Oldřich Průša
20. 10. 2015
Příliv uprchlíků ze zemí postižených kde čím se přes zimu možná omezí, ale bude od jara dále pokračovat, zřejmě v nezmenšené míře.
Zdá se, že nebude vážnějším problémem začleňovat do naší společnosti i větší počet Ukrajinců, kteří budou kvůli hroutící se tamní ekonomce atd. hledat nové, možná ne trvalé, lepší podmínky k životu (bez války, s možností pracovat ve stabilizovaném ekonomickém systému, s jednodušším učením se češtiny, nalezením bydlení atp.). Azylový proces v ČR by měl odhalit případné tzv. mafiány, hlasatele neonacistických hnutí a myšlenek.
To je jedna část problému, který pravděpodobně brzy nastane.
Druhá část téhož je aktuální a mohutnější. Česká republika s ním bude nucena, jak vidno a slyšno, vypořádat především jako člen Evropské unie. Z toho vyplývá, že současná vláda a jednotliví ministři, kterých se uprchlictví týká, se mohou pokoušet o jakékoliv řešení, ale jen do té míry, co jim, resp. nám občanům EU a její orgány navrhnou s tvrdě očekávanou odpovědí „ano“. Jinak řečeno naši milí Češi – moc si vyskakovat nebudete!
Z toho vyplývá, že současná vláda a především premiér Sobotka, který nikdy nebude srovnatelný s jeho slovenským protějškem Ficem, ministři zahraničí a vnitra budou trvale pod značným tlakem z obou stran. Členové EU budou mít převahu, to jsme už poznali, občané ČR budou mít rostoucí obavy z arabských a afrických zemí. Rozháranost a rozhádanost jak akceptovat pravidla EU a jak je vysvětlovat doma bude dost tvrdý oříšek.
Česká vláda by proto neměla za každou cenu hájit neubránitelné, ale snažit se z dané situace něco vytěžit. Tedy snažit se v maximální míře si prosadit právo výběru, koho v ČR přijmout (dle nařízených kvót) a zamyslet se, jak pomáhat v Turecku, Řecku, Itálii, neboť dosavadní postup, který vláda činí, lze s přivřením brýlemi opatřeného oka akceptovat; tedy s výhradami.
Mezi migranty ze Sýrie a dalších zemí jsou i rodiny s dětmi, těm je asi třeba pomoci v prvé řadě, ale v určitém „množstevním“ rozsahu (dodržování pravidel a zákonů ČR je podmínkou). Angličané k tomu mají slogan „My House My Castle“, což, myslím, docela pasuje. Mnozí jsou vzdělaní a schopni se v ČR adaptovat bez větších nákladů státu. Ať po dobu konfliktu v jejich zemích, tj. do návratů domů, případně po získání trvalého pobytu, být užitečnými v ČR.
Hojnou skupinou migrantů jsou tzv. mladí muži, přicházející do Evropy bez rodin. Snaha vybrat si z nich ty nejmladší a nabídnout jim, po absolvování intenzivního jazykového kurzu možnost získat v ČR vzdělání především nehumanitárního směru, by mohla být cesta, viz. motto k textu. Měly by to celé organizovat státní organizace, bez zprostředkování „neziskovek.“
Je obecnou zkušeností, že absolventi vzdělání získaného v zahraničí mají ve velké většině kladný až přátelský vztah k zemi, kde se jim vzdělání dostalo. S trochou optimizmu věřím, že konflikty dříve nebo později skončí – že Sýrii, Iráku a Libyi nehrozí „somatizace“ a tedy totální zhroucení. Toho si jsou jistě světoví státníci vědomi a budou schopni ukočírovat své zbrojařské a jiné lobbisty.
Naznačeným postupem by byly naplněny odmítané jednorázové kvóty. Trvalé, které údajně nejsou na stole, ale určitě je někdo, jako karbaník, drží v rukávu. MZV musí být připraveno jednat s dobře připravenou argumentací spolupracovat s ostatními, kteří mají v EU obdobný názor.
Je třeba mít představivost a předvídavost, což platí především pro exekutivu. Je totiž zřejmé, že zatím se situace s migranty bude v příštích letech pouze zhoršovat.
Pozn. V korespondenci s autorem poznamenává Petr Robejsek:
Autor by kulturním attaché Velvyslanectví v etiopské Addis Abebě a měl možnost otázku studia cizinců u nás před i po listopadu 89 podrobně z různých aspektů důkladně poznat i ve funkci ředitele odboru MZV, který měl mj. i tuto problematiku v gesci.
