Tereza Spencerová
28.7.2015 Literární noviny
Jakmile válka začne, „dějí se věci“. Válečných zločinů může být sice více nebo méně, ale v každém případě jich beztak bude mnoho.
Izrael před pár dny předběhl vyšetřování OSN a oficiálně tvrdí, že při jeho poslední agresi do zablokovaného pásma Gazy civilisté tvořili „jen“ 56 procent z více než dvou tisíc obětí, což z agrese prý činí „morální válku“ vedenou „morálním státem s hodnotami“. Odhady OSN mluví o 67 procentech, zatímco Palestinci o 70 až 75 procentech. Vyšetřovací zpráva OSN o loňské izraelské válce v Gaze nakonec z válečných zločinů viní obě strany, byť větší díl viny přece jen přičítá Izraeli. „Všichni zodpovědní za údajné porušení mezinárodního práva na všech úrovních politických a vojenských establishmentů musejí být předáni spravedlnosti,“ konstatuje OSN.
Palestina mezitím k ICC do Haagu oficiálně předala důkazy ohledně izraelských válečných zločinů, které měly být spáchány při loňské agresi do Gazy, přičemž druhý okruh důkazů se týká okupace Západního břehu Jordánu a Východního Jeruzaléma. Nicméně, vzhledem k tomu, že existence Abbásovy palestinské samosprávy je přímo závislá na Izraeli a potažmo USA – aktuálně například Mahmúd Abbás slibuje, že v nové palestinské „vládě jednoty“ nebude místo pro nikoho, kdo veřejně neuzná Izrael — nebudou žaloby u ICC podle všeho nijak horké. Stejnou otázkou je i význam nejnovějšího kroku Vatikánu, který formálně uznal „palestinský stát“. Stalo se tak krátce poté, co skupina mladých židovských kolonistů vypálila katolický kostel, v němž měl podle tradice Ježíš předvést jeden ze svých biblických zázraků. Policie pachatele propustila.
Mimochodem, není bez zajímavosti, že na veřejnost začínají pronikat zprávy o nepřímých rozhovorech mezi Izraelem a Hamasem o dlouhodobém zastavení palby. Hamas výměnou za složení zbraní požaduje zmírnění blokády a otevření svých přístavů a letišť. Izrael prý v jednání pokračuje, neboť potřebuje Hamas coby sílu, která by v pásmu Gazy zabránila vzestupu společného nepřítele, Islámského státu.
Situaci kolem vyšetřovací zprávy OSN se věnuje komentář spoluzakladatele izraelského mírového hnutí Guš šalom a bývalého poslance Knessetu Uriho Avneriho:
Váleční zločinci? My?
„Válka je peklo!“ zvolal kdysi slavně americký generál George Patton. Válka je zabíjením „nepřátel“ s cílem prosadit svou vůli. A proto je „humánní válka“ oxymoron.
Válka sama o sobě je zločin, i když pár výjimek existuje. Zmínil bych třeba válku proti nacistickému Německu, protože byla vedena proti režimu masových vrahů v čele s psychopatickým diktátorem, který jinými prostředky zastaven být nemohl.
Už jen proto je ale koncept „válečných zločinů“ pochybný. Největším zločinem je už samotné zahájení války, a to není rozhodnutí vojáků, ale politiků. Ti ale u soudů končí výjimečně.
Tyto filosofické úvahy mě napadly krátce po zveřejnění zprávy OSN o poslední izraelské válce proti Gaze. Vyšetřovací výbor se celý ohnul, aby zněl „vyváženě“, a obvinil izraelskou armádu i Hamas takřka shodně. To je problematické už samo o sobě.
To nebyla válka mezi sobě rovnými. Na jedné straně Stát Izrael s jednou z nejmocnějších armád na světě. Na straně druhé 1,8 milionu lidí bez státu, vedených gerilovou organizací bez jakýchkoli moderních zbraní. Klást mezi obě entity rovnítko je už z definice nepřirozené. I kdyby obě strany spáchaly nejhrůznější válečné zločiny, nejsou stejné. Obě je třeba posuzovat podle jejich specifik.
Idea „válečného zločinu“ je poměrně mladá. Vznikla během třicetileté války, která zdevastovala značnou část střední Evropy. Zúčastnily se jí mnohé armády a všechny ničily města a vesnice bez sebemenšího smilování. Ve výsledku byly zničeny dvě třetiny Německa a třetina jeho obyvatel byla zabita.
Holanďan Hugo de Groot nicméně tvrdil, že dokonce i v časech války jsou civilizované národy povinné řídit se určitými omezeními. Nebyl to žádný idealista odtržený od reality. Pokud to chápu dobře, vycházel z předpokladu, že nemá smysl zakazovat akce, které válčící zemi pomáhají s pokračování války, ale že krutost, která není nezbytná pro efektivní vedení války, je nezákonná. Ten nápad se uchytil. V 18.století už profesionální armády vedly bezpočet válek, ale nově už bez zbytečného zabíjení civilního obyvatelstva. Válka se stala „humánní“.
Ne ovšem na dlouho. S francouzskou revolucí se válka stala záležitostí masových armád, ochrana civilistů pomalu erodovala, až zmizela úplně během druhé světové války, kdy neomezované bombardování rovnalo se zemí celá města (Drážďany a Hamburk) a atomová bomba Nagasaki a Hirošimu.
Přesto řada mezinárodních smluv dál zakazuje válečné zločiny, které jsou zacíleny proti civilnímu obyvatelstvu nebo proti obyvatelům okupovaných území. Právě to byl mandát nynější vyšetřovací komise.
Výbor ostře odsoudil Hamas za válečné zločiny proti izraelskému obyvatelstvu. Izrael přitom k tomuto poznání žádný výbor nepotřebuje. Značná část izraelských občanů trávila během války v Gaze hodiny v úkrytech, kvůli hrozbě, že by Hamas odpálil tisíce raket na města a vesnice v Izraeli. Byly to primitivní rakety, které ani nejde zamířit na určitý cíl – jako třeba na jaderné zařízení v Dimoně nebo ministerstvo obrany situované v centru Tel Avivu. Jejich účelem bylo vystrašit civilní obyvatelstvo, aby po vládě požadovalo konec útoku na pásmo Gazy. Tohoto cíle nedosáhly, protože Izrael rozmístil protiraketové systémy Iron Dome a ty většinu raket zneškodnily. Úspěch to byl takřka naprostý.
Pokud by stanuli před Mezinárodním soudem v Haagu, vůdci Hamasu budou argumentovat, že neměli jinou možnost: nemají žádné jiné zbraně, s nimiž by se mohli postavit izraelské invazi. Jak mi jednou řekl jistý palestinský velitel: „Dejte nám děla a stíhačky a nebudeme se uchylovat k terorismu.“
Mezinárodní soud by pak musel rozhodnout, zda lidé, kteří prakticky žijí pod nekonečnou okupací, smějí používat rakety. S ohledem na de Grootovy principy nemám ponětí, jak by takový verdikt zněl. Týká se to přitom terorismu obecně, pokud se k němu uchylují utiskovaní lidé, kteří nemají jiné prostředky boje. Černí Jihoafričané používali terorismus ve svém boji proti utiskovatelskému režimu apartheidu a Nelson Mandela strávil 28 let ve vězení za to, že se na takových akcích podílel a odmítl je odsoudit.
Případ proti izraelské vládě a armádě je poněkud jiný. Mají spousty zbraní, bezpilotníky počínaje přes dělostřelectvo a letectvo až po děla a tanky. Pokud se během této války stal zásadní válečný zločin, pak jím bylo rozhodnutí vlády válku zahájit. Protože izraelský útok na pásmo Gazy učinil válečné zločiny nevyhnutelnými.
Každý, kdo někdy bojoval ve válce, ví, že se válečné zločiny stávají, a to i v té nejmorálnější armádě na světě. Žádná armáda není s to zabránit tomu, aby se do jejích řad dostali psychicky narušení lidé. V každé rotě bývá alespoň jeden patologický jedinec. Bez velmi přísných pravidel, na něž by dohlíželi velmi přísní velitelé, bude k válečným zločinům docházet.
Válka v lidech odhaluje jejich skrytou povahu. Slušný a vzdělaný muž se najednou může proměnit v lítou bestii, zatímco prostý dělník se může ukázat jako slušná a velkorysá lidská bytost. A to dokonce i v té „nejmorálnější armádě na světě“ – oxymóron, pokud izraelská armáda takovou opravdu někdy byla.
Platí to pro všechny armády a v izraelské armádě v minulé válce v Gaze byla situace ještě horší. Důvody pro útok na pásmo Gazy byly pochybné. Arabové chytili tři izraelské chlapce, očividně ve snaze dosáhnout výměny zajatců, pak zpanikařili a chlapce zabili. Izraelci reagovali, Palestinci reagovali a naše vláda – se rozhodla pro rozsáhlý útok. V naší vládě sedí i trubky, které nemají ani ponětí o tom, co je to válka. A právě oni rozhodli o útoku proti Gaze. A to rozhodnutí byl skutečný válečný zločin.
