Vzhůru do Evropy! Jenže do které?

Avatar
Původní autoři

Stanislav A. Hošek
25. 9. 2015
Nové politické elity, jež se vyrojily po listopadu 1989, používaly pro svou údajnou revoluci jako reklamních trháků několika líbivých hesel. Jedním z nich bylo i proklamování návratu do Evropy. Při tom spěchu nám ovšem nějak zapomněli sdělit mnohem širší skutečnosti, když už ne celou pravdu. Mimo jiné i to, do jaké, či které Evropy nás chtějí navrátit, protože jsme přece v Evropě po celou dobu byli. 


K návratu Česka do Evropy
Když se, poměrně brzy po  změně režimu, začaly ve veřejnosti objevovat první známky vystřízlivění, ba dokonce zklamání z nenaplněných nadějí, věrní mediální slouhové mocných začali obviňovat především dolní část sociální struktury Čechů, že chtěli žít v kapitalismu, ale pracovat jako za socialismu. Tento bonmot, jako konečně všechny bonmoty, nebyl ničím jiným než jenom dalším potvrzením zkušenosti, že i pitomost se dá říct krátce. Už v té době totiž pracující vrstva naší země přišla o naprostou většinu zaměstnaneckých práv a nejenže ani nehlesla, ale poslušně srovnala krok a pod tíhou existenčního strachu si rychle a především bez reptání, nadtož nějakých demonstrací či stávek, zvykla na realitu svého postavení v kapitalistické společnosti. Tím jasně vyvrátila nejméně druhou část uvedeného bonmotu. 

Jenže jak se čím dále více ukazuje, nebyla pravdivá ani první část zmíněného bonmotu, že jsme chtěli žít v kapitalismu. Ale to potřebuje poněkud delší dokazování.

Jak jsem se již zmínil, naši oslavovaní vůdcové mám nikdy neřekli velmi důležitou pravdu o té Evropě, do které nás vedou. V prvé řadě nám neřekli nic o tom, že nás zatahují do Evropy, která nejméně půl tisíciletí dobývala a posléze kolonizovala všechny kontinenty a touto formou doslova globalizovala celý svět, bohužel bezohledně jen ve svém zájmu. Již na tomto místě proto konstatuji, že současná, jednorázově a možná záměrně zvýšená migrace do Evropy není ničím jiným, než jedním z rysů globalizace, přesněji globalizace podle Evropského mustru.

Globalizace na Západní způsob

Píši-li o evropském způsobu globalizace, tak doufám, že čtenáři už cítí, že mám na mysli v prvé fázi přímořskou, čili dnešním jazykem řečeno Západní Evropu, v pozdějších dobách pak celou Západní kulturu včetně USA. Byli to její příslušníci, kdo půl tisíciletí svéráznými metodami „globalizovali“ svět. Vyvraždili rozhodující část obyvatel celého jednoho kontinentu. Rozvrátili i vyspělé společnosti jiného kontinentu, které na něm nejen existovaly, ale dokázaly přežít celá staletí, takže se staly kolébkou lidstva. Bezohledně si přivlastnili nejmenší kontinent, když jho obyvatele neuznávali ani za lidské bytosti. Nebylo to poprvé, kdy Západoevropané nepovažovali obyvatele jiných zemí za lidi, ale jakýsi druh zvěře, dokonce lovné. I vůči kulturně vyspělým zemím Orientu se Evropané chovali s nadřazeností světapánů. Všude kradli, loupili, vraždili a samozřejmě znásilňovali. Ani se nedivím dnešním vystresovaným Evropánkům, že předpokládají u současných migrantů chování, jakého se dostalo jejich předkům od „křesťanského“ bílého muže.

Nejméně zločinným způsobem ždímání kolonií byl tak zvaný obchod. Měl do férovosti daleko. Evropští vzdělanci dokonce, ale nejen pro něj, vymysleli ekonomickou teorii o tak zvaném obchodu na základě „komparativních“ výhod. Nevím, proč mi právě toto slovo nějak připomíná tak zvané „kolaterální ztráty“ na civilním obyvatelstvu při současné metodě globalizace, již provádí Západ pod rouškou boje s terorismem. A to vůbec nemluvím o „také obchodech“, při nichž se za pár lahví alkoholu „kupovala“ od domorodců celá území. Nebudu to dále rozebírat, jen na závěr této části textu konstatuji, že právě do takovéto Evropy nás zatáhli naši polistopadoví političtí mocipáni. Do Západní Evropy, což zdůrazňuji. Tedy Evropy se všemi atributy násilí, agresivity, nadřazenosti jako metody planetizace Zeměkoule.

Aniž si to chceme přiznat, my jsme byli a pořád ještě jsme, příslušníky jiné Evropy. Evropy, která se nestihla podílet na dobývání světa a nejen proto neustále n mezinárodních vztazích lavíruje. V poslední době pociťujeme, že po historickém zlomu v poslední dekádě minulého století je rozdíl mezi Západní a tou naší Východní Evropou ještě větší, než jsme si mysleli. A to nejen proto, že neokonzervativní mocnáři USA o nás začali hovořit jako o „nové“ Evropě, kterou chtěli a neustále ještě chtějí využít ke svým cílům. Byli a jsme opravdu příslušníky jiné Evropy. A současná migrace nám to připomíná mnohem silněji, než si to chceme vůbec připustit. Takže tvrdím, že jsme po politické změně na konci minulého století spíše chtěli pracovat jako v kapitalismu, ale žít jako v socialismu a ne naopak, jak se o nás tvrdilo. Do dneška chceme totiž minimálně podvědomě žít v etnicky co nejvíc stejnorodém státě a třeba při tom dřít jak v tom pradávném kapitalismu. A to dokonce nejen naši dělníci, ale už i tak zvaná, stále více proletarizovaná, střední třída.

Uspěchanost je základním zlem posledních staletí evropské kultury

Přemýšliví radikální levičáci již dávno ví, že vznik Sovětské svazu byl v prvé řadě předčasný. Ale to neplatilo jen pro tento jev. Předčasně vznikla i tak široce pojatá Evropská Unie a především je poněkud předčasná již nejméně půl tisíciletí probíhající Evropská metoda globalizace. Pokud si vzpomínám, kupříkladu Čínští vládci již před staletími zničili své zaoceánské lodě a sami sobě zakázali zámořské výboje. Jakoby věděli, že lidé ještě mravně nedorostli planetárního lidství. Z vlastního rozhodnutí se izolovali od světa a zdaleka nejen svou zdí. Že by si dnešní Východní Evropané vzali z nich příklad při stavbě zdí ve Francii, Maďarsku, Chorvatsku a jinde?

Již mnoho desetiletí ve mně roste přesvědčení, že obrovské zrychlení tempa tak zvaného vědecko-technologického pokroku, produkované Západní kulturou, je pro lidstvo sebevražedné. A nemyslím si to jen kvůli vzniku jaderných zbraní. Jsem o tom přesvědčen především proto, že to děsivé tempo neplatí Západoevropané ze svého, ale na „oltář pokroku“ obětovali nejen zdroje patřící miliardám jiných lidí, ale dokonce i miliony lidských bytostí, které ony zdroje chránily jako svůj majetek. Mám neblahé tušení, že naši potomci budou jednou proklínat všechny ty velikány vědy a techniky, které my uctíváme. Vycházím totiž ze zkušenosti, která tvrdí, že vše ve vesmíru vzniká, rozvíjí se, upadá a zaniká. Jestliže Západoevropané neúměrně zrychlili v lidském společenství tento vývojový proces, s naprostou jistotou přiblížili zánik lidstva.

Jak jsem již řekl, my, tak zvaní Východoevropané, celou svou historii lavírujeme. Mimo jiné nejen v tom, že bychom chtěli žít v homogenní společnosti a při tom se přiživovat na výbojích Západu. Kupříkladu my Češi někdy argumentujme, že jsme neměli kolonie. Ještě já si však pamatuji, že v každém městečku byl obchůdek s názvem „Koloniál“. V něm se prodávalo zboží z kolonií. A to nejen káva, čaj a ty neustále vzpomínané banány, ale například i koření doslova dražší než zlato. Strašné na tom je, že ono vzácné zboží bylo získáváno mnohdy za skleněné korálky. Již tehdy se naši zbohatlíci odívali do brokátů a jiných hedvábí, měli v bytech perské a podobné koberce a nesměl v jejich palácích chybět čínský porcelán či další artefakty mnohdy sprostě ukradené jako válečná kořist. A to už vůbec nemluvím o tom, že byla v USA doba, kdy se v parovlacích směřující na Západ, topilo mumiemi z Egypta. Takže i my na východě Evropy jsme sdíleli výhody ždímání kolonií. Musíme proto počítat s tím, že existuje-li „boží spravedlnost“ o které tak často hovoříme, přišel asi čas na její uplatňování. Řečeno natvrdo. Máme před sebou obrazně půl tisíciletí, kdy budeme muset kompenzovat to, z čeho jsme vybudovali zrychlení svého vývoje do bohaté, společnosti snadnějšího života. Současný strach z migrantů je, mimo jiné, projevem našeho špatného svědomí, takže nám to oni samotní ani nemusí příliš připomínat.

K pokusu o omlouvání kolonialismu

Když se hovoří o kolonialismu, pak bývá příliš častou omluvou jeho přívrženců tvrzení, že „bílý muž“ svou nadvládou kolonie civilizoval, ba dokonce jim přinesl hospodářský růst, technický pokrok a v konci pak snadnější život. Je to pravda toho druhu, jíž boháči omlouvají své hromadění bohatství, když zbytek lidstva přesvědčují o tom, že něco z něho „proteče“ do spodních vrstev společnosti, takže v konečném stadiu bohatnou všichni. Kdyby na těch tezích bylo alespoň zrnko pravdy, tak se nebudou po celé dějiny chudí bouřit proti bohatým a kolonie proti svým kolonizátorům. A v neposlední řadě nebudou do Evropy proudit v současnosti nebývalé zástupy, k nimž nějak to bohatství neproteklo a nebo možná nedočkavě propadli nemoci věčně spěchající Evropy, čili už nechtějí čekat a urychlují svůj vývoj, čtěme, cestu ke snadnějšímu životu.

Na závěr jedna myšlenka směrem k samotným emigrantům

Musím konstatovat, že všichni, kdo si troufli v současnosti tak hromadně emigrovat do Evropy, poněkud málo se poučili z jejích dějin. Nebudu to zdlouhavě dokazovat. Jen připomenu, že Evropa byla a je známá svými ghetty pro sociálně vyloučené, svými pogromy na jinověrcích a v neposlední řadě „konečným řešením“ svých etnických problémů. Být emigrantem ze Sýrie, či Afghánistánu a od jinud, tak bych si velice dobře uvědomoval, že i ty tři namátkou vyjmenované jevy patří také k tak stále vychvalovaným „Evropským hodnotám“.

Země západní Evropy migraci z Východu potřebovaly především tehdy, když už jeho obyvatele nemohly zneužívat v jejich domovských zemích, čti koloniích. Ovšem pouze migraci řízenou a přiměřenou. Leč čeho je moc, toho je příliš a proto se dá očekávat reakce těch, kdo se cítí současným prvkem Západem realizované globalizace nejvíce ohroženi. A jak znám „kreativitu“ Evropanů, obávám se za současné migranty, že ještě Evropané zdaleka nevyčerpali všechny metody likvidace svých etnických problémů.