Karl-Peter Schwarz
8. 5. 2015 zdroj
Pražským povstáním začalo vyhnání Němců z Čech a Moravy. Ačkoliv vykazuje některé znaky genocidy, dosud žádná vláda nevznesla obvinění.Poslední kapitola německých dějin na české půdě začala večer 4. května 1945 znevážením správních předpisů Protektorátu. Za potlesku kolemjdoucích přemalovali odvážní mladí Češi pouliční vývěsky a jiné německé nápisy českými slovy. Ráno, 5. května, to byla sobota, se ozbrojené bandy mladíků potulovaly městem, takzvané revoluční gardy. Protože hodně Čechů vlastnilo zbraň,nebylo těžké je ozbrojit. Tu a tam byli obklíčeni a odzbrojeni němečtí vojáci.
Příslušníci SS, mezi nimi Sudetští Němci, byli na místě zastřeleni. Dopoledne obsadili povstalci rozhlasový vysílač. Z reproduktorů na ulicích zaznělo heslo: „ Smrt Němcům“. To byl signál k Pražskému povstání, začátku vyhnání Němců z Čech a Moravy.
„Vůdce padl“, informovaly 2.května 1945 protektorátní noviny „Národní politika“ na své titulní straně s ještě velkou, černě orámovanou fotografií Hitlera. „Vůdce bojoval ve vojenském stanu v říšském kancléřství do posledního dechu proti bolševismu“, četli Češi.
Na rozdíl od Polska, Slovenska nebo v Jugoslávie se v Protektorátu Čechy a Morava nepodařilo získat pro odboj většinu obyvatelstva. „Jen malá menšina z našich miliónů vedla aktivní odboj“, napsal odbojář a historik Radomír Luža. „ Němcům se dařilo držet zbytek pod úděsným tlakem teroru. Na druhé straně byl ale každý pasívní odbojář.“ Téměř po celou válku byly Čechy a Morava uchráněny před bojovými akcemi. Pasivitu a tichou kolaboraci Čechů si němečtí okupanti koupili tím, že jim poskytli životní podmínky, které byly zřetelně lepší než v Německé říši.
Ovšem na jaře 1945 vítězné tažení Spojenců zmenšilo strach z Němců. Vstup války zároveň zpochybnil základní jistoty, které okupační režim Čechům poskytoval. 5.dubna zveřejnila nová československá vláda Národní fronty v Košicích pod ochranou Rudé armády lidově demokratický program ve znamení „celonárodního boje nejširších mas proti okupantům“. Nastala hodina pomsty.
Rudá armáda postupovala přes Moravskou Ostravu, Hodonín a Brno ku Praze, zatímco Američané dosáhli západní hranice Protektorátu. 6. května osvobodili Plzeň, jejich průzkumné jednotky se přiblížily ku Praze, stáhly se ale zpět na dohodnutou demarkační čáru, aby Rudé armádě umožnili dobytí Prahy. Marně žádal Churchill Američany, aby pokračovali v Čechách v postupu.Generál Eisenhower dodržoval dohodu se Sověty. Mezitím Spojenci bombardovali železnice západně od Prahy. Karl-Hermann Frank, Hitlerův státní ministr pro Čechy a Moravu, dlouho váhal se souhlasem k částečnému vyklizení města. Když to udělal, bylo již pozdě. Vlaky, které nechal přistavit pro odsun německých žen a dětí, již nemohly nádraží Praha – Bubny opustit. Ke zvažovanému pochodu až na Šumavu nakonec nedošlo. Němci byli uzavřeni v kotli, když začal konečný boj o Prahu.
V českých zemích se na konci války zdržovalo asi 4,5 miliónů civilistů. Ještě nikdy v tisíciletých dějinách nebylo v Praze tolik Němců jako na jaře 1945. K asi 40 000 Pražským Němcům , především starým, ženám a dětem, přibyli Němci z Říše a přistěhovalci ze Sudet, němečtí vojáci, ale i zranění z četných lazaretů, uprchlíci ze Slovenska, východní Moravy a Slezska.Celkem se ve velkoprostoru Praha zdržovalo koncem dubna asi 200 000 Němců. Mezi nimi se nacházelo 10 000 příslušníků ozbrojených jednotek, jejichž počet do konce války stoupl na 30 000. Téměř všichni chtěli ven z města, s výjimkou domácích Pražských Němců. Většina z nich si koneckonců nedovedla představit, že se jim přihodí to, co vyprávěli uprchlíci ze Slezska. Z jejich zážitků vyplývá, jak velmi je překvapil prudký výbuch českého násilí.
Rudá armáda byla přeceňována
V krátké době vzaly revoluční gardy útokem německé pozice ve městě, dostaly čtvrť za čtvrtí pod svou kontrolu a postavily barikády na výjezdových silnicích, které bránili proti postupně se blížícím jednotkám wehrmachtu a zbraní SS. Při bojích v a okolo Prahy přišlo v prvních májových dnech o život 3700 Čechů. Metoda SS brát civilisty jako rukojmí, zastřelit je jako „odplatu“ , nebo je hnát jako „živé štíty“ před tanky, stupňovala hněv českého obyvatelstva. Jednotky SS odmítaly ústup a byly připraveny na bitvu v Praze. Česká národní rada, která povstání vedla, podcenila čas, který potřebovala Rudá armáda, aby došla do Prahy.
Že Pražské povstání neskončilo stejně jako Varšavské povstání v roce 1944, které bylo před zraky sovětských jednotek poraženo, vděčí Češi Ruské osvobozenecké armádě /ROA/ Andreje Vlasova, která se v boji proti Sovětskému svazu podřídila Hitlerovi. Generál Sergej Kusmič Bunjačenko, ukrajinský velitel první divize ROA, změnil strany a 7. května 1945 zasáhl se svými 25 000 vojáky do bojů. ROA a ne Rudá armáda zabránila krvavé lázni SS a osvobodila Prahu od německé okupace. Ovšem Bunjačenkova naděje, že svobodný český národní stát poskytne ze slovanské vzájemnosti ROA útočiště a ušetří je vydání Sovětskému svazu, se nesplnila. Prezident Eduard Beneš a československá vláda v Košicích důvěřovaly svému spojenectví se Stalinem.
Generál Rudolf Toussaint, německý městský velitel Prahy, kapituloval odpoledne 8.května. Stahování mělo začít okamžitě, německé jednotky dostaly ochrannou stráž a příkaz vzít s sebou co nejvíce civilistů. V kapitulační listině se uvádělo: „Německé ženy a děti, pokud se nestáhnou z Prahy s jednotkami, jsou pod ochranou Mezinárodního červeného kříže, který se bude o ně starat a zajistí jejich odsun.“
V Praze hořely „lidské pochodně“
K tomu však již nedošlo. 9. května překvapily sovětské tanky zadní voj ustupujících Němců. Za jásotu Čechů vstoupila Rudá armáda do Prahy. Vojáci armády vlasovců se pokusili zachránit se v americkém válečném zajetí, což se několika tisícům podařilo. Dvě stě jich v Praze pochytali Sověti a okamžitě zlikvidovali. Ostatní byli chyceni za pomoci českých partyzánů v lesích. Z těch, kteří se dostali až k Američanům , byla většina podle repatriační smlouvy z Jalty vydána Rudé armádě. V okolí jihočeské tvrze Lnáře zastřelili Sověti polovinu první divize ROA. Exekuce zabraly několik dní.
V Praze se hon na Němce a české kolaboranty po vstupu Rudé armády rozšířil na celé město. V ulicích hořely „lidské pochodně“ – vojáci a civilisté, kteří byli pověšeni, politi benzínem a zapáleni. Jiní, také ženy, byly veřejně zmláceny, pověšeny nebo zastřeleny. Četní Němci spáchali sebevraždu. Revoluční gardy vyháněly německé rodiny z jejich bytů, které byly předány rodinám českým. Nemocní, zranění a invalidé byli za bití a nadávek převezeni ze špitálů a lazaretů do improvizovaných táborů a vězení, které byly zřízeny ve školách a tělocvičnách, sklepeních a garážích, kinosálech a kasárnách. Počet internovaných v Praze, kteří byli po několika dnech nahnáni do velkých sběrných táborů, rychle stoupl na 25 000. Zvlášť vyhlášený byl stadion na Strahově, v té době asi s 15 000 Němci, kde se také konaly masové exekuce. Přes den byli internovaní nasazeni na nucené práce, přičemž byli stále přepadáváni a biti. V lágrech byl nedostatek potravy, také pro kojence a děti, léků a hygieny. V noci vnikli dovnitř sovětští vojáci a znásilňovali ženy a dívky.
Vláda vyzývala k vraždám
Co se dělo v Praze, dělo se po stažení německých jednotek všude v Čechách. Vyhnání, provázené četnými masakry, začalo v pohraničních oblastech, brzy ale přestoupilo i do vnitrozemí. Vojáci a revoluční gardy hnali vysílené muže a ženy často v denních pochodech přes hranice. Ještě před schválením “odsunu obyvatelstva“ na konferenci v Postupimi bylo v červnu a červenci vyhnáno mezi 700 000 až 800 000 Němců. Počet smrtelných obětí pod přímým vlivem násilí je sporný, ale minimálně činil 30 000.
Masakry odbojářů a nezúčastněných civilistů, které provádělo SS mezi 6. a 8. květnem v Praze, bezpochyby vystupňovalo nenávist vůči Němcům na nejvyšší možnou míru. Ale o fázi anarchistického „divokého vyhnání“, na kterém se nepodílela státní místa, nemůže být ani řeči. Beneš a jeho okolí nejenže se smiřovali s masakry a schvalovali je, ale explicitně Čechy k tomu vyzývali. „V naší zemi bude konec války napsán krví“, řekl Beneš 27. října 1943 v rozhlasovém projevu. „Němcům bude bez soucitu a několikanásobně splaceno všechno, co spáchali v našich zemích od roku 1938. Celý národ se zúčastní tohoto boje, nebude žádný Čechoslovák,který by se tomuto úkolu bránil a žádný patriot nepromešká spravedlivě pomstít utrpení národa.“
„Nacisté musí utíkat před námi ze strachu“
Prokop Drtina, Benešův tajemník v londýnském exilu, vysvětloval v dopise ze 16.července 1944 odbojovému hnutí pokyny prezidenta: „Je důležité, abychom mnohé v prvních dnech po osvobození vyřídili sami, aby všichni nacisté, kteří jsou vinni, před námi se strachem utekli pokud možno co nejdále, a mnozí z těch, kteří se jako nacisté brání a budou klást odpor, aby byli pokud možno během revoluce zabiti. Myslete stále na to, že musí být připraven celý národ.“
Nejzřetelněji se vyjádřil generál Sergej Ingr, ministr obrany londýnské exilové vlády, 3.listopadu 1944 v rozhlasovém projevu: „Když přijde náš den, bude celý národ opět provolávat starou husitskou výzvu: ‘Bijte je, zabíjejte je, nenechte nikoho naživu’. Každý by se měl již teď porozhlédnout po nejlepší možné zbrani, která Němce zasáhne nejsilněji: Když není po ruce střelná zbraň, pak by se měla připravit zbraň jiná – taková, která řeže, píchá nebo trefí“.
Nehledě na pár výjimek, jak píše historik Ray M. Douglas (Důkladné prokázání viny. Vyhnání Němců po 2.světové válce) , „po německé kapitulaci prakticky nedošlo nikde ke spontánním násilným činům vůči Němcům. Teror a násilí šly daleko více na konto státních orgánů, které jednaly na příkaz.“ Protože tyto zločiny byly konány úmyslně, „zničit úplně nebo částečně národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu“, jak se uvádí v konvenci OSN o genocidě z roku 1948, a protože byly splněny i ostatní podmínky uvedené v této konvenci (zabití členů skupiny, způsobení těžké fyzické a duševní újmy na jejích členech, úmyslné vytvoření podmínek, které jsou vhodné pro jejích úplné nebo částečné zničení), klasifikovali experti mezinárodního práva Felix Ermacora a Dieter Blumenwitz v roce 1992 vyhnání Němců z Československa jako genocidu. Na rozdíl od případu tureckého masakru na Arménech během 1. světové války Německo dosud žádná obvinění z genocidy nevzneslo.
Přeložila Mgr. Zdeňka Holešová
Pozn. Autor článku je korespondent listu FAZ pro jihovýchodní Evropu se sídlem ve Vídni.
Frankfurter Allgemeine Zeitung: Prager Aufstand: „ Schlagt sie, tötet sie, lasst keinen am Leben!“
