Proč není možné v politických vystoupeních zachytit myšlenku?

Ivo Šebestík

24.6.2015   Altpress
Co nám vlastně politikové chtějí sdělit?
Člověk, který jako nezávislý pozorovatel (například novinář) sleduje delší dobu, hodně zblízka, a též už v podstatě kdekoliv v Evropě, vystoupení politiků demokratických stran, nemůže si nepoložit otázku, kdež pak se ukrýváte, vy myšlenky nepostřehnutelné? Kdeže jste, že nelze vás zahlédnout ani na okamžik, natož zachytit třeba do zápisníku?

Přiznám se, že studiem tohoto problému se soukromě, sám pro sebe, zabývám už čtvrt století, aniž bych dospěl k uspokojivému vysvětlení. Podle mého názoru se jedná o mimořádně atraktivní téma pro diplomové práce ba i rozsáhlé hloubkové a přísně akademické studie. Jen nevím, v jakém asi tak oboru. Zda pečlivé skrývání myšlenek v projevech politiků by bylo vhodným předmětem studia politologického, nebo se jedná o fenomén sociologický? Či o sféru politiky by měla svou doménu rozšířit přímo psychiatrie. Opravdu nevím a jsem z té bezradnosti poněkud nesvůj.

Mohlo by se jistě říci, že s politikou se to má stejně jako s jinými obory lidské činnosti. Tedy též i v této oblasti se nesporně vyskytují duchové bystří a myslitelé tvůrčí a originální, stejně jako jsou zde zastoupeny duše mdlé a bez rozumu. Nesporně širokou a houževnatou vrstvu tvoří lidé opatrní na svá ústa, kteří by své skutečné smýšlení vyjevili teprve na mučidlech. Zřejmě dost rychle, nicméně řečnické pulty na politických diskusích nedosahují kvality skřipce ani španělské boty, takže myšlenka se uprostřed rýžovací misky nad kalnými vodami vskutku nezaleskne.

Další lidé jsou frázisté a mlatci prázdné slámy prostě od narození a politické kolbiště je arénou kol dokola hustě posetou vymlácenými klasy obilí. Stačí jen sehnout se, nabrat do náruče a mlátit to bezvládné seno dál.Co je to vlastně politika?

Jenže při vší důvtipnosti tohoto druhu, zdá se, že k pravé podstatě myšlenkového vyprázdnění politických debat touto cestou nedospějeme. Onen pověstný pes je zakopán hlouběji a zřejmě úplně jinde. Problém spočívá v tom, že politika má v podstatě dvojí na sobě téměř nezávislou existenci. Jedna její forma je výkonná, praktická, hodně menšinová, výběrová a před veřejností zcela utajená. Zatímco druhá forma je veřejná a zastupuje ji takzvané divadlo pro veřejnost a pro méně vlivné účastníky politických procesů. Tito méně vlivní účastníci ovšem o své roli nemají ani tušení a naopak se považují za velmi důležité, což na některém místě scénáře jistě stojí zaznamenáno kdesi na okraji.

Menšinová, výběrová a výkonná složka politiky – ta, která se k veřejnosti ani k nižším vrstvám sebe samé neobrací – používá srozumitelnou, jasnou, logickou řeč. Tedy přesně tu, která se neobjevuje v mediálním mainstreamu. Je-li totiž zapotřebí skutečně něco udělat či zařídit – pochopitelně za zavřenými dveřmi – není možné kolem toho mlžit frázemi a klišé. To by se neudělalo NIC. A NIC coby výsledek nějaké bohulibé činnosti je napjatě očekávaným efektem teprve až druhé, viditelné, složky politické konstrukce.

Viditelná, vskutku zcela transparentní, část politiky se pak hraje podle scénáře a od herců stačí naučit se alespoň zhruba text. Nutno říci, že režisér není žádný puntičkář a drobné improvizace, držící se ovšem základního schématu, toleruje. Hraje se na konferencích, na zasedáních sněmoven, senátů a zastupitelstev, na veřejných slyšeních, v televizních diskuzích, na stránkách novinových rozhovorů, na setkáních s občany, zkrátka všude tam, kde slova neočekávají následovníky z řad skutků. Bohužel, je velká škoda, že scénáře politického divadla pro veřejnost a pro média nepíše žádný špičkový dramatik, ale ochotnický tovaryš. Kdyby je psal Molière, byly by alespoň pro zasmání.

Vlastně je nepíše žádný konkrétní autor. Jsou kolektivním dílem čerpajícím inspiraci z ovzduší, ve kterém se aktéři pohybují. A jelikož ovzduší, jak známo, není vždy dokonale čisté, může se tu a tam chytit i nějaký virus.

Přestože v otevřených politických vystoupeních, zejména těch určených širší veřejnosti, schází konkrétní myšlenky, lze se v nich přesto nějak orientovat. Pro „čtení politika“ není důležité, co říká, ale čeho se účastní či naopak kde osobně chybí. Jaké pozvání přijme a jaké odmítne, k čemu se připojí a co ignoruje. Politik, obrací-li se k veřejnosti, médiím a ke straníkům bez vlivu na praktickou politiku, obléká si nejenom šat, ale i názory a postoje, které byly veřejně už zformulovány. Nečeká se od něj, že je nějak doplní z vlastních úvah. Ostatně, takovýmto doplněním z vlastní hlavy by se mohl dopustit omylu. Lépe když vlastní hlava mlčí a mluví jen ústa.

Pro orientaci v politikově myšlení bez myšlenek pozorovateli většinou stačí přečíst si na štítku před ním, k jaké politické straně dotyčný, jenž hodlá promluvit, patří. Obsah jeho řeči a postoj mluvčího k problémům, jež jsou tématem „diskuze“, jsou pak ze stranické příslušnosti dotyčné osoby hladce odvoditelné. A vlastně není ani nutné, aby řečník promluvil. Natož, aby sklidil ještě povinný potlesk. Ale tak to chodí, a zřejmě tomu už ani nebude jinak.