin tlačí na kozáky, aby složili zbraně. Pro nás bude Putin vinen, pokud kozáci zbraně nesloží. A oni je nesloží, protože se nechtějí smířit s nadvládou oligarchů. Podobně nás nevzrušuje, že nemáme žádné nástroje na ukrajinské prapory, které chtějí bojovat. Tady patrně sankce nejsou zapotřebí.
Selhali jsme na celé čáře. 

Samostatnou kapitolou je potom problematika, jaký systém vlastně na Ukrajině zavládl. Alexandr Solženicyn měl pravdu, když prohlásil: „Nálepka fašismu je to samé jako svého času stigmatizující nálepka „třídní nepřítel“ či „nepřítel lidu“. Je to úspěšná metoda, kterou se dá oponent srazit k zemi, zacpat mu ústa, přivolat na něho represe a podle potřeby to v médiích zveřejňovat.“ Ano, jsme svědky toho, že je fašistou nazván třeba levicový sociolog a europoslanec Jan Keller jenom proto, že z levicových pozic odmítá nadnárodní smlouvu TTIP. Jiní zase za fašistu označí kohokoli, kdo odmítá mainstreamový pohled na dění na Ukrajině. Vymezme si tedy, co je fašismus, co korporatokracie a co nacismus. Na základě jejich charakteristik potom budeme zkoumat „západní“ hypotézu, že fašismus ani nacismus na Ukrajině nejsou – a že se jedná toliko o ruskou propagandu. 

Robert Paxton definuje následující rysy fašismu:

• je zde drtivá krize, neřešitelná tradičním způsobem; 
• povinnosti vůči skupině, k níž člověk patří, jsou nadřazeny všemu ostatnímu;
• tato skupina je obětí, což ospravedlňuje jakýkoli postup proti jejím nepřátelům;
• skupinu ohrožuje individualistický liberalismus, třídní konflikty i vliv cizáků;
• skupinu je nutno více sjednotit, třeba i násilím;
• situace vyžaduje, aby se moci ujali přirození vůdcové (mužského pohlaví) v čele s národním vůdcem, ztělesňujícím historický úděl skupiny;
• vůdcovy instinkty jsou nadřazeny nad abstraktním rozumem;
• je správné nasadit ve prospěch skupiny vůli a násilí;
• vyvolená skupina má právo vládnout bez omezení ostatním lidem, má právo rozhodovat na základě kritérií zdatnosti skupiny v darwinistickém boji o přežití zdatnějších

Nyní se podívejme, jaké poměry panují na Ukrajině:

– Země se potýká se zhroucenou ekonomikou. Došlo k výraznému chudnutí nižších a středních vrstev, a naopak ke zbohatnutí oligarchických skupin, které vedou mezi sebou boje. Stávající vláda, jejíž mandát je zpochybněn tím, že část země se voleb neúčastnila, čelí podezření z korupce. Ukrajinská armáda je v rozkladu a v občanské válce povolávala stále mladší ročníky.
Na Ukrajině již během války zemřely tisíce lidí a statisíce jich emigrovaly – z toho nemalá část mířila do Ruska. 

Od 1. ledna 2015 se ukrajinská vláda rozhodla pro novou daňovou legislativu, jejíž významnou složkou budou senioři a další zranitelné skupiny obyvatel. 

Stávající vedení země se obává nového Majdanu, který by ho svrhl. Hledá tedy zástupný cíl, k němuž by od sebe odpoutal pozornost.

Ukrajina je hluboce rozdělena. Již dříve bývalo pravidlem, že suverénní vítěz voleb v části regionů zaznamenal v jiných naprostý debakl. 
Porošenko s Jaceňukem ztrácejí půdu pod nohama. Zemi odřízli od Ruska – a od USA a EU mnoho čekat nemohou. Žádné odpouštění dluhů, žádné finanční injekce do černých děr, které by veškeré zdroje stejně nejspíš požraly. Tento stav lze popsat jako drtivou krizi, která nemá standardní řešení.

– Opoziční poslankyně, Jelena Bondarenková v roce 2014 (ještě před ukrajinskými parlamentními volbami) mimo jiné prohlásila:

„Před několika dny ministr vnitra Ukrajiny Arsen Avakov, který je zuřivým příznivcem „válečné strany“ na Ukrajině, prohlásil toto: „Pokud přistoupí k parlamentnímu řečnickému pultu Jelena Bondarenko, ruka mimoděk sklouzává k pistoli“. Zdůrazňuji: Tohle řekl člověk nadaný pravomocemi nejvyššího policisty v zemi. Přesně před týdnem mne mluvčí ukrajinského parlamentu Aleksandr Turčynov zbavil práva vystoupit z parlamentní tribuny…“ 

V lednu 2014 vrhnul Arsen Avakov, nynější ministr vnitra Ukrajiny, stolek na bývalého poslance Věrchovné Rady za Stranu regionů, Olega Kalašnikova. Ten byl v dubnu 2015 zastřelen.

Opozice je na Ukrajině pronásledována – a jiný než oficiální vládní názor je považován za zradu. Sám fakt, že ministr vnitra jinému politikovi nepřímo vyhrožuje „rukou sklouzávající k pistoli“ by měl být pro všechny zastánce „západních hodnot“ dostatečně alarmující. Ukrajina se stala zemí, kde hlavní není právo, ale obhajoba cílů určité skupiny. Skupiny silně nacionalistické, tvrdě antikomunistické a protiruské. Když A. Mitrofanov psal pro Právo svůj článek Tlupa (16. 4. 2015), konkrétně pasáž:

„Jedličkovi (aktivistovi a členovi krajně pravicové Strany svobodných občanů) se prý přes internet hlásí desítky zájemců o občanství (státu na „území nikoho“, Liberlandu). Žadatel ale nesmí být „komunista, nacista či jiný extremista“. Liberland má už vlajku, státní znak a motto: „žít a nechat žít“. Což hned popírá vlastní praxe zakladatelů. Svobodná země by totiž měla nechat žít i lidi s tímto smýšlením, pokud neporušují zákony“, 

zřejmě pozapomněl, že on sám za „svobodnou zemi“, toho času napadenou Ruskem – považuje Ukrajinu. Tu Ukrajinu, kde Avakov vyhrožuje Bondarenkové pistolí. Holt příslušnost k té „pravé Ukrajině“ je pro Avakova nadřazena nad nějaké zákony. 

„Rok, který končí, byl nejtěžší v posledních sedmi desetiletích, od roku 1945. Krvelačný nepřítel vztáhl ruku na naše životy, území, svobodu, nezávislost… Tuto vlasteneckou válku určitě vyhrajeme, protože je to pro nás válka spravedlivá. Na naší straně je pravda! Bůh je s námi!“, 

líčí Porošenko svou zemi jako oběť Ruska. A dodává:

„Prorážíme blokádu na dodávky zbraní, které byla Ukrajina vystavena. Armáda se dostává mezi pětici nejsilnějších v Evropě.” 

Jinými slovy, Ukrajina je „obětí ruské agrese a jakékoli prostředky na její obranu jsou v pořádku“.

– Máme zde zastřeleného bývalého gubernátora Záporožské oblasti, Olexandera Peklušenka, oběšeného bývalého šéfa regionální charkovské vlády, Aleksija Kolesnika, úmrtí bývalého člena Strany regionů, Stanislava Melnika, oběšeného starostu Melitopole, Sergyje Valtera či smrt člena Strany regionů Michaila Čečetova, který údajně vyskočil z okna v 17. patře.

Poněkud mnoho sebevražd bývalých čelných politiků v relativně krátkém časovém úseku. To nevypadá jako náhoda. Nezapomínejme, že zpočátku i vražda V. Samsoněnkové (mj. bývalé šéfky Fondu národního majetku Ukrajiny) byla vyšetřována jako sebevražda. K nedávným vraždám ukrajinských proruských aktivistů Igora Kalašnikova a Olese Buzyny se přihlásila zatím neznámá organizace zvaná Ukrajinská povstalecká armáda (UPA). Dosud přesně nevíme, kdo ji představuje a kdo za ní stojí. Když jsme měli možnost v počátcích uhasit doutnající oprašování kultu Bandery, mlčeli jsme. Mlčíme i nyní. Buzyna ani Kalašnikov patrně nepatří mezi ty, jejichž právo na svobodu projevu a život bychom byli ochotni hájit. Ani na Matteottiho si nevzpomeneme – musili bychom totiž vidět až příliš podobný rukopis nastupujícího italského fašismu a systému, který se nyní prosazuje na Ukrajině. Přední tvář fašisticky se profilujícího Pravého sektoru – D. Jaroš – se stal poradcem náčelníka generálního štábu ukrajinské armády Viktora Muženka. A opět následuje naše „západní mlčení“. Požadavek na „sjednocení s použitím násilí“ symbolizuje právě osoba D. Jaroše. 

Jsem přesvědčen, že výčet těchto bodů stačí, abychom si uvědomili, že hypotéza o marginálním vlivu fašismu na Ukrajině fašismus není na Ukrajině tváří v tvář faktům neobstojí. Fašismus zde není nějakou okrajovou záležitostí, ale že se dotýká vrcholných pater její politiky. 

Roger Griffin zmiňuje, že

„ … v meziválečném období se fašistická strana projevila především v podobě elitou vedené ,ozbrojené strany‘, jež se – většinou neúspěšně – pokoušela vytvořit populistické masové hnutí pomocí liturgického stylu politiky a radikálního programu, slibujícího přemoci hrozbu mezinárodního socialismu, ukončit degeneraci postihující národ ovládaný liberalismem a uskutečnit radikální obnovu národního sociálního, politického a kulturního života v rámci toho, co si běžně představovala jako počínající novou éru západní civilizace. Ústředním mobilizačním mýtem fašismu, ovlivňujícím jeho ideologii, propagandu, politický styl i činy, je vize bezprostředně nastávajícího znovuzrození upadajícího národa.“ 

Tento apel je u Jaroše, ale i Jaceňuka či Porošenka více než patrný.
Politický systém na Ukrajině však není namořen a zamořen pouze vlivem fašismu. Můžeme zde sledovat též nemalý vliv korporatokracie, kdy role státu je značně omezena a držiteli moci jsou korporace. Válka je – cynicky řečeno – startovní čarou pro v pozadí nachystané developery a nadnárodní korporace.
Kromě toho nelze nepostřehnout i některé prvky nacismu. Ten můžeme definovat jako totalitní ideologii založenou na vypjatém nacionalismu, rasismu, prvcích socialismu, militarismu a antisemitismu. 
Potlačování do té doby na Ukrajině vlivné a demokraticky volené komunistické strany, stejně jako tvrdé antiruské postoje a silný militarismus jsem již zmínil. Za zmínku pak stojí i fakt, že Světový židovský kongres, organizace reprezentující židovské komunity a organizace ve stovce zemí celého světa, napsal Ukrajinské Pravoslavné církvi dopis vyjadřující hluboké znepokojení nad účastní této církve při neonacistických ceremoniích na Ukrajině.

Ukrajinský ministr vnitra Avakov v Itálii vykládá o vzteklém ruském mediálním propagandistickém psovi (za prezidenta Janukovyče byl Avakov trestně stíhán podle č. 3 par. 365 – “zneužití pravomocí a moci s těžkými důsledky”), kterému je třeba zavřít kušnu. Mykola Azarov, bývalý ukrajinský premiér, podotkl, že současné vedení země staví na protiruské psychóze. Nic jiného neumí občanům tohoto státu nabídnout. Strach, represe, násilí. To jsou znaky režimu, který oslavujeme jako vzor „západních hodnot“, mezi něž ale zřejmě řadíme hlavně porušení konvence o (ne)mučení či stav, kdy jsme všichni jedno velké UCHO. Na jednu stranu hlásáme potřebu dodržování lidských práv a svobod, ale lidé jako E. Snowden nás usvědčují z pokrytectví. Odposlechy nejsou demokracií. Mučení není humanitou. Vraždy bez soudů – jako v případě Obamova „seznamu smrti“ jsou pouze sprostými vraždami. Obama přitom nijak nevyčnívá – neidealizujme si jeho předchůdce, a už vůbec ne jeho možné nástupce, jako například McCaina. 

Toto není nic protiamerického, jak by možná namítl J. Pehe. Ten se snaží válku proti Iráku bez mandátu OSN ospravedlnit následovně:

„Je ovšem také pravda, že Sadám Husajn opakovaně porušoval rezoluce RB OSN, vraždil po tisících svoje odpůrce a použil chemické zbraně proti iráckým Kurdům. Byl to dostatečný důvod k vojenskému zásahu, nebo ne?“ 

Samozřejmě že to důvod není. Pehe má evidentně na mysli operaci Anfál, při níž byly v letech 1987 a 1988 zmasakrovány desetitisíce Kurdů. Některé zprávy uvádějí až 180 000 obětí. Jenže v této válce USA podporovaly Irák a za Anfál nesly odpovědnost. Holt ze spojence se stal zlý diktátor ve chvíli, kdy hrozbou pro okolní svět nebyl.

Nezapomínejme též na Sestřelení letu Iran Air 655. O půl roku později se nad skotským Lockerbie po výbuchu bomby zřítil Boeing 747 americké společnosti PanAm a zahynulo 270 lidí. Mohlo jít o íránskou odvetnou akci, čin byl ale připsán libyjskému vůdci. 

Zrůdnosti studenoválečného soupeření na nás stále častěji vykukují v podobě nejrůznějších krvavých bumerangů. Irák, Libye, Jemen jsou zhroucenými státy a ideální půdou pro semeniště terorismu. 

Toto není antiamerikanismus. Toto je obrana základních demokratických hodnot. Nevím, proč bych se měl hlásit k Mc Cainovi, Bushům či Schapiroovi. Ti pro mě nejsou Amerikou, již bych mohl ctít a jíž bych si mohl vážit. Zato M. L. King, E. Snowden či Occupy Wall Street pro mě takovými symboly jsou. 

Jsem bytostně přesvědčen, že máme-li zamezit zničující světové válce, je třeba, aby náš občanský hlas byl slyšet. Aby jednotně rezonoval hlas občanů Ukrajiny, Ruska, USA i mnohých evropských států. Rád bych připomněl německou výzvu Ne naším jménem. Pokládal bych za správné, aby se podobné výzvy objevovaly i v dalších zemích včetně té naší.
Stačilo by pár vět. Za sebe mohu říci následující:

Vývoj na mezinárodní scéně mě děsí. Místo potlačení teroristických hrozeb zažíváme jejich renesanci. Místo pevné jednotné Evropy stojící na sociálních a mírových základech s hrůzou pozoruji Evropu balancující nad asociální propastí, nad propastí chaosu a válek. 
Nejsem ani stoupencem Putina, ani autoritářského Ruska s jeho stávající fází oligarchického kapitalismu. Současně jsem odpůrcem takzvané jestřábí politiky reprezentované Mc Cainem a dalšími. 
Požaduji boj proti všem propagandám s tím, že za nejhorší považuji propagandu proválečnou. Mainstreamová média bohužel tuto propagandu přejímají – a to pokládám za hrozbu demokracii i míru.

Pokud mlčí politici, občané by neměli. Mohou sehrát klíčovou roli Andersenova dítěte, které má odvahu vykřiknout pravdu o císařově nahotě. Nepodporujme zbrojařské koncerny. Nestaňme se bezcennou náplní do novodobých kanónů. Bojujme pravdou, jakkoli je toto slovo zprofanované. Vraťme jí duši. Vraťme jí obsah. Válka totiž pravdu z logiky věci nenávidí.