Oskar Krejčí: V řeckém referendu hlasujte NE!

– rozhovor –
 5.7.2015  První zprávy

Přidáme-li k výsledkům unijní, především pak německé politiky v Řecku katastrofu na Ukrajině a opožděné řešení migrační krize, lze očekávat prudký pokles důvěry v projekt Evropské unie, konstatuje pro Prvnizpravy.cz politolog Oskar Krejčí.
PZ: V předvečer referenda v Řecku o přijetí podmínek Trojky – tedy Mezinárodního měnového fondu (MMF), Evropské centrální banky a Evropské komise – se nabízí otázka: co byste Řekům doporučil? Odmítnou, nebo přijmout návrhy Trojky?

Odmítnout. Hlasovat NE.

PZ: Často se ale zdůrazňuje, že řecký premiér jedná chaoticky, že jim vyvolané referendum poškodí Řecko. Že by mohlo znamenat odchod Řecka z eurozóny, či dokonce z Evropské unie. Vám vaše doporučení zjevně nepřipadá nebezpečné.
Referendem vyjednávání nekončí, to jsou jen vyděračská prohlášení některých politiků a zmatené komentáře takzvaných analytiků. V případě, že většina veřejnosti podpoří vládní NE, zlepší se vyjednávací pozice řeckého premiéra Alexise Tsiprase i jeho ministra financí Janise Varufakise.

PZ: Někteří lidé se ptají, proč bychom ale měli fandit Řecku? Dluhy se splácet mají.

To máte samozřejmě pravdu. Jenže je třeba také říci, jaké jsou to dluhy. Kdo je zavinil a jak se dosud splácejí. Především je třeba připomenout, že v roce 2008 nastoupená politika „úspor bez investic“, která byla Unii vnucena především Německem, není řešením. Vždyť i čísla MMF hovoří jednoznačně: na začátku krize v roce 2008 byl řecký hrubý domácí produkt 210,4 miliard euro, loni 162,4 miliard. Míra nezaměstnanosti v roce 2008 byla 7,6 %, loni 26,0 % práceschopného obyvatelstva. A celková zadluženost vzrostla ze 112,4 % hrubého domácího produktu na 172,6 %. A to nemluvím o 1200 zavřených školách. Nejde jen o abstraktní makroekonomické údaje, ale o konkrétní lidské osudy; studie zveřejněná lékařským časopisem BMJ Open spojuje růst sebevražednosti v Řecku o 36 % přímo s politikou úspor. Takto vypadají výsledky léčby řeckého dluhu nadiktované Trojkou. Otřesné!

Opakuje se tu stará bolest Západu obecně a Unie zvláště: uzavřená mysl neschopná přijímat nová řešení a přehodnotit politiku, když se ukáže neproduktivní, nebo dokonce chybná. V pozadí této nepružnosti jsou samozřejmě mocenské zájmy. A výsledkem je destrukce – jako tento týden, kdy sankční politika Evropské unie vyústila v zablokování cesty šesti ruských poslanců, včetně předsedy Dumy, na parlamentní shromáždění OBSE v Helsinkách. Zákonitě z Ruska nepřijede nikdo. Nejde jen o to, že Finsko nedokázalo splnit závazky hostitele OBSE. Špatná sankční politika Unie má vedlejší účinky, které vedou k rozbíjení infrastruktury míru – OBSE je nezastupitelná při hledání cesty z krize na Ukrajině.

PZ: Rozumím, ale zpět k Řecku. Kde vidíte větší chybu na straně Trojky než na straně Řecka?

Opakuji znova: sebeuspokojení, stereotypnost, užvaněné pojetí lidských práv, které nevidí skutečné problémy lidí, neschopnost přehodnotit politiku na základě opakovaných analýz – to je příčina selhávání politiky Západu. Nejen na Ukrajině, nejen v případě běženců, nejen ve státech MENA, tedy Středního východu a severní Afriky.

I v Řecku. Když se v roce 2008 vedly spory o řešení krize, zda jít „německou“ cestou úspor, nebo „americkou“ cestou investic, byl to do značné míry ideologický spor. Dnes jde ale o empirickou záležitost: Spojené státy se přestaly propadat, Řecko se propadá dál. Představa o cestě k bohatství jenom prostřednictvím úspor je prostě nesmyslná. Nemohu se zbavit dojmu, že v Berlíně odepsaly celou jednu generaci Řeků. Některá prohlášení německého ministra financí v souvislosti s řeckou krizí byla, velmi mírně řečeno, sociálně necitlivá až cynicky arogantní.

Přidáme-li k výsledkům unijní, především pak německé politiky v Řecku katastrofu na Ukrajině a opožděné řešení migrační krize, lze očekávat prudký pokles důvěry v projekt Evropské unie. Jestli se Unie – a to zejména Německo – rychle nevzpamatuje a neprovede změny v politice, stane se pokles důvěry nezvratným.

PZ: Dalo se něčemu takovému předejít?

Samozřejmě. Celá desetiletí si braly vlády v Athénách nerentabilní i přímo nesmyslné úvěry. Nejnázorněji to vidíme na vojenských výdajích Řecka. Neustále živené napětí mezi Řeckem a Tureckem, dvěma členskými státy NATO, vedlo k tomu, že v Evropské unii to bylo právě Řecko, které dlouhodobě vydávalo největší podíl svého hrubého domácího produktu na armádu. Podle údajů European Defense Agency Řecko v roce 2009 vysoce převyšovalo ve vojenských výdajích na hlavu průměr Unie: vydávalo 535 euro na obyvatele, zatímco unijní průměr byl 392 euro. Podle Stockholmského institutu pro výzkum míru bylo Řecko s 11 miliony obyvatel v letech 2006 a 2009 mezi pěti největšími dovozci zbraní ve světě. Podle téhož zdroje v letech 2006 až 2010 byly Athény největším dovozcem zbraní z Německa a třetím největším zákazníkem francouzských zbrojovek. A Řecko si na tyto absurdní nákupy půjčovalo právě u soukromých německých a francouzských bank.

PZ: Tohle jsou poměrně známé skutečnosti. Má cenu to stále opakovat?

Má, a to hned ze dvou důvodů. Na prvotní chyby navázaly další a toto spirálovité řetězení zauzlovalo celý původní problém ještě více. Bez nalezení prvního článku nemůžete celý řetěz rozmotat. A pak je tu zlovolná propaganda, která zakrývá příčiny problémů řeckého typu a pomáhá zatáhnout do stejných dluhových spirál nové země.

Druhá velká chyba se stala, když se trestu vyhnuli ti, kdo Řecko do dluhové pasti zavlekli. Nejde jen o to, jak jste uvedl na začátku našeho rozhovoru, že dluhy se mají splácet a za vinou má následovat trest. Problémem je, že se téměř nikdo nepoučil a před veřejností byly skryty pravé příčiny dnešních problémů Řecka.

PZ: A proč byli podle vás původci řecké krize vyviněni?

Můžeme se jen domýšlet, že řečtí viníci byli ochráněni proto, aby za nekvalifikovanost a nezměrnou nenasytnost nebyli obviněni jejich partneři z Berlína a Paříže. V chaosu, který nastal v krizi let 2008 a 2009, bylo pod tlakem Berlína přijato nejen unijní rozhodnutí o úsporách bez investic, ale velkou část závazků věřitelů na sebe převzala Trojka. Došlo k „socializaci soukromých dluhů“. Pravděpodobně proto, že by v tehdejším zmatku pád velkých německých a francouzských bank vyvolal ještě hlubší ekonomickou krizi. Výsledkem ovšem je pauperizace a deindustrializace Řecka.

Už v roce 2011 tehdejší řecký socialistický premiér Jorgos Papandreu vyvolal referendum o úsporách a dluhu. Musel jej však pod nátlakem z Evropské unie, samozřejmě především z Německa, odvolat. Vzápětí jeho vláda padla. Nahradil jej Lukas Papadimos, bývalý viceprezident Evropské centrální banky, který byl přirozeně více nakloněn strategii „úspory bez investic“ – a přivedl zemi k předčasným volbám. V těch letošních pak zvítězila Tsiprasova Syriza, radikálnější než Papandreuovi socialisté.

PZ: A co se stane, když Řekové v referendu nepodpoří vládu a vysloví se pro dohodu s Trojkou?

Pravděpodobně padne vláda Syrizy. Trojka se zachová velkoryse a odloží některé splátky dluhů. Protože to nebude stačit, nastoupí poslední rezervy, jako je prodej ostrovů, přístavů a podobně. Následně dojde k další radikalizaci v řecké společnosti – už nyní například řečtí komunisté obviňují Tsiprasovu vládu z přílišné měkkosti. To si vyžádá dodávky zbraní, případně výstavbu nových základen pro vojáky z USA…

K tématu:
Cunningham: USA nestydatě vedou Polsko a Pobaltí do „řecké pasti”!

(Jiří Kouda, prvnizpravy.cz, foto: arch.)