Dmitrij Sedov
30. 9. 2015 Střípky ze světa
Cameron in flagranti a „politické elity“
Oligarchie bere jen ty, které si „patlá špínou“ od puberty
Už to prasklo i na Camerona. To o kopulaci s prasečí hlavou, pasující do high society. Po světě je z toho větší poprask, než v „kolébce demokracie“. Poddané Jejího Veličenstva už žumpa, z níž mamon loví „elity“, hned tak něčím nepřekvapí.
Mladické „recese“ jsou to jen zdánlivě. Je to past, nastražená cíleně. Adepty politické kariéry drží pod krkem doživotně. Pár střípků z mozaiky, nad níž se zvedá kufr, rekapituluje Dmitrij Sedov. Hodí se pokaždé, kdy si ty týpky troufnou stavět do haptáku nás. Zvlášť soutěží-li v komparsu toho trapasu i lokty, pasované na tuzemské „elity“.
Selekce na téhle rampě, připomíná Sedov, má v zásadě dva stupně. Prvým je „elitní vzdělání“, dostupné jen „potomkům bohaté elity“. Kde a jak k mamonu přišla, je irelevantní. „Směrodatné je, aby se jeho rodina do třídy movitých řadila“.
Anabáze startuje už na „elitních“ středních školách (hlavně Eton a Harrow). Už tady své rituály staví hlavně na sexuálních praktikách, budících u většinové populace opovržení. Internát, plný puberty stejného pohlaví, jde podobné „iniciaci“ ideálně naproti.
Předivo spolků, klubů a „lóží“, selektujících britské „elity“, však straží hlavně „prestižní univerzity“. „Projít tím filtrem předpokládá řadu parametrů – a rodinnou tradici státní služby v prvé řadě. Na pozvánku do lóže a možnost stát se jejím členem nemá nárok ani každý student Cambridge. Není například známo, že by se do těchto uzavřených klubů podařilo proniknout bohatým potomkům z bývalých britských kolonií. Na Ministerstvu zahraničí Velké Británie působí výlučně potomci věrných služebníků královského dvora bílé pleti, zatímco těm pleti jiné či černé je demokracie k dispozici jen ve volbách do parlamentu. Tam se občas objevují i poslanci jiného, než anglosaského původu, a pronášejí tu, co si zamanou, aniž se to však v praktické politice jakkoli promítne.“
Na vyvolené, jimž kariéru neblokuje ani to, číhá ještě prekérnější lapálie: „Druhému stupni selekce na anglických univerzitách vládne ryze zločinecká metodika.“ Pravidlem čistě „zločineckých spolků je, že se nový člen musí ´umazat krví´“. V „britské elitě platí jiný princip – tady se ´umaže´ špínou“. A právě ta je „obligatorní matérií kompromitace, která pak příslušníka britské elity drží v mezích a brání mu se z toho kotce vymanit“.
„Fantazie anglických zednářů je v tomto směru bezmezná a čas a od času nabývá i zcela obludných forem.“ Je tu ovšem i podstatný rozdíl: „Zatímco Anglie toho o špíně, jíž se ti, kdo jí vládnou, upatlali, ví méně, v ´uvolněnějších´ Spojených státech jsou ´indiskrece´ na dané téma mnohem častější. Jen z indicií (neověřených, jak jinak) o iniciačním rituálu, jímž byl do lóže ´Lebka a kosti´ přijat George Bush junior, se záda rosí ledovým potem.“ Právě ty ovšem nabídly i klíč k tajemství, „díky čemu to byl prezident, schopný rozpoutat jakoukoli válku, co dostane příkazem“.
„Etablovaná praxe ´upatlat špínou´ má ovšem i velice závažné průvodní následky. Na morálně-psychologickém stavu člověka se nemůže nepodepsat a jeho psychiku zpravidla i hluboce traumatizuje. O chlapeckých sborech v anglikánských kostelích se například ví, že jejich členové jsou do jednoho materiálem k dispozici pedofilním kněžím. Z toho se žádné tajemství už dokonce ani nedělá.“
Právě z „části dětí, prošlých ´ušlechtilou výchovou´ daného ražení, se ovšem stávají i studenti prestižních univerzit“. A s jejich diplomem pak „stoupají schodištěm zednářské hierarchie“. Až do „samých špiček státní byrokracie“. Pochopení, čím vším se perverze, jež je tam katapultuje, podepisuje na chování „postů vrcholného ranku“, si ani „nežádá diplom z psychopatologie“.
K definičním „zvláštnostem doživotních pacientů daného typu patří mizivá empatie. Absolutní netečnost k cizímu utrpení.“ Byl právě to důvod, „proč s vraždou Davida Kellyho, který ho usvědčil, souhlasil tak snadno Tony Blair? To proto neměl britský kabinet sebemenší problém s rozhodnutím, že spolu s Amerikou napadnou Irák a zlikvidují statisíce jeho obyvatel?“
To hlavní, co se ve vyvolených britské „elity“ cepuje – už od puberty a „naprosto unikátně“ – je „bezvýhradná povinnost sloužit ´žokům peněz´ londýnské City a nezastavit se ani před jakoukoli misantropií a darebáctvím“. Unese to jen kachní žaludek a nulové svědomí: „Nemá-li mladý kluk, tak jako student David Cameron, problém souložit před lidmi s hlavou mrtvé svině, cosi to v něm zlomí nezvratně.“
Miliónům Britů se perverze, prosakující z rodokmenu jejich „politických elit“, vrací s frekvencí senné rýmy. „Pro všechny ostatní“ – „tím spíš pro státní činitele, co s Davidem Cameronem přicházejí do styku“ – „by se však po tom, co se o něm rozneslo, měl stát osobou, jíž se nesluší ani podat ruku“.
Tím akutnější je „otázka, čeho se od takto vychovávané anglosaské elity dočká světová politika“. O to „snáz lze zodpovědět, čeho se od ní nedočká“. Především toho, že by „přestala obsluhovat zájmy světové finančně-bankovní oligarchie“ – a „páchat na mezinárodní scéně podlé lumpárny“.
I hrbatého, co se s tím trablem už narodil, totiž – řečeno s drsným příslovím -I hrbatého,,srovná až hrob”
