 |
| Pierre Brice jako Vinnetou, náčelník Apačů |
Ivo Šebestík
9.6.2015 Alt press
Zprávu o úmrtí francouzského herce Pierra Brice jsem se dozvěděl v sobotu večer, tedy ještě v den, kdy se tak v jedné nemocnici nedaleko Paříže stalo. K filmovému představiteli Vinnetoua mě váže osobní setkání s ním a vděčnost, kterou vůči němu a Lexu Barkerovi, představiteli Old Shatterhanda, sdílím, jak věřím, s celou svojí generací. Zřejmě právě pro to se mi tento text nepíše snadno.
Ve třetím díle slavné filmové série šedesátých let Vinnetou, který svým tělem kryl svého bílého bratra Old Shatterhanda před smrtící kulkou, umírá. Naposledy se rozezní nezapomenutelná melodie ze Stříbrného jezera skladatele Martina Böttchera, během které se Lexu Barkerovi, skloněnému nad nosítky umírajícího, odvíjejí před očima epizody z jejich společného života.
Diváci, děti i dospělí, se nesmířili se smrtí svého hrdiny a vyžádali si na tvůrcích filmové série další pokračování. Šedesátá léta dvacátého století byla v plném proudu. V Evropě se něco dělo. Něco neopakovatelného, tvůrčího, krásného. Bylo to všude, na obou stranách železné opony. Na chvíli se zdálo, že dvě desetiletí po skončení strašné světové války se lidstvo konečně začíná probouzet k rozumu a k věčnému míru mezi národy a rasami. Na chvíli bylo honbě za ziskem nastaveno zrcadlo. Na chvíli se prosadila revolta proti násilí páchanému kdekoliv na světě. Byla to iluze, v hloubce pod povrchem se probouzely další sváry, ale na povrchu vládlo několik let trvající jaro.
A do této atmosféry, symbolicky a jako na zavolanou, přišly filmy inspirované romány Karla Maye. Jejich producenty byli Němci, kteří se takto znovu hlásili k humánní větvi své národní kultury a tradice. A kdo jiný symbolizoval tak mohutně volání po míru mezi lidmi než právě Karel May, spisovatel tak oblíbený a čtený, jak býval za života zneuznaný a vysmívaný. Generace chlapců narozené v jeho době, stejně jako v prvních desetiletích dvacátého století, krátce před druhou světovou válkou, několik let po ní nebo ještě v padesátých a šedesátých letech dvacátého století, všechny tyto generace četly Karla Maye a prostřednictvím jeho postav se učily rozlišovat dobro od zlého. Co četl syn, četli i jeho otec a dědeček. V literárním prostoru „mayovek“ se střetávaly generace a rozuměly si způsobem, který je dnes už zapomenut
Zdaleka ne v každém čtenáři „mayovek“ lekce z mírumilovnosti, tolerance a přátelství mezi lidmi zanechaly onu blahodárnou stopu, jak ostatně ukázaly dějiny dvacátého století a jak dokládají i dějiny současné. Nicméně, přesto byl výchovný vliv tohoto autora dobrodružných pohádek o dobru trestajícím zlo v pravém smyslu požehnaný.
Pierre Brice a Lex Barker dali, a dost možná že navždy, oběma hlavním postavám severoamerických příběhů Karla Maye konkrétní tváře, charakteristická gesta, étos vznešenosti a smysl pravdy. V tom je jejich největší hodnota, byť vnímáme, jak rychle jejich tváře dnes mizí v hlubině minulosti, kam je odsouvá každodenní příval „novinek“.
 |
| Pierre Brice v roce 2004 |
Měl jsem štěstí setkat se s Pierrem Bricem
Měl jsem to štěstí a s Pierrem Bricem jsem se osobně setkal. Někdy v roce 1993 nebo 1994 (už si přesně nevzpomínám) přijel tento francouzský herec na pozvání ostravského studia České televize, na natáčení jakéhosi pořadu. Já jsem v té době v Ostravě působil jako novinář v deníku, a tak má cesta za idolem dětských let měla či mohla být velmi usnadněna. Byla i nebyla. Ti, kdož si filmového Vinnetoua pozvali, jej střežili důkladněji nežli Kerberos brány pekelné, a tak mi nezbylo než býti mu v patách od rána do noci a teprve k ránu, kolem jedné hodiny, v kavárně jednoho ostravského hotelu, Pierra Brice jeho hostitelům doslova uzmout před očima.
 |
| Pierre Brice v roce 2011 |
Měl jsem ovšem jeho souhlas, takže televizním kolegům nezbylo než tiše povzdechnout a smířit se s osudem. O naprostém splynutí Pierra Brice s Vinnetouem bylo napsáno i řečeno hodně. Jen se stále dost dobře neví, zda postava pohltila herce nebo herec postavu. V každém případě byl a zůstává výsledek jedinečný.
Tehdy asi pětašedesátiletý muž, opálený v tváři, s hustými delšími vlasy rozčísnutými pěšinkou uprostřed, laskavý a vznešený v každém gestu, vstal od stolu, u kterého seděl se svou ženou Hellou, hercem Stanislavem Fišerem, který českému Vinnetouovi propůjčil, rovněž nezapomenutelným způsobem, svůj hlas, a několika dalšími lidmi, a přešel se mnou k jinému stolu opodál, kde jsme spolu vedli asi hodinový rozhovor pro noviny.
 |
| Pierre Brice věčný. |
Pierre Brice byl generačním vrstevníkem francouzských herců, jejichž jména jsou dost možná slavnější, neboť zářila prostřednictvím většího počtu různých rolí. Těmito generačními druhy francouzského filmu jsou Jean-Paul Belmondo, Alain Delon, Jean Rochefort, Michel Galabru, Pierre Richard a další. Všechny tyto herecké hvězdy už překročily osmdesát let věku nebo se k osmdesátce kvapem blíží (Delon). Všechny jsou autentické a představují mimořádně umělecky silnou generaci, podobně jako přední herci českého divadla a filmu, kteří se narodili přibližně ve stejné době nebo o maličko dříve.
V této autentičnosti a časové blízkosti existuje určitá symbolika. Jejich hvězdy zazářily v oněch slibných šedesátých letech, zůstávaly na nebi ještě přibližně jedno desetiletí a pak pozvolna začaly ustupovat novému světu, nejenom filmových představ, ale vůbec novému světu ve všech ohledech. Většina jejich českých vrstevníků a kolegů už není mezi námi. Za starým světem padá opona. Na divadle a ve filmu je tak tomu doslova.
Také sobotním odchodem Pierra Brice se část této opony uzavřela. Filmy zůstávají, ale málokterý ze současných chlapců po nich sáhne. Z pohledu moderní počítačové techniky tvorby filmů jsou příběhy o Vinnetouovi a Old Shatterhandovi pomalé, statické, je v nich málo efektů, oblud, příšer, katastrof, nečekaných explozí, střelby, krve a hluku. Je v nich „jenom“ ono poselství míru mezi lidmi, přátelství a společného potírání zla.
Když jsem se s Pierrem Bricem už skoro nad ránem v té hotelové kavárně loučil, šťastný, že se mi poštěstilo to, po čem většina mých vrstevníků jen marně toužila, a co pro mě osobně zůstane navždy velice světlým okamžikem mého života, poděkoval jsem mu právě za toto tiché poselství míru, které spolu s Lexem Barkrem (zemřel předčasně už v roce 1973) sdělovali miliónům diváků po celém světě. Dnes je opět doba, kdy by se toto jejich poselství mělo připomenout znovu a zvláště naléhavě.
 |
| Pierre Brice jako Vinnetou a Lex Barker jako Old Shatterhand ve filmu Vinnetou – Poslední výstřel (1965). |
