Jon Basil Utley
23. 6. 2015 Střípky ze světa
Kufr se zvedá už i Americe, jíž bije srdce hodně napravo.
Amerika války nevyhrává, ruku jim vedou hlavně jiné pohnutky, ví i Jon Basil Utley z The American Conservative. Ty “války v našem bytostném zájmu nejsou”. “Nám cizí invaze ani destrukce měst nehrozí, ani když je prohrajeme.” Utley pak mapuje reálné pozadí “válek bez konce, jež Washington vyhrát ani nechce”:
1) Válka je garancí “běžícího pásu kontraktů na dodávky z nosných volebních okruhů Kongresu, grantů pro univerzitní fakulty na strategická studia, nových rozpočtů na nové zbraně”. Za “války si nikdo netroufne zpochybnit sumu, kterou si za ´obranu Ameriky´ vyúčtuje Pentagon”.
2) “Trvalý konflikt odkládá rozhodnutí o redukci zbrojních výdajů typu uzavření nadbytečných základen a zrušení duplicitních systémů.” “Když Shakespeare králi radil, že chce-li mít klid doma, měl by vést spoustu válek v zahraničí, trefil to přímo na hlavičku.”
3) “Rozpoutat válku je pro krále (a prezidenty) cesta, prověřená dějinami, jak si vydobýt popularitu a nemuset doma provádět tvrdé reformy tam, kde po tom problémy doslova volají. Válka je umožňuje odkládat.” Jít George W. Bush do voleb s programem, zaměřeným na domácí priority – od “vyrovnaného rozpočtu”, “reformy zdravotnictví” a “krachujících závazků sociálního pojištění” až po “obnovu upadající infrastruktury” – neměl sebemenší šanci. S programem, postaveným na dalším válčení, je “vyhrál i napodruhé”. I “za cenu ještě většího deficitu a zvýšení státního dluhu o tisíce miliard”.
4) Z “trvalých krizí profitují soukromí ´kontraktoři´. V mírových dobách nejsou placeni, tak jako regulérní armáda, profitují z války či přinejmenším z toho, má-li Amerika víc nepřátel, před nimiž se musí mít na pozoru”. V “Iráku a Afganistánu jsme jich měli stovky tisíc a skvěle placených (často bývalých vojáků)”, zato “jejich dnešní džob většinou vynáší méně”.
5) Z válek “prosperuje washingtonská komunita”. “Intelektuálové z think tanků díky spoustě televizních relací a přednášek.” I kvanta jiných zásluhou “rozpočtových položek, generující nová pracovní místa” a “vládní granty i cesty, analyzující ´nepřítele´, do vzrušujících bojišť či komfortních štábů”. “Víc vysílacích časů připadne i na kongresmany.” Zato “kritici se dají obvinit z maření válečného úsilí, ne-li rovnou z napomáhání nepříteli”. “Míst na slunci je, kam oko dohlédne.” “Inventář Heritage Foundation je najat na pomoc při správě Iráku.” “Ne každá nová válka sice generuje i nová pracovní místa.” “Peníze ovšem tečou všemi směry proudem.”
6) “Větší publikum (a tedy i větší příjmy za reklamu) mají kabelové televize.” “Místo nekonečných nudných seriálů” – či “repeticí kolem zmizelého malajsijského letadla” – je tu “vzrůšo války, s nímž si CNN vystačí 24 hodin”.
7) Hvězdná hodina nastává “vojenským kariérám”. “Naše armáda i vojenské námořnictvo jsou koncipovány pro války, v nichž vojáci a námořníci, prošlí tím samým výcvikem, nastoupí na místa svých kamarádů, padlých na bojišti či v potopených plavidlech.” Jenže “války ve třetím světě jsou jiné”. Tady si to žádá – tak jako v “případě starého Říma či Britského impéria” – “lidi, trávící v dané zemi celý život” a “budující osobní konexe s místními kmenovými a vojenskými náčelníky”. V dnešní Americe však “dýchá každému důstojníkovi do zátylku tucet dalších”, co po víc frčkách a vyšším postu nelační o nic méně. O zemích, v nichž válčí, sice mají jen krajně mlhavé povědomí (o znalosti místních jazyků či diskrétních konexích s místní honorací už vůbec nemluvě). Už samy války, co nikdy nekončí, jsou však s to vyplodit khaki kariér mnohem víc, než mír.
8) “Větší ztráty bychom spolknout nebyli s to, a abychom je minimalizovali, sypeme bomby a masakrujeme vesnice i města (typu Falludži), což nám zaručuje i trvalý přísun nových nepřátel. Jít totiž skutečně o to, abychom vyhráli, museli bychom podstoupit ztrát mnohem víc a nasadit i mnohem víc živé síly, která by dobyté (osvobozené) země okupovala a pacifikovala. My však raději válčíme roky, aniž to bere konce.”
9) Po “celoživotním studiu kmenů, náboženství a zvyklostí v obskurních, nudných a nehostinných regionech světa prahne v Americe jen málokdo. Britské impérium mělo víc než dost chudých Skotú a Irů, pro něž bylo doma práce málo.” Ty vrstvy, jež by se na takovou práci hodily v dnešní Americe, si ovšem zatím přijdou na své nepoměrně pohodlnější cestou.
10) V Kongresu má mnohem větší váhu, než zda to vyhrajeme, “celé to show kolem”. Všechny ty “politické pózy” a “demonstrace, jak tvrdí jsme hoši”, určené hlavně pro vlastní elektorát. A tak i pokud jde o Írán, skončí to v Kongresu zřejmě “mírovou dohodou, nepřijatelnou jak pro Írán, tak pro naše evropské spojence”. A ve finále i “další nekonečnou válkou, snadno expandující až do konfliktu, jenž vyhodí do vzduchu naše zdroje ropy a plynu v Perském zálivu”.
11) “Establishment naší vnitřní bezpečnosti, stojící stovky miliard, hrozby doslova potřebuje.” To proto “chodí FBI tak často na trh s atrapami bomb a zbraní kdejakého mladého teroristického macha, jemuž se po nocích zdá, jak ty své fantazie jednou i uskuteční”. “Potřebě, o níž je řeč, se nekonečné války hodí do krámu. Pokud by totiž Amerika skutečně ´vyhrála´, spousta těch (dobře placených) míst by byla nadbytečná.”
12) “Nadmíru zranitelní jsme vůči operacím pod falešnou vlajkou a placené zahraniční propagandě.” V obou případech na téma, jak “nám různé cizí země či povstalci plánují nastražit bomby a/nebo přepadnout své lokální nepřátele”. “Náš poslední útok na Libyi vycházel z podvrhu, rozšířeného vlastními spojenci. Saudská Arábie po nás chce, abychom zdecimovali Írán, Turecko, abychom napadli Sýrii, Izraelští (a neokonzervativní) jestřábi zase, abychom Irák ´roztrhali na cucky´.Kuvajtští šejkové pumpují milióny do PR kampaní za to, aby Amerika napadla Írán jako první atd.”
“´Vyhrát´ jsme s to, budeme-li se řídit myšlenkami Sun-C´, lekcemi dějin a radami našich otců-zakladatelů. My ovšem, jak už řečeno, vyhrát ve skutečnosti ani nechceme, až příliš moc Američanů má totiž z nekonečných válek prospěch. Nejsme první impérium, jež tomu problému čelí. Dřív však limitovaly nekonečné války jejich náklady. Amerika si ovšem, tak jako dosud, může půjčit v cizině.” Jenže “většinu těch peněz nám půjčila Čína, které náramně prospívá, jak se Americe vysiluje tím, že si rozbíjí makovici o náboženské fanatiky, má na svědomí smrt stovek tisíc nevinných lidí a dělá si z většiny muslimského světa nepřítele. Byly to američtí váleční jestřábi, řečeno s Randem Paulem, kdo stvořil jak ISIS, tak většinu chaosu na Středním Východě”
“Čtyřhvězdičkový generál námořní pěchoty Mattis” to sice vidí tak, že Amerika vlastně “války neprohrává, jen prostě ztrácí zájem a stahuje se z boje”.
Tak bezstarostnou optiku si umí odepřít i Fareed Zakaria, původem IND, už roky však elitní trubadúr “amerických životních zájmů”. I jeho už denervuje “blazeovaný konsensus republikánů i spousty demokratů v tom, že stát národní bezpečnosti má expandovat donekonečna”.
Sekunduje mu i “velevážená Peggy Noonan, která píše, že ´jsme za ozbrojené síly utratili až příliš moc, což sice náš státní dluh zvyšuje, zároveň ale garantuje, že naše zbraně určitě nezůstanou ležet ladem”.
Do černého míří i politolog Ian Bremmer: “Tvůrci politiky si už najdou způsob, jak obhájit své náklady, ze kterých nám ovšem vyvstanou krize, do nichž nemáme nejmenší důvod strkat prsty.”
