“Je mi z toho na grcanie!”

4.9.2015   Rukojmí
Byť nedávno školné většina vysokoškoláků odmítala, dnes by s ním osmdesát procent z nich nemělo problém. Čtvrtina by byla ochotná platit až tři tisíce korun měsíčně. dvanáct procent dotázaných by uneslo částku vyšší; to trvalo….

Do školních lavic ve školním roce 2015 – 16 usedlo 118.000 prvňáčků; celkem budou mít základní školy téměř 883.000 žáků, na střední školy by mělo nastoupit 101.800 žáků. Ti ani netuší, co se děje na ministerstvu školství, naštěstí jsou ušetřeny stresů. Když vládl školství Josef Dobeš, mnohé ještě nebyly ani na světě. Bývalý šéf resortu, tenkrát teprve čtrnáctý postsametový ministr Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR, skončil kvůli školnému. Pověstný strašák. Důvodem jeho rezignace byl i nesouhlas se škrty ve školství; to muselo ušetřit 2,5 miliardy… Třináct ministrů školství jen mluvilo o reformách a nic. Když se Josef Dobeš blahé paměti pokusil něco s tím udělat, vyneslo mu to jen nevděčné happeningy studentů. Prostě “objektivita” demonstrantů á la “ředitelů světa”…

Proč hrdinní študáci nevylezli ze svých barů a pivnic či s Národní třídy s transparenty třeba už za školských vlád Bursíka, Kuchtové, Buzkové, Lišky, Sokola, Pilipa, Piťhy…? Za dobrotu na žebrotu; Dobeš se dočkal jen protestů a sprostých nadávek teenagerů, prožívajících zastuzenou pubertu. Mnozí z nich demonstrovali a neměli ani zdání proč. Jiní chtěli akademickou svobodu, aniž by zvládali základy všeobecného vzdělání. Předlohu kritizovaných reforem nečetl snad žádný z nich, o projektech placených EU ani nemluvě. Přitom ministerstvo o žádné dotace eur nepřijde, ani o eura za projekty, špatně vypracované za minulého ministra a opravené Dobešem…

A milí studenti, co odmítali, aby se jejich škola stala jen firmou, jásali a modlili se k Dobešovi jako projev své úcty k muži, co je zachránil. Do července roku 2016… Další pokrytecké studentské divadélko. Jak to, že plzeňští budoucí právníci nedemonstrovali s transparenty o tom, jak šlo jejich VŠ udělal místo pěti let za pouze dva měsíce prázdnin. Kolik bakalářů a absolventů bylo jen fiktivních, s plagiáty svých bakalářských či doktorantských prací. Tak co, “Dobeš do koše” a „Komenský na Hrad, Dobešovi nas.at…“? Je vidět, že studenti opravdu neví, která bije, hlavně však když to bude k jejich prospěchu. A najednou jim přestane vadit, když je někdo přirovnává k těm, co parazitují na pracujících, že jejich titul je vlastně zbožím… Začalo to u „pořádných sekaček“, kdy hrdina kosil stovky protivníků

Nyní po Chládkovi přišla 16 ministryně; osmatřicetiletá právnička Kateřina Valachová (ČSSD) je dvacátou čtvrtou ženou ve vládách samostatné České republiky a čtvrtou na postu ministryně školství. Během své profesní kariéry pracovala jako právnička na brněnském magistrátu, pak v analytickém a právním odboru ombudsmana, působila i v legislativním odboru Senátu a později se stala náměstkyní ministra pro lidská práva Jiřího Dienstbiera.

Co se v mládí naučíš, ve stáři jako když najdeš…

Valachová není valach, co má sice hodně síly, ale málo vydrží. Chce desetiletou školní docházku. Pozměněný návrh novely školského zákona, v němž od září počítá, chce rozšíření povinné školní docházky o jeden rok. Nově bude povinný poslední rok předškolního vzdělávání, a to i v soukromých školkách či v nultých, přípravných třídách základních škol. Jaká je ale situace na VŠ? Dnes činí výdaje studentů cca v průměru 10 tisíc Kč za semestr; zahrnující náklady na studium, bydlení, dopravu, platy profesorů, elektřinu a další výdaje škol. Kde na to mají chudáci brát, zač budou pařit na Stodolní, ani pivo, cigarety či drogy nejsou zadarmo? Chtěli by hlavně něco za nic a to je přinejmenším amorální.

Mají vůbec na něco nárok? Stačí si přečíst výsledky generální maturitní zkoušky a bude nám jasné, proč proti maturitám mladí tak vehementně protestují. Nestudovali a teď mají vážné obavy, aby vůbec maturitou prošli. Třicetiprocentní neúspěšnost projektu “Maturitní generálka MAG´10″ a katastrofálně špatné výsledky jsou důvodem k panice. Odhaduje se, že u “ostrých” maturit bude neúspěšnost „jen“ poloviční. V češtině neuspělo 22 procent studentů z nižší obtížnosti a 27 procent z vyšší obtížnosti. O dalších předmětech raději pomlčme. Podle předpokladů měli studenti největší potíž se zvládnutím testu z matematiky, kde téměř polovina z nich propadla, přitom byla obtížnost na úrovni znalostí deváté třídy. Už je vám jasné, že je to tím, když místo studia jen demonstrují…?

Školy máme různé; určitě by mnohé ze studentů v roce 2008 lákala vysoká škola, kde by jejich znalosti nikoho nezajímaly. Mám po ruce jednu “ukázkovou” vysokou… Zřejmě ne bez korupce a klientelismu byli asi nabíráni pedagogové na soukromou Vysokou školu cestovního ruchu a teritoriálních studií v pražských Holešovicích (VŠCRTS). Pokud sto studentů tříletého bakalářského studia platilo každý rok 48 tisíc Kč (24 000 korun za semestr), měli by mít kvalitní sbor profesorů, zvláště že nic jiného než Řízení cestovního ruchu se studijním oborem Cestovní ruch se za ty peníze na škole nevyučovalo a už ani vyučovat nebude. Slavnostní imatrikulací studentů a složením akademického slibu do rukou rektora doc. Ing. Otakara Němce, CSc. v Betlémské kapli byl dne 26. září 2008 zahájen první rok studia na Vysoké škole cestovního ruchu a teritoriálních studií spol. s r.o. – VŠCRTS.

Soukromé vysoké školy (SVŠ) u nás existují už deset let. V současné době ministerstvo školství eviduje dohromady přesně 45 privátních škol tohoto typu. Bezprostředně po založení VŠCRTS její šéfové tvrdili, že je zaručena mimořádně kvalitním pedagogickým sborem, vybavenými učebnami moderní audio a video technikou, internetem, který je trvale k dispozici. Mimořádná pozornost měla být věnována výuce jazyků rodilými mluvčími. V nabídce byly mimo tradiční evropské jazyky řada jazyků asijských, arabských a dalších, konkrétně 39 alternativ… Bla, bla, bla…

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ovšem začalo být poněkud nervózní z problémů, které má s přijímačkami na střední školy a tak se s VŠCRTS nepáralo. Pohrozilo, že jí zruší akreditaci zmíněného oboru. Asi se mu nelíbilo, že za 4,8 milionu od studentů za rok působí na škole jediná administrativní pracovnice. Také zdejší rektor byl solidně vytížen svými “vedlejšáky”. Ve své formální alma mater vyučoval předmět management lidských zdrojů, avšak na Fakultě podnikohospodářské Vysoké školy ekonomické v Praze působil ještě v rozsahu 40 hodin. Něco mu hodily též další úvazky na VŠ finanční a správní, VŠ ekonomie a managementu a VŠ manažerské informatiky a ekonomiky…

Podobně se snažili i další pedagogové. Šetřit se ale musí, zvláště když soukromé školy dostávají skoro stejné dotace jako ty státní, které ovšem zatím nemohou vybírat od studentů školné… Holt, kdo z pedagogů by si dovolil šikanovat přílišnými nároky na studium naše mladé lidi, kteří se v případě soukromých škol mění rázem v solventní klienty. Zaplať a dělej si, co chceš… “Najednou jsme s hrůzou zjišťovali, že škola nabízela ukončení bakaláře za semestr na základě toho, že lidé přijdou z vyšší odborné školy a za semestr pouze napíšou bakalářskou práci,” popisuje Vladimíra Dvořáková, šéfka ministerské komise, která uděluje vysokým školám akreditaci na studium.

Když jsem o VŠCRTS napsal pár varovných slov, dostal jsem e-mail… “Dobrý den! Článek o odebrání akreditace VŠCRTS mě dnes dost “překvapil”, má přítelkyně na tuto školu dochází a já ji platím (48 000,- Kč za školní rok). Záměrně píši, dochází, neboť studuje denní studium, ale do školy chodí jen v úterý na 11 hodin, ve středu na 1, 5 hodiny, ve čtvrtek 3 hodiny, to je 15, 5 hodiny týdně. Konzultace v podstatě nejsou…” S pozdravem Licek Jan, provozovatel turistické ubytovny v Praze. Rozhodnutí ministerstva o odnětí akreditace VŠCRTS nabylo právní moci 25. května 2009. To je škody, což studenti? Zavřít tak “vynikající” ústav…? Kdyby v tom roce byl ministrem školství Dobeš, určitě by za to mohl… Stejně jako, když si chtěl studenty udobřit a slíbil jim, že plzeňská práva budou dál existovat, přestože Dvořáková rozhodla zcela obráceně…

Co tedy dělat? Vybírat školné jako na VŠCRTS a dopadnout jako sedláci u Chlumce…? Vybírá se někde vůbec…? Školné se neplatí v severských státech, tedy Norsku, Švédsku, Finsku a Dánsku. Formálně z toho důvodu, že je vykoupeno velmi vysokými daněmi, ze kterých je školství financováno, a jež jsou tedy pouze jinou formou školného. Míra zdanění v Dánsku, Švédsku nebo Norsku je nejvyšší z vyspělých zemí světa. Aktuálně nejvyšší horní sazba daně z příjmu v Evropě se uplatňuje ve Švédsku, kde celková výše zdanění při „normálním“ příjmu fyzické osoby (tj. přibližně mezi 140 – 250 tisíci SEK ročně) se pohybuje okolo 56 procent. Zdanění fyzické osoby s mimořádně velkým majetkem může naproti tomu dosahovat hodnoty až 80 – 90 %. Dovedete si něco podobného představit v Česku? Ministerstvo sjednotilo daň z příjmu fyzických i právnických osob, takže je nyní třikrát menší než ve Švédsku. Jaké nápisy by byly na transparentech studentů, kdyby měli jejich rodiče horní sazbu daně z příjmu kolosálních 56,5 procenta…?

Francouzský vysokoškolák zaplatí na univerzitě jenom přijímací poplatek u zápisu ve výši 400 eur. Na francouzském Institutu Sciences-Po je školné pro studenty ze zemí EU, ale i Francouze, až do výše 12 000 eur ročně. V Německu funguje sedm typů vysokoškolských institucí. Nejrozšířenější jsou univerzity a odborné školy. Jednotný školský systém zde neexistuje. Každá spolková země si určuje vlastní pravidla. Přes 300 vysokoškolských institucí řadí Německo na evropskou špičku, a to nejen kvantitou. Zatím školné na soukromých školách dosahuje v průměru 1100 eur ročně. Měsíční rozpočet německého studenta se tak pohybuje mezi 600 až 800 eury měsíčně. Jednotlivé německé státy ale poskytují studentům řadu různých stipendií, aby na studia dosáhli i mladí lidé ze sociálně slabších rodin.

Avšak, pozor; v zemi galského kohouta to mají mnohem složitější, ale berou to jako jasnou zprávu. Státní francouzské Univerzity prostě nedokážou konkurovat Grandes Ecole, prestižním vysokým školám, které kdysi založil Napoleon. Například na francouzském Institutu Sciences-Po je školné pro studenty ze zemí EU, ale i Francouze až do výše 12 000 eur ročně. Částka je různá, podle příjmu rodičů, počtu osob v domácnosti a dalších kritérií. V takových případech banky nabízejí úvěr na částečnou úhradu školného se zvýhodněným úrokem.

V Německu funguje sedm typů vysokoškolských institucí. Nejrozšířenější jsou univerzity a odborné školy. Jednotný školský systém v Německu neexistuje. Každá spolková země si určuje vlastní pravidla. Přes 300 vysokoškolských institucí řadí Německo na evropskou špičku, a to nejen kvantitou. Češi by se zbláznili, mít v každém kraji jiný stylem ” jiná ves, jiný pes”. O školném se v jednotlivých zemských vládách také čas od času diskutuje. Zatím školné na soukromých školách dosahuje v průměru 1100 eur ročně. Některé školy požadují registrační poplatky, jinde se platí za služby.

Relativně vysoké jsou náklady na bydlení vysokoškoláků. Měsíční rozpočet německého studenta se tak pohybuje mezi 600 až 800 eury měsíčně. Jednotlivé německé státy ale poskytují studentům řadu různých stipendií, aby na studia dosáhli i mladí lidé ze sociálně slabších rodin. V Rakousku v tom mají pěkný čurbes. Neplatí se a na mnohých fakultách je neomezený přístup ke studiu, takže rakouské univerzity praskají ve švech. Mají zde také ve zvyku, že studenti během studia pracují až třikrát týdně. Problémy místním univerzitám přinášejí studenti z Německa, kteří nemají jazykovou bariéru a využívají bezplatného studia. O školném mnoho let diskutují také v Maďarsku, i když s poněkud střídavou intenzitou.

Zpoplatnění vysokého školství tam v referendu celoplošně padlo před dvěma lety. I přesto v určité formě existuje téměř všude. Asi polovina ze 450 tisíců vysokoškoláků studuje na soukromých vysokých školách, kde se školné platí. Jeho výše je 13 až 150 tisíc forintů za jeden semestr, tedy zhruba patnáct tisíc korun. A kde už mají školné a na demonstrace dávno zapomněli? Např. Pobaltské republiky, Maďarsko, Španělsko, Portugalsko, Itálie, země Beneluxu, Bulharsko, Spojeném Království a Irsko. Školné v Británii se v současné době pohybuje okolo tří tisíc liber ročně. V Irsku je jeho výše dosahuje až 5 tisíc eur.

Tvrdé jdou na věc Spojené státy. Školné na státních univerzitách se pohybuje v rozmezí 10 až 14 tisíc dolarů za rok, na soukromých potom 14 až 30 tisíc dolarů. Samostatnou kategorií jsou pak školy ze známé Ivy League (Harvard, Princeton, Yalle), na nichž školné dosahuje až padesáti tisíc dolarů. v Austrálii se platí školné od roku 1989, student má možnost zaplatit jej před začátkem každého semestru (za to je odměněn 25% slevou), nebo si může splátky odložit… A v Maďarsku asi polovina ze 450 tisíců vysokoškoláků studuje na soukromých vysokých školách, kde se školné platí ve výši je 13 až 150 tisíc forintů za jeden semestr, tedy zhruba patnáct tisíc korun…

A co Čína?, resp. Hongkong? Zásluhou nízkých daní, pojistného zdravotní péče, vysokou kvalitou života a významných vysokoškolských příležitostí zůstává Hongkong vyhledávaným místem pro zahraniční studenty, kde mohou získat tituly a zkušenosti v tomto fascinujícím městském státě. Prestižní školy zažívají v Hongkongu rozkvět. Rodiče na ně přihlašují své děti ještě před jejich narozením. Za jejich vzdělání jsou ochotni zaplatit až 120 tisíc hongkongských dolarů ročně, tedy zhruba 300 tisíc korun.

Za další poplatek se dá místo ve škole rezervovat. Zálohu rodiče často skládají i několik let před nástupem studenta do školy. Nedávno otevřela své brány 750 studentům v Hongkongu pobočka školy Harrow, která je známá mimo jiné jako alma mater někdejšího britského premiéra Winstona Churchilla. Na 500 let starém britském vzdělávacím zařízení se platí roční školné 21 tisíc dolarů (411 tisíc korun). Půjčky, kterými si rodiče rezervují místa k zápisu, mohou stát stejně jako nové auto nebo byt. Na privátních školách jsou naprosto běžné. Mluvíme-li o jejich výši, statisíce se platí jako půjčka pro vstup k přijímacím zkouškám na základní školy. Na střední to ale může být ještě mnohem víc.

Přesto čeští majdanovci nespí, výjimečně ani Karel Schwarzenberg, který navíc srovnává protesty dětí hongkongských milionářů s krvavým řáděním na Majdanu. Nic nedbá na fakt, že při měření „indexu ekonomické svobody“, obdržel Hongkong opět první místo s 90 body ze 100; nejlepších výsledků dosáhl v případě svobody při obchodování. Získání licence k obchodování je zde velmi jednoduché a zabere vám průměrně 38 dní (světový průměr je 228 dní). Ekonomická svoboda je nejvyšší v zemích, kde jsou minimální obchodní překážky, regulace a korupce, vysoká vymahatelnost práva a ochrana vlastnictví, jednoduchá administrativa a daně, komunikace s veřejnou správou je rychlá a efektivní, stát provádí zodpovědnou fiskální politiku, Hongkong má jedny z nejnižších daní na světě; město má rovněž přes 42 tisíc USD na obyvatele, zatímco Ukrajina jen 6 900 USD…

Hongkong dnes prakticky nemá nezaměstnanost, 1,3%, dokonce zde pracují statisíce přistěhovalců z celé jihovýchodní Asie. Nemají Zákoník práce, přesto mají jeden z nejvyšších průměrných platů na světě. Nábožensky je místní společnost tak různorodá a tolerantní, jako snad nikde jinde. A představte si tu kacířskou myšlenku, žádné multikulturalisty k tomu nepotřebovali. Země nemá naprosto žádné nerostné suroviny, přesto má čtvrtou největší burzu na světě a jeden z nejvyšších HDP na hlavu. Obyvatelé platí minimální daně (max. kolem 15%), DPH neznají vůbec.