Zbyněk Fiala
25.5.2015 Vaše věc
Plány dostavby českých jaderných elektráren zaznívají stále rozhodněji, naposledy z úst premiéra Bohuslava Sobotky. Argumentuje se energetickou bezpečností a pracovními místy. Jenže stejné argumenty – jen s opačným znaménkem – zaznívají i proti. Bezpečnost se sníží, pracovních míst ubyde, protože si znemožníme alternativní cestu, kterou zvolili vyspělejší sousedé. Politika tlačí na pilu. Moc je silnější než rozum. Jenže právě společnost s takovouto diagnózou by se měla složitým stavbám raději vyhýbat.
Kvalita českých staveb je děsivá. Jak chceme budovat jadernou elektrárnu s extrémními nároky na bezpečnost, když nepodařilo bezpečně natáhnout jednoduchý drát tunelem Blanka, aby ho neohrozily první deště? Nebo jiný typ relativně běžné stavby, mosty. V čem je jádro pudla, to mi naznačili staří mostaři na D1 – staré mosty drží a mohly by držet, skoro ani nejdou strhnout, zato ty nové jsou po pár letech shnilé, a čím jsou novější, tím jsou horší.
Není to tím, že by to inženýři neuměli, ale děsivý je parazitní ekosystém, kterým jsou stavby obklopeny. Nedávno jsem měl důvěrný hovor s jedním Maďarem, jednoduchým člověkem, který však umí spoustu středoevropských jazyků, takže může organizovat práci ukrajinských, polských, slovenských, slovinských, srbských, rumunských, moldavských a dalších zedníků. Každý večer je rozváží po privátech, aby s nikým nemluvili. Registrována je desetina z nich, ostatní nemají povolení, pojištění, nic. Oni však jsou skutečnými realizátory stavby, kterou někdo vyhrál v poctivém veřejném zakázkovém řízení. Kvalita pak odpovídá neveřejné části procesu.
„Ve Vídni přišla inspekce pracovního úřadu dvakrát denně, nikdo nesměl slézt z lešení, dokud se nenašel v papírech,“ řekl mi ten Maďar. U nás tato jednoduchá věc nejde. Kvůli účtenkám bude zablokována Sněmovna. Dokud však nejdou jednoduché věci, nepouštějme se do složitých.
Jakýmkoliv debatám o jaderné energetice by mělo předcházet důkladné vyšetření parlamentní komisí, co se to vlastně dělo na D47, když i nové mosty jsou hned na spadnutí. Dokud nedokážeme bezpečně vylít míchačku betonu na podložku nebo zapojit drát tak, aby jím proud procházel i ve chvílích, kdy je to třeba, nemá smysl budovat babylónské věže, kterými vzýváme na souboj jádro přírody. Jaderná technologie má tu nepříjemnou vlastnost, že nestačí, aby byla v pořádku jen někdy nebo aspoň někde. Napřed se soustřeďme na jádro pudla – proč staré mosty drží, ale sypou se ty nové.
Vyšetřování záhady mostní padoucnice na D47 už skoro začalo, komise je zvolena a do roka bude mít i předsedu. Tempo volby předsedy naznačuje odolnost zmíněného ekosystému, do kterého si nikdo nenechá strkat nos. Pak by mohla následovat debata i o tom, proč se D1 opravuje megalomanským způsobem prakticky od základů, když by ji stačilo překrýt asfaltem. Tak, jak se to dělá všude v civilizované Evropě a jak to navrhovalo „stínové ŘSD“ v čele s Jiřím Petrákem. Ten může doložit životnost takové úpravy na přetíženém benešovském přivaděči k D1, který touto metodou rekonstruoval – po patnácti letech vypadá jako nový.
Těžko předpokládat rozumnou strategii, když je větším cílem stavět, pokud možná dlouho, než postavit a provozovat. Stavba zaměstná spoustu lidí jak namístě, tak zejména v dodavatelských firmách. Lze si živě představit tlak ocelářů, aby už spustil proud zakázek pro dostavbu Temelína či Dukovan. A potom? To budeme řešit, až bude po tom.
Samozřejmě i blbý most, nesjízdná dálnice nebo neprůjezdný tunel jsou kšeft. Pro projektanty, stavbaře, banky, policii, lobbisty, advokáty. Nikdo z nich řidiče k životu nepotřebuje. Také jaderná elektrárna se dá stavět s vyhlídkou, že nikdy nepoběží, jako se to povedlo v sousedním Rakousku. Bude se stavět možná déle, než jsme původně chtěli, a nejspíš i za víc, neboť nezáleží ani tak na vůli, jako na arbitrážích. Nakonec bude hotová, ale bude spojena s tolika pochybnosti, že rozhodnutí o spuštění se neobejde bez referenda.
To řekne jasné ne, a problém je z krku. Nikomu nemusíme vnucovat elektřinu, kterou nepotřebuje nebo dokonce vůbec nechce. Nemusíme ji prodávat se ztrátou, nemusíme zatěžovat konkurenceschopnost české ekonomiky stamiliardovými subvencemi jádra. Budeme v pohodě. Samozřejmě, až na tu vlečku velkých zkrachovaných společností.
Tvrzení, že jaderná energie je nejlevnější, je ze stejného šuplíku jako ty staré mosty. Ze starých elektráren, které už se dávno zaplatily, možná ano. Ale žádnou novou starou elektrárnu už opatřit nelze.
V předchozím textu jsem naznačoval, že u nás se krade a taky že se tady na bezpečnost moc nedbá, jinak by rozestavěný most nespadl na rozjetý rychlík, jak se to stalo ve Studénce. Jenže dokonce i v zemi, kde se příkladně nekrade, jako je Finsko, je dostavba jaderné elektrárny zoufale vleklá a nepředstavitelně drahá. Blok Olkiluoto 3 o výkonu 1600 MW měl být spuštěn na jaře 2009, ale zpoždění dostavby už nabralo deset let, poslední termín dokončení byl stanoven na rok 2018. Boj o cenu už dostal soudní rozměr, dodavatelská Areva je žalována o 3,9 miliardy euro, skoro 110 miliard korun. To není cena, tolik chtějí slevit. V roce 2012 Areva odhadovala růst celkových nákladů stavby na 8,5 miliardy euro (asi 235 miliard korun), to byl trojnásobek původně nasmlouvané ceny 3 miliardy euro. Po dalších třech letech jsou jistě dál.
Francouzský výrobce jaderných zařízení Areva, která tam uvázla, bojuje o přežití, když v loňském roce utrpěl ztrátu 4,8 miliardy euro (přes 130 miliard korun). Záchranu má přinést převzetí státní elektrárenskou společností EDF, se kterou nyní horečně vyjednává. Do hospodářské situace společnosti promítl také prudký pokles poptávky po jaderných elektrárnách po výbuchu japonské Fukušimy v roce 2011. A bída byla už předtím, Areva neprodala žádný nový jaderný reaktor od roku 2007. Pokud by se nepodařilo zachránit celou společnost, která zaměstnává celosvětově 17 tisíc lidí, management rozpracoval i ústupovou variantu, kdy by EDF převzala aspoň 1200 klíčových inženýrů, kteří se specializují na jadernou bezpečnost.
Areva je už teď pod silným vlivem státu, státní podíl činil 87 procent, a trpěla prý politickými tlaky, zejména soupeřením tehdejšího prezidenta Sarkozyho s tehdejší šéfkou Lavergeon. Jedním z důsledků je prý policejní vyšetřování nákupu uranového dolu v Kanadě roku 2007. Těžko říct, zda je lepší, když se spolu vláda a energetika se státní účastí hádá, nebo naopak jedná v dojemné souhře, jak jsme mohli zaznamenat v jiné zemi. Problém je, že do hry vstupují postavy „nadživotní velikosti“, jak vtipně poznamenávají FT.
Vidím před očima ty souboje titánů. Ego je silnější než ratio. Vypadá to jako politická vůle, ale je to vůl.
U nás je jaderná energetika prosazována politicky, mocensky, veřejnost je v drtivé většině proti. Uvědomuje si, že svět – a zejména naši bezprostřední sousedi Německo a Rakousko – volí jinou cestu a že nám nezbyde, než je následovat, už kvůli těm drátům, které nás spojují.
Lidé si uvědomují i rizika odcházející technologie. Copak životnost jaderných elektráren, ta ještě má lidský rozměr, ale problémy radiace tady zůstanou stovky a tisíce let. Budou stále k dispozici odborníci na jadernou bezpečnost, zvlášť když budeme jaderným ostrovem?
Voda na chlazení je další problém, jak ukázala japonská Fukušima. Nám samozřejmě tsunami nehrozí, ale vyschnutí Vltavy ano. Možná že ne za rok nebo pět let, ale klimatické změny a devastace krajiny, která se pokrývá betonem a vybičovanou nenasákavou půdou, mění vodu v rizikový faktor. Konflikt se zemědělci a dalšími žíznivými uživateli může být o to ostřejší, že jaderná elektrárna vypouští řeku do vzduchu.
Ekonomicky to vůbec nevychází, a to jsme teprve na začátku revolučních změn v energetice. Nejde jen o peníze, budou zde také utopené investice do modernizace přenosové soustavy a rozvodných sítí, které půjdou proti potřebám decentralizované energetiky. Pokus zbavit se závislosti na ruských dodavatelích paliva a vybudovat nový uranový důl v Brzkově a zpracovatelské kapacity někde poblíž jen prodlužuje pobyt v domě hrůzy. V Temelíně se krátce používaly americké palivové články, než se tam pokorně vrátili k těm ruským. I tady je rozdíl mezi chtít a mít.
Rozhodně bychom měli napřed upravit terén pro strategické rozhodování. Jinak to bude znovu rozhodování o tom, komu má patřit ukradená budoucnost.
