Thierry Meyssan:Sonda pod americké prsty očima francouzského publicisty

Avatar
Původní autoři


8.4.2015   Střípky ze světa 
 Domino obratu k Teheránu
Po dohodě, dosažené s Íránem v Lausanne, se rojí i řada otazníků. Do tajů jejího prologu – i možných důsledků – nahlíží francouzský publicista Thierry Meyssan. Proslul už knihou Velký podvod – žádné letadlo na Pentagon nespadlo.Bushovu verzi 11. září 2001 rozbila na cimprcampr už koncem téhož roku. Rok nato vyšla i česky. Teď její autor nahlíží do jiného zákulisí:

Spojené státy vedou s Íránem tajná jednání už od března 2013. Pro Teherán, čelící „bezprecedentnímu ekonomickému a monetárnímu obklíčení“, to byla „příměří, než znovu nabere síly“. Washington je vedl hlavně proto, aby svá vojska mohl přesunout z Blízkého na Dálný východ.

„V čele amerického týmu stáli dva vyjednávači vrcholného ranku, Jake Sullivan a William Burns.“ Prvý patřil ke klíčovým poradcům Hillary Clintonové, když šéfovala americké diplomacii. „Její slepou podporu Izraele, ani fascinaci Muslimským bratrstvem však nesdílel.“ Když ji Obama v čele Státního departmentu vyměnil, Sullivan se stal poradcem viceprezidenta Joe Bidena. „Jednání s Íránem běžela pod touto kuratelou.“ William Burns je kariérní diplomat – „prý jeden z nejlepších, jaké dnes Spojené státy mají“. S Íránem jednal z pozice „adjutanta Johna Kerryho“.

K výsledkům už dosažených zákulisních dohod patřilo i vyřazení Esfandiara Ráhima Mašaje – někdejšího šéfa zpravodajské služby íránských revolučních gard, šéfa nynějšího kabinetu a příbuzného exprezidenta Mahmuda Ahmadínežáda – ze soutěže o prezidentský post. Washington se výměnou zavázal, že ulomí protiíránské hroty v politice svých regionálních spojenců, odblokuje jednání ve formátu 5 + 1 o íránském jaderném programu, a uvolní tak cestu ke zrušení sankcí.

Právě tato důvěrná ujednání umožnila, aby se íránským prezidentem stal Hasan Rúhání (třebaže v průzkumem veřejného mínění vedl jeho rival z revolučních gard). Ruhání vystudoval ústavní právo ve Skotsku. Vedl rozhovory o jaderném programu země v letech 2003 – 2005. A „byl i prvním Íráncem, kontaktovaným Izraelem a Spojenými státy, když propukl skandál ´Iranegate´“. „Během pokusu o ´barevnou revoluci´ v roce 2009, organizovaného CIA za asistence ajatolláhů Rafsandžáního a Chattámího, zaujal prozápadní postoj proti prezidentu Ahmadínežádovi.“

Spojené státy zase „instruovaly svého saúdského spojence, aby se k Teheránu začal chovat vstřícněji. Rijád a Teherán byly po měsíce samý úsměv, zatímco šejk Ruhání navázal osobní kontakt se svým protějškem ve Spojených státech.“

Cílem „Bílého domu bylo vzít íránské úspěchy v Palestině, Libanonu, Sýrii, Iráku a Bahrajnu na vědomí a nechat Teherán, ať si svůj vliv v těchto zemích užije, výměnou za to, že odpíská další expanzi své revoluce. Poté, co Washington na dělbu Blízkého východu s Ruskem rezignoval, se poohlížel po tom, jak region, dřív než z něj přesune svá vojska, rozdělit mezi Saúdskou Arábii a Írán.“

To ovšem míchá kartami sunnitsko-šíítského schizmatu („absurdního tím víc, že mnohdy nekoresponduje s vyznáním řadových sympatizantů“) a mění i demarkační čáry, jež v regionu vykolíkovala studená válka. Z jedné strany to asi netěší vedení Ruské federace, z té druhé to však Izrael vrací do pozice, kdy ho deštník Spojených států ještě nechránil. Pro „premiéra Benjamina Netanjahua, zastánce expanze vlastní země ´od Nilu po Eufrat´, to je nepřijatelné“. „Proto se vahou své pozice pokusil zmíněný program zesabotovat.“

Americká vyjednavačka Wendy Shermanová se – navzdory ženevské dohodě o íránském jaderném programu z počátku loňského roku – pokusila „izraelskými požadavky navýšit bank“. To když „dala najevo, že Washington nepřijme prostě jen garance, že Írán nebude s to vyrobit jadernou zbraň.“ A „z ničeho nic žádala i záruky, že se vzdá také vývoje balistických raket. Tento šokující nárok odmítly Čína a Rusko argumentující, že se vymyká jak Smlouvě o nešíření jaderných zbraní, tak kompetencím formátu 5 + 1.“

A právě to jen znovu demonstrovalo, že „tím, co Spojeným státům leží v žaludku doopravdy, nebyla nikdy sama atomová bomba“. „Implicite to ostatně přiznal i Obama v projevu z 2. dubna, v němž fatwu íránského duchovního vůdce, jež tento typ zbraně zakazuje, zmínil sám.“

„Íránská islámská republika od svého jaderného programu pro vojenské účely odstoupila už krátce po Chomejního prohlášení z roku 1988, jež jaderné zbraně odmítlo. Teherán pokračoval už tehdy jen v jaderném programu pro civilní účely, jakkoli některé jeho prvky vojenské implikace umožňovaly, například v podobě jaderného vojenských plavidel. Fatwou ajatolláha Chameneího z 9. srpna 2009 se stanovisko imáma Chomejního stalo zákonem.“

Washington má sice Netanjahua za „hysterického fanatika“. Plán svěřit Blízký východ do moci tandemu Rijád-Teherán je však jen variací na Bagdádský pakt z let studené války. Tak, aby „byl přijatelný pro Araby“, „fakticky mu ovšem předsedal Izrael“ („podobně, jako onomu starému paktu Spojené státy“). Právě to „Obama avizoval svou Doktrínou národní bezpečnosti ze 6. února 2015“.

Podpis samotné dohody o íránském jaderném programu se tak znovu odkládá. Washington ovšem zároveň v „domnění, že se Benjamin Netanjahu u moci už dlouho neudrží, proti němu zorganizoval revoltu izraelských ozbrojených sil“. „Většina nejvyšších důstojníků voliče vyzvala voliče, aby pro něj nehlasovali.“ Netanjahu však „svůj elektorát o tom, že židovské kolonie je s to ochránit jen on, přesvědčit dokázal a vyhrál znovu“.

Washington a Teherán dospěly ke shodě, že „palestinský stát třeba vytvořit ve souladu s dohodami z Oslo“. Netanjahu, disponující špionážní sítí ve formátu 5 + 1 i bilaterálních americko-íránských jednání, kontroval, že „dokud žije on, Izrael palestinský stát neuzná“, „nebude respektovat ani samy dohody z Oslo“ – a „jednání s palestinskou samosprávou bude i nadále protahovat tak, jako posledních dvacet let“.

I to je klíčem k tajence vývoje v Jemenu. K žádné ze stran tamního nesdílí bůhvíjaké sympatie Spojené státy ani Británie. Verze, podle níž šíitská revolta byla státním převratem, oporu ve faktech nemá. Saúdské Arábii však posloužila za alibi pro vojenský zásah. A dala zelenou i vzniku „spojených arabských ozbrojených sil“, konvenujících novému americkému scénáři.

Dohody ve formátu 5 + 1 bylo dosaženo pouhé tři dny nato. Šéfové americké a íránské diplomacie pak strávili celý den slaďováním postupu, majícího „zklidnit napětí v Palestině, Libanonu, Sýrii, Iráku a Bahrajnu po tři měsíce do podpisu ženevských dohod na následujících deset let“.

Netanjahu se ji sice zřejmě pokusí zablokovat – například „teroristickou akcí či politickým atentátem, připsaným na vrub Washingtonu nebo Teheránu“. „Bylo by proto logické, kdyby se Washington v Izraeli pokusil stimulovat vývoj, omezující premiérovy pravomoci.“ To bylo zřejmě i motivem „tvrdého projevu prezidenta Reuwena Rivlina, jímž Netanjahua pověřil sestavením nové vlády“.

Jemen na pořadu americko-íránských jednání nebyl. „Může tak v regionu zůstat jedinou zónou konfliktu i po příštích deset let.“ Pokud se Washington s Teheránem dohodne – a podpoří vojenskou alianci kolem Saúdské Arábie – bude přesto i v zemích, jež se v ní sešikují, hrát také s kartou tamní opozice. A dokonce i státům, mezi něž hodlá rozdělit moc na regionem, „rozbíjet společnosti teroristickým arzenálem“ – až po „tvorbu teroristických států ve státě typu ´Islámského emirátu´(´Daeshe´)“.

Do „spojených arabských ozbrojených sil“ Washington původně počítal i s armádami zemí Perského zálivu a Jordánska, dost možná i Maroka. Zatímco Omán si k projektu zachovává odstup, „Saúdská Arábie nabízí vahou svého vlivu členství i Egyptu a Pákistánu, třebaže ten arabskou zemí není“. Egyptu zřejmě nezbyde, než na to přistoupit. Už proto, že je s to vlastní populaci uživit jen „díky pomoci Saúdské Arábie, Spojených arabských emirátů, Ruska a Spojených států“.

Značně rozporuplný dopad – míní francouzský publicista, žijící léta v regionu – to vše bude mít na zájmy Ruska a Číny. „Pro Moskvu je desetileté příměří dobrou zprávou.“ Svých „nadějí, že bude z Íránu profitovat, se však bude muset vzdát“. Po „rozpadu SSSR jí obnova vlastních sil trvala až příliš dlouho“. Tím důležitější položkou pro ni bude vojenský přístav v syrském Tartúsu – i zajištění další středomořské kapacity na Kypru.

Číny se dotkne hlavně přesun amerických jednotek, dislokovaných v Zálivu, na Dálný východ. „Pentagon plánuje, že svou největší vojenskou základnu vybuduje v Bruneji.“ Pro Peking to bude „závod s časem“. Své „ozbrojené síly musí do stavu, kdy budou odolají impériu Spojených států, uvést dřív, než budou s to Čínu napadnout“.