Břetislav Olšer
23.9. 2015 Rukojmí
Právě jsem zažil nevídanou situaci; naskytl se mi vzácný pohled, když jsem v Čeladné uviděl romské dělníky, jak pracují, až se z nich kouřilo. Jedni se snažili při výměně kolejí, další zase zedničili při renovaci lázeňského domu..
Celá záležitost byla o to přívětivější, když jsem si vzpomněl, že je to přesně čtyřiadvacet roků, kdy jsem zažil v Kanadě zcela obrácený pohled na romskou komunitu. Bylo to před skoro čtvrt stoletím, když jsem se v Torontu jako první český novinář setkal s fenoménem zvaným romský exodus a napsal o tom pro naše média první migrační zvěst. Září 1997 se tak zapsalo do českých dějin jako exodus Romů do Kanady. Kde bych tenkrát tušil, že hrstku migrujících Romů za čtvrt století zcela zastíní miliony běženců z Afriky a Blízkého východu, byť mnohé mají společné….
Tehdy jsem napsal z Toronta první reportáž – “Cikání jdou do nebe, Romové do Kanady”. A byl z toho v Česku poprask. Udělal jsem po návratu rozhovor pro televizi a na ulicích mě pak potkávali Romové; měli jedinou otázku: “Ty, gadžo, jak do tej Kanady…” A přitom to začalo docela prozaicky. Kamarád měl v Torontu autoškolu a já chtěl věděl, jak to v kanadské škole pro řidiče vypadá. Řekl: “To máš štěstí, zrovna mám schůzku s jedním českým adeptem na řidičák”. V malé hospůdce skutečně čekal jeho klient. Byl to Rom. Jsou Češi rasisté, nebo jen patologičtí úchyláci a psychopaté…?
“Co děláš tak daleko od Ostravy?” zeptal jsem se šokovaný v torontském baru mladíka, kterého jsem znal jako novinář z ostravských soudních síní.
“Žádám tady o azyl!” řekl sebejistě známý kapsář z Přívozu.
“Azyl?” žasl jsem. “Je přece rok 1997, není důvod emigrovat…”
“Když tady řekneš, že tě v Česku i dnes ohrožují skíni, co Romy zabíjejí a šikanují, můžeš požádat o status uprchlíka,” sdělil mi s úsměvem.
“Hele, co kdybych si tady požádal o azyl i já?” šokoval jsem ho pro změnu já.
“Copak tebe někdo v Ostravě diskriminuje?” vytřeštil na mě oči. “My nemůžeme jít v noci v klidu po ulici ze strachu, že nás zbijí holé lebky!”
“Co kdybych řekl, že mě diskriminují Romové, protože nemůžu jít v klidu ve dne v Ostravě po ulici ze strachu, že mě okradou!” vybuchl jsem.
“To je naše kulturní identita!” řekl sebevědomě. “Být čorkařem se u nás dědí z generace na generaci!”
“Hele, statečný dědici cikánské kulturní identity, co když se domluvíme a budeme si v Kanadě dělat jeden druhému svědka u imigračního soudu?” plácl jsem ho přátelsky po zádech. “Ty mi dosvědčíš, že jste mě v Ostravě napadli a zranili, přičemž jste hanobili moji rasu, já ti zase před imigračním soudem potvrdím, že jsem tě chtěl zabít za to, že jste mé ženě ukradli v tramvaji z kabelky deset tisíc korun, doklady a firemní razítko!”
“Ty jsi ale běloch, gadžo, tobě tady fakt azyl nedají!” podíval se vážně. “A vůbec – kdo tě tam teď šikanuje, když jsem už v Kanadě?” snažil se nejapně žertovat. “Když se Romové vystěhují z Česka do Kanady, budou spokojeni i gadžové z Ostravy! Tak proč si lámat hlavu…?”
Kanadští mennonité jsou stejně svérázné etnikum jako čeští Romové… Snímek Břetislav Olšer
Náhle mi bylo jasné, proč se moji romští spolucestující šprtali v letadle tři slůvka v angličtině: status of refugee – status uprchlíka. Vyslovili je před celníky a měli rázem, jako ,diskriminované české etnikum´, co srdce ráčí. Na letišti se jich ujali imigrační úředníci, zadarmo je odvezli do motelu, dali jim ubytování na účet státu i peníze na stravu. K tomu bezplatně tlumočníka a slevu na městskou hromadnou dopravu i na nákup základních potravin. A ještě peníze ,na přilepšenou´.
“Jak chceš dělat řidičák, když neumíš anglicky?” chtěl jsem pochopit, odkud se bere jeho nevídané sebevědomí.
“V osmnácti jsem byl zdravý, jak kosmonaut a dostal jsem v Ostravě invalidní důchod, proč bych teď jako nebohý psanec neměl v Torontu dostat řidičák…?” pohrdlivě se ušklíbl.
Čeští Romové, žádající před čtvrt stoletím v Kanadě o azyl pobírali zhruba sedm dolarů na den a osobu jako přilepšení, přičemž jim zdejší radnice platila ubytování a stravu. Pětičlenná romská rodina tak měla bez práce denně skoro 35 dolarů. Kdo měl jídlo třikrát denně a na pokoji sprchu, dostal ,jen´ pět dolarů na den, na koho zbyla skromnější ubytovna, tomu přidali. “Co všechno se dá za pětatřicet kanadských dolarů nakoupit?” zeptal jsem se v torontské samoobsluze. “Dohromady čtyři kila vepřového masa, dvě kila kuřecích párků, čtyři litry stolního oleje, bochník chleba, deset housek, třicet buchtiček a kostka margarinu,” dostal jsem šokující odpověď.
Josef Škvorecký při oslavě svých narozenin v Torontu s lahodnou whisky… Snímek Břetislav Olšer
Tak jsem začal ještě v únoru 1997 psát z Toronta reportáže pro české deníky o romském exodu. Přečetl si je i redaktor televize Nova Josef Klíma, přijel za mnou, vyzvěděl, co se dalo a natočil dokument, v němž byly příběhy romských rodin prezentovány jako rozmarný výlet. Nejvíc se asi líbil torontskému právníkovi George J. Kubešovi, jemuž se brzy po jeho odvysílání rozrostla klientela o dalších sto Romů. Za jednoho klienta mu kanadská vláda vyplatila dva tisíce kanadských dolarů.
”Když náhodou v Kanadě azyl nedostaneme a budeme se muset vrátit do České republiky, nezboří se svět,” ujistil mě klidně další romský žadatel. “Náš byt v Ostravě jsme pronajali, takže nám za něho jdou peníze a máme se po návratu kam nastěhovat. Navíc nám do rodiny přibude kanadský občan,” řekl s úsměvem. “Moje žena je v jiném stavu a podle zdejších zákonů získá každé dítě, narozené třeba v letadle při mezipřistání v Montrealu, kanadské občanství…” dodal a pohladil svoji choť po bříšku. “Jak si seženeme byt, dostaneme od vlády Ontária sociální podporu. Ta činí měsíčně 650 kanadských dolarů na ubytování, kolem čtyř stovek je na stravu,” vypočítával a vesele brnkal na kytaru. “K tomu dostaneme dalších 700 dolarů jednorázově, jako tak zvané ,startovné´ na zařízení bytu. Před Vánocemi nám přibude obligátní stovka na dárky a sleva na městskou hromadnou dopravu,” přidal informovaně. Dávat někomu něco za nic je amorální…
A pokud by chtěl pracovat, nebyl by to problém. Kanada je na prvním místě ve světě v těžbě uranu, kterého vydobývá 34% světové produkce. Dost práce je v dřevozpracujícím průmyslu; dvě třetiny na světě vyrobeného papíru pocházejí z Kanady. A pak je tady zemědělství – každý třicátý třetí Kanaďan pracuje v tomto odvětví, které je spolu s lesnictvím a dřevařským průmyslem hlavním hospodářským odvětvím země. Průměrná farma zde má rozlohu 225 hektarů a potřeba je každé ruky. Průmysl zaměstnává dvacet procent obyvatelstva a vytváří 27% HDP.
“Nemáme se rádi, ale snášíme se!” řekl mi tehdejší předseda Českého a slovenského sdružení v Kanadě Josef Čermák. A jménem deníku Globe and Mail mě požádal, jestli bych nenapsal článek o tom, jací vlastně Romové doopravdy jsou. A tak jsem v malé torontské komůrce napsal o povodních a chování postižených občanů během jejich dočasného ubytování v prostorách některých základních a vysokých škol, o tom, jak prodávali humanitární pomoc na černém trhu, jak si na dobré bezplatné bydlo zvali i své příbuzné ze Slovenska, jak brali třicet tisíc odškodnění a kupovali si za ně letenky do Kanady, o jejich nechuti pracovat…
Příběh první:
V době záplav byli lidé, jimž voda zničila nebo zaplavila domy a byty, dočasně ubytováni také na studentských kolejích Vysoké školy báňské – Technické univerzity v Ostravě. Pokoje zde na přechodnou dobu obývalo na tři tisíce povodněmi postižených osob, z nichž asi dvě třetiny byli Romové. Místo vděku se však tito nájemníci, jimž ubytování, teplou vodu, televizi a jídlo třikrát denně platil ostravský Magistrát, začali chovat značně neurvale.
Dělali si ohýnky, slovně napadali pracovníky Červeného kříže, vodili si na stravu i ubytování své příbuzné ze Slovenska, kteří nepatřili mezi poškozené, ale rádi přijeli se zadarmo najíst. Společně pak ničili zařízení pokojů, kradli prostěradla, deky, příbory, skleničky a další vybavení, až musela zasáhnout policie, aby část Romů přestěhovala. To už se ukradené věci z kolejí objevily na černých burzách, které nabízely i oděvy a jídlo, jež Romové odcizili ze zásob, dodaných postiženým občanům jako humanitární pomoc.
Takto způsobené škody jsou odhadovány na statisíce korun. Zaplatit je musí Školský úřad, který byl postižen i zdevastováním interiéru další z ostravských škol, sloužící jako dočasná ubytovací kapacita pro povodní zasažené Romy. Jednalo se o základní školu, v níž Romové rozbili lavice a tabule, poničili stěny a na chodbách, i když zde měli k dispozici záchody, vykonávali do různých koutů budovy své lidské potřeby.
Za ústřední topení pak nacpali zbytky jídla či pokálené ručníky, čímž se škola změnila v zapáchající hnojiště. Po vystěhování Romů museli nastoupit deratizátoři, aby vše za nemalé peníze daňových poplatníků vydezinfikovali a speciálními vysavači odstranili blechy, vši a další parazity. Zahájení školního roku muselo být v této škole odloženo o měsíc.
Příběh druhý:
Také asi sto dvacet obyvatel Ostravy – Hrušova bylo nuceno se během povodní vystěhovat ze svých zaplavených domovů. Když začal školní rok a tito azylanté museli opustit ubytovací kapacity ve studentských kolejích, přidělilo jim město Ostrava provizorní dům, který vznikl složením dvaceti tzv. unimobuněk. Každou z nich tvořil obytný prostor o rozměrech 2,3 krát 6 metrů a WC. Koupelny s teplou vodou byly společné na chodbách.
Z dvaadvaceti rodin si vzalo tento dočasný domov jako svůj osm bílých a čtrnáct romských rodin, z nichž se však několik odmítlo nastěhovat a své přechodné ubytování nazvaly “psími boudami”. Stát jim tedy nabídl místo tohoto ubytování finanční výpomoc ve výši 30 tisíc korun, které však mnozí Romové nevyužili pro určený účel, ale zakoupili si za ně letenky do Kanady, kde se prý dá krušná zima zadarmo přežít mnohem snadněji než v Česku.
Příběh třetí:
Když jsem se po téměř dvou měsících cestování po Jihoafrické republice vrátil domů, často se mě lidé ptali, jestli jsou černoši stejní jako Romové. Nechtěl jsem fandit ani jedné z těchto stran, ale musel jsem nepokrytě konstatovat jediné – V JAR jsou vyhlášenými hospodyňkami a chůvami v bělošských rodinách černošky, což ostatně platí také v USA. Bohatí bílí v ně mají plnou důvěru a nechávají je ve svých domech i bydlet.
Nebojí se jim svěřit na hlídání měsíční kojence, černošky také vaří pro celou bílou rodinu, perou pro ni, stelou postele, žehlí košile. A ať byl na jihu Afriky drsný apartheid, čistotných černošek se tady žádný běloch nikdy neštítil. Navíc občas celá rodina bělocha odjela na dovolenou a o její dům se opět starala černá hospodyně. A málokdy se z něho něco neztratilo.
Článek šokoval, pokrytecky jsem byl prohlášen za největšího odpůrce barevné rasy, zvláště když jsem ještě pronesl, že rasista nejsem, jelikož mám doma i barevnou televizi. Čecho a slováko-kanaďané však byli rádi, že mají obětního beránka a argument, proč žádat vízovou povinnost pro Českou republiku. Ve skutečnosti však vyděšení Toronťané psali kanadské vládě. “Nechceme dezinfikovat naše školy a živit nepřizpůsobivé přistěhovalce, kteří obchodují s drogami a chtějí žít pouze ze sociálních podpor z našich daní!” protestovali u kanadské ministryně práce a sociálních věcí.
Já vám z Toronta zabrnkám… My máme maso, ó my se máme… Snímek Břetislav Olšer
Jak si dnes žijí čeští emigranti ve světě? Střídavě oblačno, zvláště v té nejklidnější zemi – Kanadě. Toronto se stalo centrem českých azylantů i nezvyklého pnutí mezi nimi. Zvláště jeden z posledních střetů je toho dokladem. Svědčí o tom i dopisy, která jsem dostal k dispozici…
Pravdu o Klímovi a jeho „torontské pravé ruce“ advokátu Kubešovi vyjevil už ředitel Výzkumu pro reformu pomoci občanům ze zahraničí Paul Fromm z Toronta, jenž v roce 1997 zaslal dopis Společnosti kanadských právníků, v němž podal protest proti právnímu zástupci romských rodin z ČR George Jiřímu Kubešovi, který podle něj zneužívá sdělovací prostředky pro své zvýhodňování. Tato stížnost se prý opírá o zákon, jenž zakazuje advokátům Kanady “vydávat veřejná prohlášení za účelem upřednostňování svých služeb”. Jde o stejnou instituci, která před patnácti lety požádala kanadskou vládu o pětileté moratorium, jež by zastavilo vlnu uprchlíků do Kanady v souladu s veřejným míněním. Dále usilovala o veřejnou debatu na celonárodní úrovni s následným referendem o určení podmínek, jak dále nakládat s imigranty. Romové v Kanadě a Anglii…
Paul Fromm ve svém dopise mimo jiné psal:
“V Profesionálním průvodci Společnosti kanadských právníků věnujte pozornost kapitole 21, nazvané “Právníci: Jejich veřejné vystupování a prohlášení. Píše se v ní: Veřejný rozhovor právníka se sdělovacími prostředky nemůže být zneužit za účelem jeho upřednostňování a musí být oproštěn jakýchkoli náznaků, že právníkův důvod k takovému rozhovoru je sebe vyzdvihování…”
Paul Fromm dále uvádí, že podle ontarijského deníku Globe and Mail z 15. srpna 1997 G. J. Kubeš ve svém rozhovoru pro tento deník řekl: „Nepřemlouvám lidi, aby přišli do Kanady, ale jakmile sem přijdou, zastupuji je. Řekl bych, že program TV Nova “Cikáni jdou do nebe” skutečně přiměl Čechy k rozhodnutí do Kanady přiletět…” Připomíná též, že zmíněná televizní reportáž značně zveličila výhody a příspěvky, jež čekají na Romy, kteří přiletí do Kanady, aby nárokovali status uprchlíka. Faktem je, že dokument “Cikáni jdou do nebe”, dal slovo pouze jedinému advokátovi a tím byl právě G. J. Kubes…
Frommem požadované referendum o Romech se sice neuskutečnilo, zato byla rok poté z příčin “romského exodu” obnovena mezi Kanadou a Českou republikou již zmiňovaná vízová povinnost… Stížnost na právníka Jiřího G. Kubeše, zastupujícího u imigračního soudu romské klienty, byla adresována rovněž představiteli Českého a slovenského sdružení v Kanadě kanadské ministryni pro občanské otázky a imigraci Lucienně Robillardové v Ottavě.
Stížnost na právníka Jiřího G. Kubeše, zastupujícího u imigračního soudu romské klienty, byla adresována kanadské ministryni pro občanské otázky a imigraci Lucienně Robillardové v Ottavě.
Vážená paní ministryně,
jako organizace Kanaďanů českého a slovenského původu jsme velmi pozorně sledovali situaci vzniklou přílivem Romů z České republiky do Kanady. Náš zájem na této věci, zejména po odchodu Romů z ČR, inspirované pořadem české televizní stanice Nova ,Cikáni jdou do nebe´, který vykreslil Kanadu jako ,ráj pro uprchlíky´, je zřejmý: Jsme hluboce zainteresováni na prosperitě a dobrém jménu naší adoptivní vlasti.
Zároveň se nás ale stejně dotýká pověst naší rodné země a cítíme, že ani jedna z nich by neměla trpět kvůli jakémusi reklamnímu programu, v němž sehrál důležitou roli pan George Kubeš, právník z Toronta, který má eminentní zájem sloužit romské klientele, za což je placen z veřejných fondů. (Mimochodem pan Kubeš avizoval své služby v ČR už v březnu 1996 v Klatovském deníku.)
Jsme si vědomi, že Romové jsou v ČR, a nejen tam, objektem násilí skinheadských skupin, a že je jim často z rasových důvodů znemožněn přístup do zaměstnání, nebo ke vzdělání. Jsme jednoznačně proti násilí a diskriminaci jakékoli skupiny lidí. Zároveň ale víme, že žádná země, ani naše Kanada (jsouce svědkem masových demonstrací proti českým Romům v Torontu 26. srpna 1997), není od těchto projevů oproštěna.
Kromě toho je rozdíl mezi oficiální politikou vlády a konáním jednotlivce a také mezi perzekucí a diskriminací. Politika nové české demokracie v oblasti lidských práv a svobod stejně jako v jiných oblastech je si podobná. Jsme zejména šťastní odbouráním víz mezi ,našimi´ dvěma zeměmi. Sama ČR se stala zemí, v níž mnozí uprchlíci hledají útočiště před perzekucí a násilím. Český prezident, představitelé parlamentu a vlády neustále potírají diskriminační chování. Česká vládní politika zakazuje jakoukoli perzekuci a diskriminaci.A co víc, česká vláda nedávno připravila plán pro boj s diskriminací Romů v jejich každodenním životě cestou vzdělávání a programů zaměstnanosti a vzdělávací program pro českou veřejnost, podněcující k větší toleranci vůči Romům. Věříme, že tyto kroky budou zohledněny a široce publikovány, jak v ČR, tak za jejími hranicemi.
Samozřejmě, že je na našich imigračních úřadech, aby určily, kdo z široké řady potencionálních uchazečů z celého světa může být skutečně považován za uprchlíka. Avšak naše stanovisko je, že současný systém určování statusu uprchlíka je v Kanadě extrémně velkorysý. Věříme, že jediní příchozí z ČR, jimž bude v Kanadě udělen azyl, budou takoví, kteří prokáží pronásledování a jednoznačné selhání českých orgánů při řešení jejich stížností.
Bylo by nešťastné, kdybychom jako uprchlíka přijali žadatele, přicházejícího z prostředí, které se příliš neliší od kanadského, zatímco tolik jiných potencionálních uprchlíků je ve skutečném nebezpečí.
Děkujeme, paní ministryně, že jsme se s Vámi mohli podělit o naše myšlenky.
Představitelé Českého a slovenského sdružení v Kanadě
Josef Čermák a Miloš Suchma.
George J. Kubeš nezůstal pozadu, ihned napsal svou reakci na tento dopis sdružení a 28. září 1997 odchází z Toronta do Ottavy pro změnu jeho psaní.
Vážená paní ministryně,
píši kvůli dopisu, který Vám zaslalo České a Slovenské sdružení v Kanadě, a jehož kopie se mi nedávno dostala do rukou. Jak jistě víte, jsem právním zástupcem početných romských rodin, žádajících v Kanadě o status uprchlíka.
Já i mí klienti jsme šokováni, že sdružení, založené a podporované kanadskou vládou, aby pomáhalo imigrantům a uprchlíkům z ČR a SR, a jehož adresa je našimi imigračními úředníky poskytována všem příchozím Romům jako místo, kam se mohou obrátit o pomoc, bylo schopné dát na papír své rasistické názory.
Samozřejmě, že názory, vyjádřené v tomto dopise, jsou projevem rasismu v jeho nejzákladnější a nejčistší formě, kterou zastávají někteří členové sdružení. Text dopisu obsahuje propagandu a nemůže být zaměňován se svobodným projevem názoru. Podle průzkumů Human Rights Watch nenávidí Romy v ČR přes 91 procent Čechů, kteří by byli rádi, kdyby tito jejich spoluobčané zmizeli.
Názory, vyjádřené v dopise sdružení, jsou jasným důkazem toho, že tato nenávist je stále živá, daří se jí dobře a je stále nesena v srdcích i některých bývalých českých státních příslušníků. Jediným motivem a vysvětlením tohoto dopisu a snahy jeho pisatelů vyloučit romské žadatele o azyl v Kanadě, je nenávist, kterou v sobě nosí.Jaký jiný motiv než nenávist může u jinak rozumných lidí vyvolat požadavek, aby asociace určená pro pomoc uprchlíkům se nakonec proti těmto žadatelům o azyl sama obrátila. (Český národ je jinak plný skvělých lidí, až na jejich nepopsatelnou nenávist k Romům.)
Dopisem Vás žádají o vyloučení Romů z řad žadatelů o status uprchlíka, aby údajně nezabírali místo těm skutečným.
Tato jejich žádost může být přesným ekvivalentem Německo – kanadské asociace pro pomoc přistěhovalcům, která v roce 1938 požádala vládu Kanady, aby nepřijímala jako skutečné uprchlíky německé Židy. (Inkriminovaná formulace v této žádosti zněla: ,,Kdyby už nepřišel do Kanady žádný Žid, i tak už by jich tady bylo až příliš!”)
V této souvislosti bych chtěl připomenout stanovisko hlavy ČR, prezidenta Václava Havla, filantropa bez skutečné moci, který popisuje chování českých občanů k Romům takto: ,,Tento druh chování, který nese nápadnou podobu s protižidovskými instrukcemi nacistického režimu, je netolerovatelný. A více než to, jde o příklad, který nám připomíná živnou půdu holocaustu, kdy tisíce českých antisemitů sice nezabíjely, ale mlčely a pomohly tak svým spoluobčanům do plynových komor…”
Nejhorší je, že dopis sdružení napsali lidé, kteří sami přišli do Kanady jako uprchlíci, unikající před sovětskými tanky v roce 1968. A musím říci, že v roce 1968 většina československých uprchlíků, včetně mě, nečelila přímému ohrožení života ze strany Sovětů, zatímco Romové mají ve svých řadách za poslední tři roky 42 mrtvých, stovky zmrzačených skiny, před nimiž stát Romům neposkytuje žádnou ochranu….
…Apeluji na Vás, abyste zrušila zakládací listinu sdružení, neboť svým počínáním není hodno existence. Dopis jeho členů je pouze jedním z jejich rasistických činů. Nedávno dva moji klienti byli nuceni spát před dveřmi sdružení, protože jim nebylo otevřeno. Kromě toho jsem zde osobně několikrát požádal o pomoc pro Romy. Blanka Rohnová, bývalá předsedkyně tohoto sdružení, prohlásila ve vysílání národní televize, že jí vedená instituce nemá žádné zdroje pomoci.
Editorka českého listu z Toronta Věra Rollerová rovněž v národní televizi řekla, že Romové přijeli do Kanady popíjet pivo, dívat se na televizi a užívat si blahobytu a tím dále rozšiřovat nenávist proti sobě. Musím ovšem také zdůraznit, že znám vysoce postavenou osobu ve sdružení, pana Petera Minka, který po zveřejnění dopisu tuto organizaci opustil….
…Byl jsem také falešně potupen pracovníky ambasády ČR v Ottavě a konzulátu v Montrealu. Jsem nucen ukončit své mlčení, které mi bylo doporučeno během mého soukromého pozvání na generální konzulát. Bylo mi tam řečeno:
,,Pokud budete pokračovat v obhajování zájmů Romů, může to mít neblahé důsledky pro Vaše podnikání!”
Odpověděl jsem, že Kanada je demokratickou zemí, kde právníci mohou reprezentovat kohokoli, a že Kanada není totalitní zemí. Pak jsem ze schůzky odešel. Je šokující, že něco takového se mohlo přihodit právníkovi, který zastupuje v Kanadě lidská práva…
George J. Kubeš, advokát , se už na to nemůže ani dívat… Snímek Břetislav Olšer
Dopis střídal dopis, a aby toho nebylo málo, podal Jiří George Kubeš na České a slovenské sdružení v Kanadě i na Masaryk Memorial Institut v Torontu žalobu pro urážku na cti a požadoval jako kompenzaci za ušlé zisky z tohoto důvodu čtyři miliony kanadských dolarů.
Následovaly vzájemné až patnáctihodinové výslechy obžalovaných i žalujících a několik týdnů před zahájením soudního přelíčení se právník J. G. Kubeše ozval právnímu zástupci žalované strany, aby mu navrhl smír, pokud jeho klienti místo požadovaných čtyř milionů zaplatí jen něco přes devět set tisíc.
Žalovaní tento návrh odmítli a hra nervů v dolarovém pokeru pokračovala. O týden později telefonoval Kubešův právník znovu, aby tentokrát nabídl, že stáhnou žalobu, pokud žalovaní zaplatí padesát tisíc dolarů. A to už obvinění z trestného činu urážky na cti začali počítat.
Vyšlo jim, že by jen na soudní výlohy vydali skoro dvě stě tisíc a to ještě nebylo jisté, jestli by nakonec nemuseli Kubešovi zaplatit i požadované čtyři miliony. Dospěli tedy k závěru, že se jim vyplatí, když vysázejí na prkno požadovaných padesát tisíc s tím, že k nim přibude dohoda obou škorpících se stran, v níž bude uvedeno, že po vyplacení zmíněné částky se už nikdy o nich nebude v této souvislosti hovořit jako o lidech, kteří spáchali trestný čin.
Domluveno; vina za pomluvu byla vyplacena. Memorial Masaryk Institut uvolnil ze svého konta čtyřicet tisíc dolarů a sdružení zbylých deset tisíc. Kubešův vlk se nažral a koza žalobců a spol. zůstala (bez padesáti tisíc) celá. Dvě mouchy jednou ranou – dejme azyl pěti tisícům běženců; doplní tak romskou komunitu…
Alespoň mám vzkaz pro Kanaďany; chyba nebyla v Česku a jeho údajné diskriminaci, ale ve vašem multikulturním zákonu. Kdyby přistěhovalce nerozmazlovali a bez dolaru je ihned vyhostili, nikdo by se k nim nehrnul. A Romové už vůbec ne! Ale kdo by potom v Kanadě načerno zametal chodníky, těžil uran, svážel odpadky a kácel stromy…?
Jako varování jsem vedl prorocká slova dnes již zemřelého spisovatele Josefa Škvoreckého z Toronta.
“Kdysi dávno jsme s manželkou chtěli v Praze vyměnit byt za větší a ozvali jsme se na inzerát lidí, kteří měli zájem prodat své pětipokojové apartmá za menší,” začíná zeširoka. “Když jsme přišli na patřičnou adresu, otevřela nám slušně a čistě oblečená paní, za ní na nás vykukovaly z elegantně zařízeného bytu její děti jako z cukru,” říká obdivně. “Byli to Cikáni, ale velmi spořádaní. Byt jsme s nimi ale k našemu smutku nevyměnili. Když totiž ta dobrá romská žena zjistila, kde bydlíme a kam by se měla s dětmi stěhovat, odmítla to, protože tu naši čtvrt a ulici prý dobře zná. Žili v ní podle ní špinaví Cikáni a ona se bála, že by se její děti s nimi hrávaly a zkazily se…,” zakroutí nechápavě hlavou.
“Češi mají zkrátka od Romů nezdravý odstup. Říkáte u vás o Romech, že jsou nevzdělaní, ale když takové romské děcko přijde do první třídy základní školy a ostatní děti se na něj dívají přes prsty, jelikož doma od svých rodičů pořád slyší, co jsou ti Cikáni za pakáž, pak se nedivme, že se romským dětem do školy nechce a nemají zájem se učit….”
Znovu se odmlčí; v Kanadě se musejí některé formulace zvažovat.
“Otevírání romských škol je nesmysl, začátek nebezpečné separace. Musíte se prostě naučit tento problém řešit a dělat vše proto, aby u vás vznikla romská buržoazie a inteligence,” usmál se mému údivu.
“Tak to udělali v USA s černochy a přineslo to už první pozitivní výsledky. Měl jsem v Torontu dvě velmi dobré studentky, z nichž se vyklubaly kanadské Romky, ale zřejmě ne ze současného romského exodu. Jejich romský původ jsem ale zjistil až potom, kdy jedna z nich napsala studijní úkol, v němž zcela přesně i s odbornými cikánskými výrazy popsala práci cikánské kartářky. Byla to velmi inteligentní a schopná dívka. Nikdy bych jinak nepoznal, že je to Romka.”
Inu, už je to uděláno, už je to hotovo, poletíme do Kanady, k Niagarským vodopádům pořádat pikniky, když tam létají pečení holubi do huby… Zpívají si dnes čeští Romové na cestu do Kanady…
