Integrace, desintegrace a pokrytectví

Avatar
Původní autoři

Luděk Prokop 18. 9. 2015
S článkem Ivana Davida „Integrace a desintegrace Rómů“ zde lze v mnohém souhlasit, v méně podstatném i nesouhlasit. Současný režim preferuje zisky za každou cenu. Tedy i za cenu parazitního zneužívání vrozených, přirozených nedostatků a slabých stránek lidí. To je nevyhnutelně provázeno i cenou lidského neštěstí i  řadou tragédií celých rodin (viz sklony ke gamblerství podporované vtíravými reklamními nabídkami kdysi zakázaných lichvářských půjček).


Cikáni – s řadou z nich jsme pracovali, s některými z nich (ze společného boxerského oddílu společně trénovali, jezdili na utkání a samozřejmě i kamarádili). Poznal jsem jich, jak v zaměstnání, tak v oddílu boxu řadu – (různých povah a vlastností, stejně jako ve většinové populaci) – nicméně ti, které jsem znal, na název „Rom“ – „romové“, si nepotrpěli a moc neslyšeli. Vtipných anekdot o tom, jak cikán vydupal s gadžem nebo naopak, jsme znali hodně, oslovení Rom ale do nich nepatřilo. No, bylo to v časech, kdy oslovení Rom znělo našim kamarádům cikánům, více pejorativně, než dnes, zásluhou nemalého pokrytectví pokrytců, všelijakých lidskoprávních aktivistů a humanistů, zásluhou profesionálního pokrytectví politiků a mainstreamových médií, znělo jim tenkrát více pejorativně, než možná zní dnes romům, oslovení cikán. Jedno je jisté, když jsme někdy přišli do konfliktu s okolím, trestali jsme původce konfliktu přísně a spravedlivě, bez ohledu na etnickou příslušnost. Pokud měl někdo z nás při konfliktu problém s ohledy na příslušnost k tomu či onomu etniku, pak jsme to nebyli nikdy my, z většinové populace – ale naopak, naši kamarádi cikáni. Přijímali jsme to s pochopením. Nicméně jsme si kamarády kvůli tomu občas dobírali. V dobrém a s humorem.

Přiznávám tedy jistou předpojatost ke slovu Róm v názvu článku. Konec konců, za svědka na mé svatbě jsem měl mého kamaráda cikána, nikoli Roma.
Za předposlední větu úvodní předmluvy článku: („Někdo to může nazvat sobectvím, ale máme odpovědnost za vlastní komunitu, to musí být prioritou, i když si to velmi mnozí politici, jejichž odpovědnost je mnohem větší, nemyslí“), se lze postavit bez výhrady. Politikové se zodpovědností, aniž by si to dnes uvědomovali, jednou se mohou dostat k takovému účtování ve věci této zodpovědnosti, že se jim o tom nezdá ani v těch nejhorších snech.

K poslední větě: „A Rómové jsou naši, protože zde po generace žijí, a „Rómský problém“ je náš.“ – dovoluji si poznamenat, že po generace zde žili cikáni. Z neznámých, nepochybně hodně pokryteckých důvodů, současní odborníci a aktivisté vyměnili toto slovo za „vhodnější a obecnější“ termín Rom, který se však teprve postupně, usilovně – až násilně, začleňuje do běžného jazyka. Termínem Rom označují mnohé, i když ne všechny skupiny Romů tradičně samy sebe. Konkrétnější význam termínu Rom je “manžel”, nebo obecněji “člen skupiny”. Pojem Romové, pokud je užíván souhrnně, nerespektuje existenci jiných skupin cikánského národa. Název Romové, jakkoli zdánlivě politicky korektní, ve skutečnosti diskriminuje jiné.
Po 40 letech skutečné, úspěšně vedené integrace cikánů do společnosti, předchozím režimem – zásluhou zajištěné práce a především a hlavně pracovní povinností, rovněž i zásluhou režimem podporované dostupnosti studií pro cikány (Romy) dochází nyní k dezintegraci a odbourání všeho pozitivního, čeho bylo v poměrně krátkém období dosaženo. Všechno to jalové blábolení lidskoprávních aktivistů, o Romech a jejich integraci, bylo v předchozím režimu za cikánů, takřka bez jalových keců – realizováno.

Dnešní režim vytváří velkolepé podmínky nikoli pro integraci – ale naopak pro dezintegraci Romů. (V článku Ivana Davida, v odstavci týkajícím se jeho pracovních poznatků, je to popsáno velice názorně a přesně). Nám, z většinové populace by mohlo velice prospět, kdybychom si poctivě přiznali přirozené sklony k lenosti většiny nás. Mě osobně to jde dobře, protože v sobě mám tolik lenosti, že bych mohl soutěžit s princem z pohádky o líném princovi. Nedivím se tudíž cikánům, že při nastavení sociálních podmínek, při – asi záměrně a pod rouškou humanity znetvořeném sociálním systému, s jeho mezerami, chybami, že toho všeho, (při notoricky známém jejich vztahu k nám, hloupým gádžům), že toho všeho plně využívají. Jejich znalost nepřehledného systému sociálních podpor a důkladná, perfektní orientace v něm, solidárně sdílená napříč celým jejich etnikem – je skutečně obdivuhodná.

Dík médiím občas slýcháme z řad podnikatelů, úžasně pilné, nesmírně pracovité lidi, jak by potřebovali, aby den měl alespoň 40 hodin. Rovněž slýcháme i to, že výsledkem toho jejich skvělého pracovního nasazení a nezměrného pracovního úsilí je, že výdaj na registrační pokladnu, jim hrozí bankrotem. Výsledkem téhož skvělého pracovního nasazení a nezměrného úsilí různých šejdířů-rádoby podnikatelů, nebo i vrcholových manažerů velkých podniků je, že se musí handrkovat o každé sebemenší zvýšení minimální mzdy. To může, jak nás moudře poučují, zavinit velké propouštění zaměstnanců a obrovské zvýšení nezaměstnanosti. Případně i přesunutí výroby do jiného státu, což může mít nedozírné následky. Porovnáme-li si pak výsledky jejich skvělého pracovního nasazení a nezměrného úsilí, výsledky promítnuté a zobrazené ve výši minimální mzdy u nás a v sousedním Německu, nestačíme se divit. U nás to dělá v přepočtu dvě eura na hodinu, v Německu pak 8,5 eur na hodinu. Na naši měnu je to v Německu cca 230 Kč/hod. U nás, pouhých 51Kč/hod. Kde je asi tak chyba?

O pracovitosti profi-politiků a skutečných výsledcích jejich nezměrného pracovního úsilí, psát raději nebudu. Ze zdravotních důvodů, pro osobní lenost, o které jsem se již zmínil – a v neposlední řadě pro značnou obsáhlost, kterou by taková úvaha vyžadovala. Konec konců, posoudit výsledky úsilí a pracovního nasazení profi-politiků (ve vládě i ve sněmovně) jsou již patrné z každodenního dění kolem nás – nejen u nás, nejen v našem státě ale i v sousedních zemích.

Dejme si to všechno do vzájemných souvislostí a možná dojdeme k závěru, že podstata naší, z části uměle, vyráběné zášti vůči našim cikánům, chcete-li – romům, spočívá zcela jinde, než v nás samotných. Že naše pozornost byla a je tím vším záměrně odváděna od podstaty problémů. Ivan David, autor naprosto logické úvahy v lokálním měřítku – „Někdo to může nazvat sobectvím, ale máme odpovědnost za vlastní komunitu, to musí být prioritou, i když si to velmi mnozí politici, jejichž odpovědnost je mnohem větší, nemyslí“ – nejspíš podcenil fakt, že za současné situace je záležitost problémů s našimi Romy (cikány) již vyčerpána, druhořadá a jako taková i bezpředmětná. Nyní již máme problémy jiné a větší, s ještě větší zodpovědností politiků. Zatím, zatímco se týká té zodpovědnosti, to není až tolik viditelné.

Nyní je takovým, mediálně významně podporovaným problémem, ona imigrační tsunami. Přístup EU, plus média, vyrábí z toho až tak obrovský problém, že to jakoby hrozí až naším zánikem. Co je asi tak v pozadí za jednotně působícími evropskými masmédii a naprosto nelogickým, diletantským a nepochopitelným počínáním pohlavárů EU, v souvislosti s problémem, v daném případě evidentně vyrobeném v USA?

To jsou otázky kardinální. Nemáme my, mít po ukrajinské předehře, předehře za podpory naší vlády ukrajinskému fašismu, ještě větší a hrůznější obavy, než plynou z nynější imigrantské fáze současného dění? Lépe řečeno, nemáme mít hrůzu z toho, co všechno ještě je nám skryté? Co všechno, za evidentně divadelním a nekompetentním počínáním pohlavárů EU, při lokajské podpoře naší vlády, vlády zastírající podporu danému dění – komickým předváděným, jakoby srdnatým, leč jalovým, naprosto nepodstatným vzdorem, (vzhledem k dané situaci) – ve věci trapných evropských kvót, co všechno se za tím vším svinstvem se ještě může skrývat? Jsou členové naší vlády natolik tupí, že o tomhle všem nemají ani ponětí? Nebo jsou, za daných okolností, při lidsky pochopitelné zbabělosti, ve vleku událostí a ve vleku hesla po nás potopa? Podobně jako i my všichni, kdysi stateční cinkalové klíči?