Syriza: řecká tragédie, komedie nebo osvobození?

Avatar
Původní autoři

Petr Schnur
14. 7. 2015    (zasláno autorem)

…Přestaví-li Tsipras vládu a příjme-li pomoc politických protivníků, aby prosadil euro-program, proti němuž verbálně bojoval a proti kterému hlasovalo 60% Řeků, bude autorem největšího podvodu v dějinách poválečné Evropy. EUropa zajásá, Evropa naopak utrpí ránu, ze které se nemusí vzpamatovat.

Prolog

Zbavit se nepříjemného poručníka není jednoduché, zvláště když mu šikanovaná oběť předtím sama dala do rukou ne jeden, ale několik pendreků. Svěrací kazajka z unijních smluv, centrální banky a eura je koncipovaná „na věčné časy“; především ekonomicky, neboť euro-smlouvy právně nepřipouští vystoupení z eurozóny, což opět implikuje totální politické podřízení bruselským institucím. Především prezident Zeman, který sice Pražský hrad, symbol české státnosti, poněkud zbrkle obdařil unijním praporem, který ale dokázal a dokazuje, že mu obhajoba národních zájmů není cizí, si doufejme vezme z řeckého dramatu ponaučení a přehodnotí svůj shovívavý postoj k euru. A bylo by načase, aby se z oranžového sebeklamu probudila i vládní euro-agenda, která podle všeho nemá pražádné problémy s TTIPem. Kdo z vládních i opozičních kruhů sleduje zcela drzé, bezostyšné vměšování Washingtonu do „evropských“, tedy unijních záležitostí, ten by měl konečně pochopit, k čemu bude tzv. euro-americká smlouva o volném obchodu dobrá a komu bude sloužit. Ještě není zcela pozdě, nicméně máme minutu před dvanáctou. Ale zpět k aktuální situaci v Hellasu.

Řecké drama

Stále více lidí se ptá, co se to v Řecku vlastně děje. Abychom na tuto otázku hledali smysluplnou odpověď, je potřeba hodit do koše zástupná témata, která nevysvětlují, ale naopak zavádí, jako například důchody, daně, korupce a dezolátní stav státního aparátu. O to by šlo, kdyby o sobě mohli Řekové rozhodovat sami, kdyby se rozhodovalo, zda vlastní Augiášův chlév vyčistí nebo se v něm utopí. Považovat tyto věty za „neevropské“, prosté solidarity, by byl cynizmus nejvyššího řádu. Každý, kdo se upřímně informoval o celé kauze, o bezprecedenčním nátlaku tzv. trojky spolu s dvojicí Merkelová-Sarkozy (toho nyní nahradil „socialistický“ poskok Hollande) a kdo nezavírá oči před faktem, že EU není nic jiného než etatisticky, centralisticky a imperiálně koncipovaná mega-instituce, která smluvně kodifikovala řád nazývaný neoliberalismus, musí vědět, že nikdy nešlo o Řeky, o záchranu Hellasu, ale o německé a francouzské banky, o finální „letní výprodej“ země, o euro, bez něhož by se Německu daleko hůře vládlo Evropě a o nebezpečný precedens politické neposlušnosti, kterému je potřeba za každou cenu zabránit. Zvláště, když za každým evropským keřem číhá kořisti chtivý Putin. Toto většina národa věděla, a proto zvolila Syrizu, proto v nynějším referendu hlasovalo na 60% občanů proti opětovnému diktátu neoliberálních „reformátorů“. Jednou větou: v minulých řeckých volbách a nynějším plebiscitu šlo o návrat ke státní suverenitě. A v tomto úsilí, v této tužbě, zvolili Řekové levicovou cestu.

Okamžik pravdy

V býčích zápasech se klíčový moment, ve kterém toreador zasadí zvířeti smrtící ránu, nazývá ‘okamžik pravdy’. A my stojíme před otázkou, kdo je kdo v tomto řeckém dramatu.
Až do minulého víkendu se zdálo, že Tsipras a jeho vláda postupuje podle dobře promyšleného scénáře. Politická emancipace od monstra globálních trhů se všemi ekonomickými důsledky v situaci, kdy země stojí na pokraji bankrotu, je zápas Davida s Goliášem a podle toho Tsipras postupoval – alespoň se tak zdálo. Z výše uvedeného důvodu (euro forever) je pravděpodobné, že ony „neseriózní návrhy“ ze strany vlády nebyly nic jiného než – po dřívějších zkušenostech s „trojkou“ takticky zcela pochopitelná – snaha o předání Černého Petra do rukou Unie a Merkelové. Prvním signálem, že by mohlo jít i o něco jiného, bylo zcela překvapivé odstoupení ministra financí Varoufakise bezprostředně po referendu. Za normálních okolností se na politickou funkci nerezignuje v okamžiku drtivého vítězství, ale prohry. Šedesát procent pro vládní program je za daných okolností, kdy Brusel i Berlín apelují na oprávněný strach z budoucnosti, bezpříkladný politický triumf. A co hůř: Tsipras krátce poté nabídl balík „reforem“, které sice nejsou tak tvrdé jak to vyžadovala EU, ale které přesto zcela odporují vůli naprosté většiny Řeků, z velké části voličů Syrizy. Jedná se o další taktický tah na cestě z eura nebo o kolosální podvod na voličích, na národu? Pokud by šlo o druhou variantu, potom běda Řecku, Evropě, demokracii a především levici.

Řecká komedie, evropská tragédie?

Zlikvidovat nepohodlnou vládu lze několika způsoby. Ponechme nyní stranou tvrďáky jako vojenské nebo polovojenské puče, vraždy (připomeňme jména J. F. Kennedy, Olaf Palme nebo Aldo Moro) a zůstaňme u subtilní, kvazi politické metody: rozklad vlády a vypsání nových voleb.
Momentálně se rýsuje scénář, ve kterém Tsipras buď není ten, za kterého se vydával nebo podléhá tlaku a s tzv. realisty v Syrize přistoupí na podmínky Bruselu, byť v poněkud odlehčené formě. Vzhledem k tomu, že nyní nejde o kvantitu „reforem“, ale o kvalitu demokratického a právního státu (princip státní suverenity a respektování vůle většiny), dojde ke konfliktu uvnitř koalice i Syrizy samotné. Vláda i poslanci se rozdělí, levé křídlo a koaliční partner budou proti, dojde k demisím. Předsedovi vlády „nezištně“ přispěchají na pomoc poslanci euro-konformní levice i pravice, kteří zajistí potřebnou většinu pro „reformy a Evropu“. Martin Schulz, Mario Draghi a Jean-Claude Juncker si oddechnou, Barak Obama Řekům pogratuluje ke správnému kroku do skvělé budoucnosti s TTIPem. Vláda padne, sestaví se provizorní z „odborníků“ a budou nové volby s minimální účastí. Ti, kteří volili Syrizu a dělali si iluzi o demokracii, zůstanou doma, jejich výsledek bude předem jasný: euro-koalice „pravého a levého středu“. A není těžké si domyslet politické důsledky tohoto zlomu v celé Evropě.

Syriza dostala bezpříkladnou důvěru občanů, kteří chtějí být pány ve svém domě, kteří nesází na džungli a tupý totalizující šovinizmus, ale na sociální spravedlnost, participaci a solidaritu. Na Řecku těchto týdnů, na Syrize a jejich činech spočívají naděje těch, kteří nechtějí bruselskou Evropu pod americkým pantoflem, ale evropský svazek svobodných národů, které nejsou spojené diktátem finančních trhů, ale vzájemnou solidaritou mezi sebou i se světem. Pokud řecká vláda vytrvá, může to znamenat vzkříšení umdleného občana Evropy a zahájení nové éry evropských dějin. Pokud Tsipras tuto naději zklame, zasadí evropské levici a Evropě samotné smrtící ránu, nikdo jí už nebude věřit. Odpor proti bruselské totalitě bude dále narůstat, jeho politickým nosníkem ovšem nebude národní levice, ale národní pravice. Pokud by se jednalo o demokratické konzervativce, potom lze pouze poblahopřát k historickému vítězství a levici k vskutku bezpříkladné sebedestrukci. Ale nikdo v tuto chvíli nedokáže odhadnout, nakolik v atmosféře totální frustrace nabere sil neofašizmus, který nakonec zlikviduje demokratickou levici i pravici a stane se, podobně jako před II. Světovou válkou, pitbulem nadnárodního kapitálu.

Model cesty nové emancipace

V této souvislosti je potřeba zmínit fenomén, kterému doposud nebyla v publicistice věnovaná dostatečná, ba dokonce žádná, pozornost. Levicová Syriza sestavila vládu s národně-konzervativní stranou Nezávislí Řekové. Pokud Řecko nepodlehne nátlaku Bruselu, Berlína a Washingtonu, potom se bude jednat o zcela singulární jev v politických dějinách moderní Evropy, kdy se národní levice spojila s národní pravicí k obraně státní suverenity. Tyto strany pochopily, že je nejprve potřeba vrátit do hry ústavní instituce demokratického a právního státu, vymanit je z bezprostředního dosahu antidemokratických orgánů Unie a Wall Streetu a teprve potom se hádat o tu „správnou“ formu společnosti. Jde o signál Evropě, který může znamenat nové, efektivní politické paradigma k překonání bruselského euro-diktátu.

Epilog?

Nikoho nepřekvapí, že všechny politické proudy, které neuznávají vedoucí úlohu Bruselu, jsou označovány jako pravicoví nebo levicoví populisté. V době, kdy euro-smlouvy nahradily autentické politické programy, empirii a argumenty, totalita ‘volného trhu bez hranic’ demokracii, pluralitu a ústavní právo, kdy levice a pravice, podřízená diktátu „reforem“, abdikovala na sebe samu, otevřela řecká vládní koalice možnost obnovy klasických evropských hodnot a vrátila politice její původní smysl. V tomto okamžiku to ovšem spíše vypadá na konec jednoho historického experimentu. Přestaví-li Tsipras vládu a příjme-li pomoc politických protivníků, aby prosadil euro-program, proti němuž verbálně bojoval a proti kterému hlasovalo 60% Řeků, bude autorem největšího podvodu v dějinách poválečné Evropy. EUropa zajásá, Evropa naopak utrpí ránu, ze které se nemusí vzpamatovat.